Veronika Sušová-Salminen ve svém komentáři ukazuje, jak spolu v současném světě souvisí prostor, technologie a infrastruktura.
Už i pouhým okem je očividné, že se mezinárodní politika současnosti stává problémem vztahů mezi třemi jevy: prostorem, technologiemi a infrastrukturou. Všechno dohromady ukazuje na to, že geopolitika je zpátky a nálada 90. let je jaksi fuč.
V poslední době je patrné, že se technologie dostává do centra velmocenské soutěže mezi USA a Čínou. Není to samozřejmě náhoda, protože kontrola nad novými technologiemi a vědou představovala po pět století pilíř západní nadvlády nad světem. Nástup Číny, který zase není překvapením vzhledem k jejím civilizačně-historickým sklonům či predispozicím, toto postavení Západu ohrožuje. Spojené státy se snaží nástup Číny všemi prostředky zastavit, jak ukazuje příklad Huawei. Rukavičky šly stranou a s nimi také všechny „liberální ohledy“: USA vedou obchodní válku o technologickou převahu na prvním, a o ekonomickou na druhém místě. Nic víc a nic méně.
Nejde tu zdaleka jenom o komunikační technologie budoucnosti, jde i o robotizaci či automatizaci, které s sebou nesou nové možnosti, ale i velká rizika – například ta spojená se „společností bez práce“ (to by představovalo antropologickou revoluci bezprecedentního charakteru) nebo s využitím umělé inteligence ve vojenské nebo bezpečnostní (policejní) oblasti. Mělo by jít rovněž o hledání sociálního modelu, který umožní koexistenci technologií a společnosti s přírodou, nejen o pouhé osvojení technologických inovací k dalšímu „růstu“. I tady jsou velká rizika, protože technologická totalita představuje jednu z možností, jak takové zadání „vyřešit“.
Význam fyzického prostoru nikam nezmizel, i když internet a jeho stále větší význam ukazují, že virtuální či kybernetický prostor je a bude stále významnější. Ostatně i v něm se vedou „války“, které narušují suverénní prostory států. Jedná se o válku o „mysl a srdce“ prostřednictvím přetvoření sociálních sítí v bitevní pole velmocenského soupeření či volebních soutěží (stále sofistikovanější politický marketing, včetně algoritmizace apod.), která může vést i k sociálnímu inženýrství. Demokratizační potenciál internetu bohužel v současností padá za oběť korporativním zájmům a sociální/korporativní kontrole. Vedle toho je tu i válka kybernetická. Zprávy o tom, že Spojené státy pronikly do systému ruské energetické infrastruktury ukazují na další aspekt kyberprostoru, který souvisí se životně důležitou infrastrukturou současných společností a s novými riziky.
Dramaticky narůstá význam infrastruktury, a tím také geopolitiky, která se týká zeměpisného rozmístění zdrojů a komunikačních linií, kterým se přikládá různý strategický význam. Lidský faktor, zeměpis (přírodní podmínky) a technologie se zde zásadním způsobem scházejí.
Na „návrat“ geopolitiky ukazuje celá řada příkladů z poslední doby, i když jistě lze tvrdit, že se o skutečný návrat nejedná. Byla tu vždycky. Nicméně akcenty jsou silnější v souvislosti s proměnami sil v mezinárodních vztazích. Nejnovějším příkladem je situace kolem Hormuzského průlivu, strategického bodu pro dopravu ropy z Blízkého východu do ekonomicky rostoucí Asie. Hra kolem něj má obrovské dopady na trh s ropou a potenciálně na její cenu, což je na jedné straně oblast zájmu dodavatelů ropy (Rusko a OPEC), na druhé se ale promítá do celé světové ekonomiky. Ropná krize v roce 1973 budiž připomínkou.
Asijským protipólem Hormuzu je oblast Jihočínského moře, kde si Čína vědomě a systematicky buduje záchytné body pro strategickou kontrolu této dopravní tepny. Souvislost s čínskou projekcí moci nejen na souši je nabíledni.
Paralelně s tím vzniká díky tání ledu i Severní mořská cesta, kterou chce Rusko v budoucnu obejít oblast jižních cest, snížit tak rizika a zrychlit přepravu zboží (včetně ropy a LNG), a samozřejmě tuto cestu nejen logisticky zajistit, ale rovněž kontrolovat. Zde se ovšem sluší zmínit stále větší zájem o oblast Arktidy, kde jde zase a na prvním místě o tamní zdroje – Rusko v tomto zájmu není osamoceno. (A připomeňme si tu jen zmínkou stavbu Kerčského mostu mezi Krymem a pozemním Ruskem jako další případ vpravdě geopolitický.)
Nicméně ještě důležitější faktory v dramatickém návratu geopolitiky do centra mezinárodních vztahů ukazuje jiný projekt, čínská iniciativa Jeden pás, jedna stezka představuje směs hned několika z nich. Tím prvním je vztah mezi propojeností a rozvojem, což jsou socioekonomické faktory s velkým významem pro řadu čínských partnerů v Asii i východní Evropě (fakticky /semi/-periferních ekonomik). Dalším faktorem je faktické vytvoření nového sinocentrického systému vztahů a závislostí prostřednictvím infrastrukturních investic. Jeden pás, jedna stezka má v centru právě infrastrukturu – komunikační i dopravní, její výstavbu či její modernizaci. Souvislost s rozvojem a s hospodářskou silou Číny vede samozřejmě k negativní reakci na straně dosavadního hospodářského centra světa v západní Evropě a USA. Potenciál Jednoho pásma, jedné stezky je skutečně obrovský, takže není divu, že budí u konkurentů obavy. Nejde tu jen o propojenost, ale o nerostné zdroje a ekonomický potenciál celé stezky vzhledem k dalším faktorům. Ty naznačují, že v budoucnosti si západní země budou muset zvykat na jinou roli, než kterou znaly v posledních více než pěti staletích. A co je možná „nejpotupnější“ – Čína fakticky předbíhá Západ s pomocí jeho vlastních nástrojů (kombinace technologické vyspělosti, vývozu kapitálu, investic a rozvoje).
Geopolitika se ovšem vrací i do Evropy, kde se projevila výrazně v případě Ukrajiny a tranzitu ruského plynu, i v případě plynovodu Severní proud 2, který se Ukrajině snaží vyhnout novou (už druhou) pobaltskou cestou z Ruska do Německa. Plynovod, který kopíruje starou obchodní stezku na Baltu, se stal bojištěm různých zájmů o kontrolu dodávek plynu do Evropy mezi USA a Ruskem. Z toho plyne, že pro Evropu, která nemá vlastní dostatečné zdroje zemního plynu, je odpovědí diverzifikace a hledání rovnováhy, které jediné představují šanci na vlastní autonomii. Hned dalším příkladem je Turecko, které se snaží stát významným tranzitním hráčem na trhu s ruským plynem, především v oblasti jižní Evropy. A samozřejmě, že zde je také otazník nad čínským projektem Jednoho pásma, jedné stezky. Jak moc se Evropa, a především země EU na jejím jižním a východním okraji, mají do projektu zapojit? Je to sázka na světlou budoucnost, nebo podkopání budoucnosti?
Návrat geopolitiky je sice variací na staré téma, ale dochází k němu v nových podmínkách obrovské propojenosti a s ní spojených rozporů (například „soužití“ globalizace a fragmentace/rozdrobenosti) na jedné straně a rostoucích enviromentálních rizik na straně druhé. Tento nestálý, těkavý koktejl s těžištěm především na ose vztahů mezi USA a Čínou, bude určovat budoucnost mnohem spíš než spory o hodnoty či pohádky o hodných velmocech.