Proč se americký Kongres, uchazeči o prezidentskou kandidaturu a média navracejí k letitému požadavku odškodnění za někdejší zotročení milionů Afroameričanů? Nad touto otázku se zamýšlí náš severoamerický spolupracovník Stanislav Perkner.
Motto: Bude-li ti prodán tvůj bratr, Hebrej nebo Hebrejka, bude tvým otrokem po šest let, ale sedmého roku jej propustíš na svobodu. Když ho propustíš na svobodu, nepropustíš ho s prázdnou. Štědře jej obdaruješ… Starý zákon, Pátá kniha Mojžíšova
O minulém víkendu se téměř polovina z dvacítky prezidentských kandidátů za Demokratickou stranu rozhodlo k neočekávanému kroku: sjet se do New Orleansu a promluvit k návštěvníkům tradičního Hudebního festivalu Essence, pojmenovaného podle populárního časopisu zaměřeného na Afroameričanky ve věku 18 až 48 let. A právě ženy početně vedou mezi černošskými voliči.
Při posledních prezidentských volbách v roce 2016 tvořili Afroameričané zhruba 20 procent demokratických voličů. V primárních volbách roku 2016 získala Hillary Clintonová celých 80 procent jejich hlasů. Předtím, v roce 2008, získal stejné procento Barack Obama. Bill Clinton, přezdívaný “první černošský president”, založil své vítězství v roce 1992 na 70 procentech afroamerických hlasů.
Jedním z nejžhavějších témat diskutovaných na neworleanském festivalu byly eventuální náhrady za někdejší zotročení milionů obyvatel Spojených států. I tam se ukázalo, že jde o spletitý problém, plný nejen finančních a právních, ale i politických a psychologických zádrhelů. Někteří demokratičtí kandidáti, např. Cory Booker, Kamala Harrisová, Elizabeth Warrenová, Julián Castro a Bernie Sanders, se zavázali, že by po zvolení ustavili zvláštní prezidentskou komisi pro řešení této problematiky. Podobná komise se v osmdesátých letech shodla na výplatě dvacetitisícových náhrad Američanům japonského původu, které federální vláda věznila v internačních táborech po japonském útoku na Pearl Harbor.
Přispěli Afroameričané k Trumpovu vítězství?
Afroameričané volí tradičně jako ucelený blok, což znamená, že mohou volbu s konečnou platností rozhodnout. K tomu došlo např. v demokratických primárkách roku 2008: Obamovo vítězství nad Hillary Clintonovou, a tím i prezidentskou nominaci v souboji s republikánem Johnem McCainem, zpečetily právě afroamerické hlasy. Převaha bělošských a hispánských hlasů Clintonové nestačila. Obdobnou ztrátu utrpěl Bernie Sanders v souboji s Clintonovou při posledních primárkách v roce 2016.
Každý z více než dvou desítek současných uchazečů o nominaci Demokratické strany musí brát v potaz i další sociologickou charakteristiku afroamerických voličů: mnozí z nich se sice před volbami registrují, ale k urnám se nakonec nedostaví. Potřebují silnou motivaci. Je docela možné, že tento fakt přispěl k Trumpovu vítězství: v roce 2016 tvořili Afroameričané 11 procent ze všech voličů, a zároveň 19 procent z nich, většinou mužů, nakonec volby ignorovalo. S tím kontrastují údaje z roku 2012, kdy na Afroameričany připadalo 13 procent všech hlasů a pouze devět procent „registrovaných nevoličů“. Jinými slovy řečeno: Obama se mohl na jejich podporu spolehnout.
Proč pykat za dědičný hřích?
Příští rok se v primárních volbách se rozhodne o demokratickém soupeři republikána Donalda Trumpa. Mezi momentálními uchazeči o demokratickou prezidentskou kandidaturu je osm příslušníků sociálních menšin: šest žen a dva afroameričtí senátoři – Kamala Harris a Cory Booker. Největší popularitě mezi Afroameričany se však prozatím těší bývalý Obamův viceprezident Joe Biden – zřejmě pro své osmileté spojení s prvním černošským prezidentem. Ale i jeho popularita je vratká. Na vůdčí pozici se tlačí senátorka Kamala Harrisová, jejíž matka pochází z Indie a otec z Jamajky.
Průzkumy veřejného mínění naznačují, že afroamerický volič je přesycen planými sliby. Jedním z pokusů, jak tuto pochopitelnou skepsi přebít, je návrat k atraktivnímu tématu státem zajištěných náhrad za někdejší zotročení milionů Afričanů.
Tato zapeklitá otázka provokuje nesmiřitelně protikladné názory už od konce Války Severu proti Jihu (1861-1865). O reálných výhledech takových kompenzací se před třemi týdny vyjádřil vůdce republikánských senátorů Mitch McConnell naprosto záporně: „Odmítám názor, že reparace za cosi, co se stalo před 150 lety, a za což není nikdo z dnešních žijících Američanů zodpovědný, je dobrá myšlenka. Zabývali jsme se dědičným hříchem otrokářství Občanskou válkou, uzákoněním občanských práv, zvolením prvního afroamerického prezidenta… Hledat řešení ve formě náhrad nestojí ani za pokus. Hned na začátku by to narazilo na otázku, komu by měly náhrady připadnout“.
„Čtyřicet akrů a mezek“ aneb Panská láska po zajících skáče
Jak píše historik amerického přistěhovalectví Roger Daniels, „africký otrokářský obchod zůstává nevýslovným mezinárodním zločinem. Mezi polovinou patnáctého století a polovinou století devatenáctého bylo do Nového světa uneseno devět milionů osob… Otrokářství bylo mimořádně výnosné. Většina zisků přispěla k rozmachu kapitalistického podnikání, především v Anglii, Francii a severovýchodu Spojených států“. Dnes má zhruba 14 procent (47 milionů) obyvatel této země africké předky.
První – nezdařený – pokus o odškodnění bývalých otroků se ve Spojených státech datuje lednem 1865, kdy Lincolnův generál William T. Sherman zkonfiskoval 1 600 km2 půdy podél jižního atlantického pobřeží. Rozparceloval je na podíly o velikosti nepřesahující 16 hektarů, které měly obživit 18 tisíc bývalých otroků a jejich rodin. K rozčarování mnoha z nich šlo o provizorní válečné opatření zrušené zanedlouho prezidentem Andrewem Johnsonem. Většina půdy se navrátila do rukou původních majitelů a rekonstrukční vláda nakonec podporovala námezdní práci osvobozených otroků, namísto vlastnictví půdy. K této epizodě se váže obrat „Čtyřicet akrů a mezek“, jako výraz zrazených slibů ze strany majetných vůči nemajetným. K úplnému zrušení otrokářství došlo ve Spojených státech až přijetím Třináctého dodatku k Ústavě v prosinci 1865.
Kongres se dohaduje o „nákladech za zotročení“
Za velké účasti veřejnosti uspořádal koncem června Právní podvýbor pro ústavnost, občanská práva a svobody při Sněmovně reprezentantů slyšení na téma „odkaz transatlantického otrockého obchodování a jeho pokračující vliv na společnost a vývoj nápravné spravedlnosti“. Slyšení předcházel návrh na ustavení kongresové komise pro studium otázek „náhrad za zotročení“.
Několik diskutujících této myšlence principálně odporovalo: Stanovení ceny za nesmírné utrpení jejich předků by údajně urazilo mnoho jejich dnešních potomků; reparace by pouze zhoršily kritické rozdělení dnešní americké společnosti, a tak ztížily nápravu podmínek dnešních Afroameričanů; co se stalo před dvěma sty lety nelze odestát… Republikánský kongresman Mike Johnson označil „finanční náhrady placené dnešními daňovými poplatníky za odčinění hříchů hrstky dávno mrtvých Američanů“.
V průběhu kongresového slyšení převažovaly souhlasné názory: reparace by posílily americkou demokracii; jde o ekonomický i morální imperativ; dnešní nerovnoprávné podmínky menšin mají své kořeny v otrokářství, jež ve Spojených státech přetrvalo až do poloviny devatenáctého století a k jehož zániku přispěla až bratrovražedná občanská válka. „Otrokářský systém tu existoval 250 let, a když ho vláda zrušila, dostala tato země konečně příležitost rozšířit své posvátné principy z Deklarace nezávislosti ‘o právu na život, svobodu a šťastný život‘ na všechny. Bohužel, Amerika se tímto směrem nevypravila,“ prohlásil při kongresovém slyšení spisovatel a publicista Ta-Nehisi Coates. V roce 1860 představovali otroci největší „majetek“ ze všech hospodářských aktiv v zemi – tři miliardy dolarů v tehdejší měně.
Caotes ostře oponoval výše citovanému názoru vůdce senátních republikánů McConnella, že dnešní generace by se neměly tímto „dědičným hříchem“ zabývat. Připomněl, že typická černošská rodina v dnešní Americe vlastní jen desetinu bohatství typické bělošské rodiny. Pouhá 43 procenta černošských rodin vlastní rodinné domy – v porovnání se 73 procenty bělošských rodin. Afroamerické matky umírají při porodech čtyřikrát častěji. Současná Amerika má nejpočetnější vězeňskou populaci na světě, v něž převládají černoši. „Proto je tak důležité jednat o nápravných reparacích,“ zdůraznil Coates.
Jde o duši národa: od amerického otrokářství po holokaust
Byl to právě tento afroamerický autor, kdo před pěti lety oživil skomírající debatu o nápravě křivd spjatých s americkým otrokářstvím. Ve vynikajícím eseji uveřejněném v měsíčníku Atlantic (duben 2014) Coates mj. připomíná návrh profesora Yalské univerzity Borise Bittkera z roku 1973. Bittker v knize The Case of Black Reparations odhadoval, že „cena za náhrady“ by se mohla určit násobením počtu Afroameričanů v současné americké populaci příjmovým rozdílem mezi černošským a bělošským obyvatelstvem. Tento rozdíl, který v roce 1973 činil 34 miliard dolarů, by pak federální vláda přidávala do každoročních rozpočtů k úhradě reparačních plateb.
Jádrem Coatsovy argumentace je, že dlouhá desetiletí legalizované i skryté diskriminace v hospodářském a sociálním životě podnes podvazují příležitosti mnoha Afroameričanů k docilování ekonomické rovnoprávnosti a nadále se promítají do úrovně jejich zaměstnanosti, vzdělávání, bydlení a zdravotní péče.
Na stránkách svého eseje se Coates zmiňuje o konfliktech v poválečné NSR, kdy se jednalo o náhradách za holokaust. Vrací se do roku 1952, kdy tamní „reakce byla velmi záporná… Jen 29 procent Němců věřilo, že Židé by měli být odškodnění. Pouhých pět procent západoněmeckých obyvatel cítilo spoluzodpovědnost za holokaust“.
Americký historik Tony Judt v knize Poválečná Evropa (Praha, 2018) cituje průzkumy z téže doby, podle nichž tehdejší západoněmecká veřejnost byla názorově rozdělena na dvě skupiny: dvě pětiny dotazovaných soudily, že pouze přímí pachatelé antisemitských zločinů by měli být hnáni k finanční zodpovědnosti, a zhruba 20 procent se domnívala, že i Židé byli částečně zodpovědní za události v Třetí říši. Přesto německá vláda od roku 1952 podnes vyplatila zhruba 70 miliard dolarů prostřednictvím různých reparačních programů, především židovským obětem hitlerovského režimu, a to v podobě jednorázových částek nebo důchodů za léta strávená otrockou dřinou v pracovních táborech.
Alternativní návrhy
Podle expertního názoru Williama A. Darityho z Dukovy univerzity by nárok na výplatu náhrad měl brát v potaz dvě hlediska: Příjemce by musel prokázat existenci alespoň jednoho zotročeného předka v USA (už to by mohlo být velmi náročné), a zároveň doložit příslušnost k afroamerické etnické skupině úředním dokumentem vydaným nejméně deset let před uzákoněním současných reparaci. Tento klíč by platil pro zhruba 30 milionů dnešních Američanů. Pro ilustraci, bývalý prezident Barack Obama by se podle něj nekvalifikoval, neboť jeho africký otec byl novodobý přistěhovalec.
Situaci ztěžuje i fakt, že podle federálního sčítání obyvatelstva byly v roce 1860 v USA zhruba čtyři miliony zotročených osob. Až cenzus z roku 1870 – deset let po zrušení otroctví – obsahoval jejich jména, od kterých by se mohly odvozovat příbuzenské vztahy k dnešním generacím.
Neméně obtížné by bylo stanovit náhradové částky pro jednotlivé příjemce, protože už jen odhady celkové reparační částky se dramatický rozcházejí – od 500 miliard po 17 trilionů dnešních dolarů. Pro srovnání, celkový federální rozpočet pro letošní rok je 4,7 trilionu. Odhady specializovaných ekonomů zkoumajících různé statistické modely se pohybují mezi 16 tisíci a 123 tisíci dolarů připadajících na každého z dnešních eventuálních příjemců.
Pro porovnání připomeňme už zmíněné dvacetitisícové individuální kompenzace vyplacené 80 tisícům Američanům japonského původu, kteří se dožili roku 1988, za nucený pobyt v deseti „internačních táborech“ za druhé světové války. Celkový počet uvězněných byl zhruba 120 tisíc; většina z nich byli američtí občané. Dodejme, že toto řešení se zčásti inspirovalo německým přístupem k odškodňování žijících obětí války.
Odbornici se shodují, že kompenzace za americké otrokářství by nutně obsahovaly finanční částky vyplácené jednotlivcům. Ty by ovšem měly doplňovat další kompenzační formy, včetně poukázek použitelných pro zdravotní péči nebo studium, speciální státní nadace pro pomoc při koupi domů nebo obchodní investici. Se zajímavými návrhy přichází právník Roy L. Brooks. Soudí, že jednorázové finanční vyrovnání za hříchy minulosti je krátkozrakým řešením; např. příjemci jihoafrických náhrad za apartheid z nich jen zřídkakdy zbohatli. Brooks se přimlouvá za perspektivní – nikoli zpětný – pohled: za investice do obchodu, bydlení a vzdělávání, zacílené na dlouhodobou nápravu příčin nerovnovážného sociálního rozvoje. Tento „rehabilitační model usmíření“ by byl podle Brookse prospěšný celé hendikepované sociální skupině, a přispěl tak ke společenské integraci. Jen tak by bylo možné začít překonávat setrvalé příjmové rozdíly mezi afroamerickou částí populace a jejich spoluobčany.