Politolog a odborník na korejskou politiku Zdeněk Zbořil komentuje poslední americko-severokorejský summit, který přes veškerou pozornost doprovázel nedostatek informací.
Snad jen největší idealisté ještě věří, že existuje naděje na odstranění „kabinetní diplomacie“, jak si to představoval americký prezident Woodrow Wilson v lednu 1918. Tehdy vystoupil se svým čtrnáctibodovým prohlášením o důvodech vstupu Spojených států do první světové války. Bylo to uvedeno hned v prvním odstavci této výzvy a lze říci, že i kvůli tomu padlo v této válce skoro 120 tisíc mladých Američanů. Podobně uvažovali ruští bolševici, kteří jako jeden z prvních dokumentů vydali nejen Dekret o míru, ale i prohlášení o vzdání se „nerovnoprávných smluv a tajné diplomacie“. Ostatní válečníci byli v tomto ohledu opatrnější, ale i oběma protagonistům světového míru jejich předsevzetí nevydrželo déle než dva roky. A to ještě jen pokud zůstaneme jen u oficiálních dokumentů a nebudeme se ptát, zda tomu tak bylo doopravdy.
V roce 2006 založil Julian Paul Assange WikiLeaks a publikoval americké dokumenty o válkách v Afghánistánu a Iráku. Byly mezi nimi i další z tajných fondů americké zahraniční politiky a všech možných ochránců státní bezpečnosti. Od té doby nejen američtí prezidenti, ale i Hillary Clinton, vysoce postavená dáma v jejich společnosti, mluvili o prozrazení státního tajemství a o udělení trestu, který ve Spojených státech může být ten nejvyšší – trest smrti. Tajemství bylo vyzrazeno, zrádce nalezen a o jeho potrestání bylo předem rozhodnuto.
Taková událost je i není hra se slovy, znásilňování některých funkcí jazyka. Jejich obětí je v takovém případě jednotlivec, který musí být považován ze nepřítele systému jen proto, aby se „systém“ mohl povrchně proměňovat, transformovat, ale přesto stále zůstávat v zásadě neměnným
Tento rozpor slov a činů v jedné zemi uvádím jen jako příklad. Shledáváme se s ním v dnešní době kdekoliv na světě. Ať již se režimy hlásí k „liberální demokracii“ jako v Evropě, nebo k „lidové demokracii“ jako v Korejské lidově-demokratické republice. Např. i proto nevíme, zda zasvěcení odborníci, kteří přicházejí do styku s praxí MZV ČR, vědí, co všechno je vyhrazené, tajné a přísně tajné, a co je ještě tajnější než tajně tajné. Co všechno ti, kteří mají sloužit občanům, považují za jich nehodné a o čem se domnívají, že musí zůstat na věky ukryto v nepřístupných archivech jako třeba ve Velké Británii nebo v jakékoli asijské despocii.
V řízeném chaosu utajení, který je systémem autopoietickým (sebeovládajícím a sebeřídícím), lze přesto najít, většinou omylem, záchytné body, které, pokud nepropadneme sluchovým nebo zrakovým halucinacím, nás sice nedovedou k poznání a pochopení toho, co se v mezinárodní politice děje, ale alespoň ukáží směr nebo rozměr prostoru, ve kterém se můžeme pohybovat. V americkém filmu Rona Howarda Čistá duše (A Beautiful Mind) se přímo demonstruje, že pravda existuje jako vektor, a že je možné používat jazyka a jím zprostředkované příběhy k popisu, analýze a dokonce i hodnocení.
Problém sjednocení zemí nebo států Korejského poloostrova je konstantou studia korejských dějin. Snaha překonávat různé překážky, které brání a bránily korejským rodinným pospolitostem udržovat skoro posvátnou, magickou jednotu, mají pozoruhodnou inspiraci. Ta nejstarší a dodnes neskrývaná byla a je nenávist k Japoncům, touha pomstít krutosti, kterých se v době anexe na poloostrově dopouštěli, a to bez ohledu na ekonomicko-kulturní napodobování vzorů. Je to zjemňováno tím, že se mluví o japonském militarismu a o jeho technologickém pokroku umožněném reformní mobilizací.
Tou druhou je nikoli ostentativní, ale s nemalým důrazem příležitostně projevované odsuzování rozdělení poloostrova z vůle „imperialistů“ po druhé světové válce. Pokud si dokážeme všimnout emocionálního obsahu pojmu imperialismus z hlediska korejštiny, nikoho nepřekvapí, že i na severu se mluví nejen o Spojených státech, ale i Sovětském svazu jako viníkovi korejského historického neštěstí. Přítomnost Ruské federace v regionu je opatrně kompenzována snahou o emancipaci na historickém dědictví „pomoci čínských dobrovolníků“ v době Korejské války.
To, že za druhého „imperialistu“, který je vinen stejně jako první, jsou považovány Spojené státy a nikoli OSN, které garantuje dohodu o příměří z roku 1953, odpovídá politické realitě. Ale že se i na jihu země, v Korejské republice, mluví o „imperialistech“ jako na severu, nás i vzdálené pozorovatele může překvapit. Nic na tom nemění ani skutečnost, že v Korejské republice nikdo nepochybuje o tom, kdo pomáhal vytvořit korejský ekonomický zázrak a kdo byl a je garantem bezpečnosti státu a záštitou před vojenskou hrozbou ze severu.
Pozornost, kterou věnoval a věnuje Donald Trump jako prezident Korejskému poloostrovu, udivuje nejen některé nemoudré a americké pozorovatele, kteří zpohodlněli díky zažité dichotomií totalita – demokracie, diktatura – řízená demokracie, bezpráví – spravedlnost, chudoba – prosperita, hladomor – blahobyt, uzavřenost – otevřenost, mobilizace – motivace atd. Podobné názory můžeme považovat za jeden z velkých omylů korejských studií. Omylu proto, že korejská sociální a kulturní skutečnost je touto metodou poměřována pojmy z dovozu.
Také proto je Trumpovo překročení 38. rovnoběžky považováno za nesrozumitelný „side-step“ nebo „hit“ (ve smyslu, jak tato slova zavedl do rozhovorů o mezinárodní politice americký prezident), po kterém by měl přijít nějaký „run“. Budeme-li považovat setkání Donalda Trumpa a Kim Čong-una za mezinárodně politický folklor, tak jako se to dělá v Evropě a Spojených státech, zjistíme, že nedorozumění a omyl jsou zejména na naší straně. Není možné opomenout základní formát korejské politiky, kterým formát je 1+1 (KR+KLDR). Teprve potom je „na mapě“ formát 2+2 (USA, Japonsko, ČLR a RF), který má strukturované mezinárodně politické i vnitropolitické souvislosti. A nikdo nám nevymluví, že není pravda, že bychom měli zapomenout na vulgární geopolitiku a pořadí fází vyjednávacího procesu vidět opačně.
Problémem i jednoduchého popisu korejské situace je, že máme deficit zdrojů s dostatečně vysokou vypovídací hodnotou. Proto se tak často setkáváme s úvahami, které mají zejména ve formátu 2+2 až komickou podobu. S podobnými nejasnostmi se setkáme při vysvětlování obav Japonska jako nejen starostmi o osud bezpečnosti tichomořského regionu, ale také o vlastní obranu. Jak vědět, co z těchto dvou argumentů je pro japonskou vládu větším nebezpečím? Zda mohutná armáda a výroba zbraní hromadného ničení na severu, nebo stále ještě rostoucí ekonomika Korejské republiky na jihu a její investice ve všech zemích jihovýchodní Asie. A nejen tam, ale i v dalších z hlediska materiálních i lidských zdrojů zajímavých oblastí světa a světových regionech, které z rozhádaného koutku Evropy už nedokážeme nejen neztratit z dohledu, ale ani zahlédnout.
Uplynul zhruba jeden týden od zdánlivě překvapivé cesty Donalda Trumpa z Ósaky do Pchanmundžonu a již se evropské komentáře vracejí k lenivé letargii. Porušování lidských práv, občas nějaký hladomor a militarizovaný život na severu… Ale analýza politiky, kterou reprezentuje prezident Korejské republiky Mun Če-in chybí. Je téměř nemožné dozvědět se, jak probíhá řada událostí na celém Korejském poloostrově, na kterých participuje ČLR jako stát a jeho ekonomika. Dá se předpokládat, že KLDR má ambice realizovat novou industrializaci, že zde dochází ke střetu zájmů jihokorejských a „čínsko-čínských“ podnikatelů, a že jihokorejské ekonomické a finanční intervence mohou zůstat jen na úrovni 1+1. (Snad na to dokážeme myslet i v souvislosti s přednáškovými turné Dušana Třísky a jeho kolegů z let kuponové privatizace v Koreji.)
Podobně je zde nedostatek informací ohledně charakteru korejsko-ruských vztahů, když si odmyslíme „evropská“ statistická data vypovídající o rusko-korejských kontaktech, jejich shromažďování má odlišnou metodiku pro sever a jih. Pokud víme, že jde jen o dodávky surovin ze Sibiře do obou Korejí, pak máme relativně dobrý přehled o ekonomických vztazích s Ruskou federací a s některými zeměmi Střední Asie. Pokud se ale zeptáme, jak je to s vojenským materiálem a technologiemi, pak analýzy různých ústavů strategických studií mají obvykle 3-5leté zpoždění nebo jsou nedůvěryhodné. Například o práci nebo vědeckém potenciálu nukleárních fyziků z university na Sachalinu si můžeme jen leccos domýšlet.
Nejde jen o způsoby rozkrývání tajných informací, ale také o formulační schopnosti, jejichž důležitost je někdy záměrně zveličovaná zdůrazňováním jazykových bariér. Na úrovni, která by nás měla zajímat, se mluví nejen korejsky, ale svou funkci má i japonština, ruština a čínština. Proto je nutné vědět, jaký význam mohou mít sémantické deformace klíčových slov a navzájem vzdálené mohou být způsoby uvažování v nejméně čtyřech kulturních okruzích.
Studia jazyka, symbolů a rituálů jsou u nás nepříliš populární a pěstovanou sub-disciplínou studií politiky. Stačí když se objeví homo novus, a to dokonce v úřadu amerického prezidenta, aby se analýzy jeho verbálních projevů pohybovaly v začarovaném kruhu stereotypů. Navíc, když se jedná o komunikaci v prostředí s tisíciletou “ornamentální“ tradicí vyjadřování politických názorů. Donald Trump je v těchto souvislostech popisován jako neuchopitelný element mnohaúrovňového jednání. To ale nelze zjednodušovat odkazy na jeho domnělou spontaneitu a voluntarismus. Rychlé změny jeho rozhodnutí jsou v médiích vysvětlovány jeho nedostatečným vzděláním, které zakrývá svou rozhodností. Jsme přesvědčeni, že jde o velký omyl. Donald Trump jako prezident Spojených států nedělá žádná rozhodnutí osobně. Jeho kroky jsou připravovány pečlivě a pokud dochází k nějaké disonanci, pak je to dáno nesouladem amerických agentů vnitřní a zahraniční politiky. Představa, že americký prezident tweetuje, patří k téměř hollywoodským pohádkám, mezi kterými je Čistá duše jen nepatrnou částí celé mozaiky. Stejně jako politickými komentátory vítané faktografické chyby a omyly, jejichž popularita zakrývá skutečnost, že nevíme oč prezidentovi vlastně jde.
To, že americký prezident odcestoval z G20 v Ósace do Koreje, aby „jako první prezident Spojených států vstoupil na půdu KLDR“ je hezký titulek do jakéhokoli žánru zpravodajství a novinařiny, ale pokud jde o jeho ohlas ve formátu 2+4 uvažujících agentů mezinárodní politiky, je téměř bezcenný.
Je možné upozorňovat na charakteristické expresivní a apelativní výroky Donalda Trumpa, neměli bychom zapomínat ani na jazykovou způsobilost japonského předsedy vlády Šinzó Abe, hlavy ČLR Si Ťin-pching nebo prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina. To, co z jejich úst slyšíme na tiskových konferencích nebo je v jejich vystoupeních při veřejných jednáních, jsou metafory, metonymie a slovní spojení, které mají svou poetiku. Antropolog Benedict Anderson a jeho epigoni říkali magii. Je možné uznat, že tato poetika, její analýza a reflexe mohou být zdrojem poznání i poučení. I americkou angličtinu zahraniční politiky Spojených států se můžeme snažit pochopit přes její „estetickou funkci“ a můžeme také tvrdit, že ve formátu jednání o korejských záležitostech 2+4 jsou si všichni zúčastnění rovni. Jak se zpívá v jedné operetě Oskara Nedbala o diplomatech: Všechno vědí, všechno znají, všechno umí ze všech víc, ač vědí a znají, neřeknou nikdy nikomu nic!