Časy se změnily. Změnila se politická opozice i pohled na 90. léta, krymské téma se v ruské společnosti vyčerpalo. Problémy, jako stagnace, zůstaly.
Politolog Alexej Makarkin se na stránkách ruské RBK ptá po příčinách nových moskevských protestů. Autor vidí tři možné pohledy na nové pouliční protesty. Ty dva první jsou pohledy z pozic opozice a z pozic vlády, ten třetí pak z pozice národa nebo lidu, který sice mlčí, ale není mimo dění.
Současná volební kampaň do zastupitelských orgánů města Moskvy probíhá v novém kontextu než ta v roce 2016, kdy fungoval faktor „krymské konsolidace“. Tehdejší volby byly vyjádřením loajálnosti a naděje do budoucnosti.
Nynější situace se zcela změnila. Krymské téma je rutinou, geopolitika leze lidem krkem, v ekonomice je stagnace od roku 2014, která čas od času přejde do recese. A s tou se bojuje pomocí statistik. Na politické pořady v televizi se dívají už víc kriticky a s nedůvěrou. Protestní hlasování se začalo projevovat ještě před tím, než došlo v Rusku ke zvýšení penzijního věku a daně z přidané hodnoty (která zvýšila ceny v obchodech): v roce 2017 v moskevských městských volbách vyhrála opozice v několika obvodech. Volby měly nízkou účast, ale aktivní voliči byli hlavně liberálové.
Tato situace vede k tomu, že vláda i opozice vzpomínají na konec 80. let. I když obě strany mají jiné priority.
Rozhodování v ruské politice je vždy spojeno s obavami vypadat jako slabý, píše Makarkin dále. V sovětské době bylo slovo „kompromis“ považováno za urážlivé. Ten, kdo kompromis přijal, byl vnímán hůř než otevřený nepřítel, přezíral se.
Nyní se k tomu připadalo „trauma perestrojky“ – přesvědčení, že Michail Gorbačov „prohrál“, protože ustupoval a nepoznal nebezpeční tehdejší politické opozice. Odsud pak plyne pohled, který tvrdí, že by bylo lepší postupovat jako čínská vláda v roce 1989 na náměstí Nebeského klidu. A vše by bylo v pořádku, Rusko by bylo světovým lídrem.
V Rusku tak vládne ne moc chytrá logika: neustupovat. Zde jsou kořeny nynějších kroků proti politické opozici v Moskvě, včetně zatýkání nebo nočních prohlídek bytů i zásahů Národní gardy. Přičemž tu ale je vědomí toho, že nadměrný tlak je příliš riskantní.
Z hlediska nesystémové opozice by bylo divné, kdyby se nesnažila tuto situaci využít. Proto se staly obyčejné moskevské volby zásadnější událostí a také porovnáním sil před volbami do Dumy v roce 2021.
Nejde jen o to. Politická opozice v Rusku se dostává ze stavu, do kterého se dostala v době připojení Krymu a zároveň ze stínu 90. let, upozorňuje politolog. I opozice má svoje traumata, která jsou spojena s 90. léty, privatizací a podobně. Jenže došlo ke generační výměně. Mnoho mladých, kteří protestují na ulicích, dějiny moc nezajímají.
Je tu ale i nová generace opozičníků, kteří také nejsou nijak spojeni s 90. léty. Buď teprve chodili do školy, nebo tu dobu ani nezažili. Po ruce mají ale pozitivní příklad už zmíněných voleb v roce 2017. Vedle toho spojují místní i federální politická témata současného Ruska.
Ovšem logika obyčejných lidí je o dost složitější. Protesty v Moskvě přilákaly nejméně 10 tisíc lidí, což je jedno z nejvyšších čísel za poslední roky v případě nepovolených akcí. Celkově se ale lidé na ulice neženou a dění jen sledují, protože je to pohodlnější a bezpečnější. Ovšem, jak dále Makarkin píše, potřeba stability je mezi lidmi v Rusku stále menší. Roste spíše podráždění, které s projevuje velice různě. Informační prostředí je pro opozici pohodlnější než v roce 2011, kdy se dala zkonsolidovat vlna vlastenectví a stability. Dnes tu taková možnost není, lidé jsou unaveni a nedůvěřují. Mnozí z těch, kteří z vlády odcházejí, dnes apriorně neodmítají argumenty současné opozice. I to tu do nedávna nebylo.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.