Zdeněk Vopat píše o tom, jak se odchod Velké Británie z EU stává koncem britské výjimečnosti.
Pro historiky by bylo velmi těžké určit, kdy vlastně skončila existence britského impéria. Můžeme vést spory o tom, zda tento zánik nastal například po první světové válce, kdy došlo ke vzniku Commonwealthu národů, nebo zda se jednalo o období dekolonizace po druhé světové válce. Jisté je, že zatímco do začátku druhé světové války byla Velká Británie pomyslným jazýčkem na vahách v evropské politice, po druhé světové válce začala tuto možnost ztrácet. Nemožnost ovlivňovat evropskou politiku z vnějšku kulminovala přihláškou Británie do EHS roku 1961. Její vstup však několikrát blokoval francouzský prezident Charles de Gaulle. Svou přihláškou Velká Británie přiznala skutečnost, že ztratila možnost samostatně ovlivňovat politiku na evropském kontinentu. Rovněž tak musela přiznat, že je pro ni ekonomicky výhodnější se stát členem evropského integračního procesu. Velká Británie se nakonec stala členem EHS roku 1973.
Velká Británie se však vždy stavěla nejednoznačně k evropskému integračnímu procesu a pokaždé se snažila pro sebe vyjednat určité výjimky. V Británii stále doznívaly pocity, že Spojené království je vlastně pozůstatkem velkého impéria, které těžce neslo, že by se mělo o svoji suverenitu dělit s jinými partnery či dokonce nadnárodními subjekty. Je možné tvrdit, že Spojené království vnímalo svoji integraci do evropských struktur jako nutné zlo. Roku 2016 se konalo ve Velké Británii referendum, které relativně těsnou většinou rozhodlo, že by Velká Británie měla opustit EU. Od té doby se britská vláda neúspěšně snažila vyjednat s EU dohodu o svém vystoupení z Evropské Unie.
Hlasování o odchodu Velké Británie z EU již stálo hlavu dva britské premiéry a v současné době se britská Dolní sněmovna postavila snahám nového premiéra Borise Johnsona vystoupit z EU ke konci října, ať již s dohodou nebo bez ní. Dolní sněmovna si totiž vynutila hlasování o zákonu, který by zakazoval Velké Británii tzv. „divoký brexit“. Jde o mimořádnou událost, protože se tak britský parlament postavil proti politice vlastní vlády a převzal kontrolu nad agendou svého jednání, kterou jinak určuje britská vláda. Johnson tak prohrál hned své první důležité hlasování v Dolní sněmovně a lze přepokládat, že Dolní sněmovna schválí zákon, který by zakazoval opuštění EU bez dohody. Aby schválení takového zákona Johnson zabránil, vynutil si (v duchu s nejlepšími demokratickými metodami) přerušení zasedání parlamentu po dobu několika příštích týdnů.
Na tomto místě překvapuje absence protestů západních a českých strážců demokracie proti takovému postupu. Britští poslanci si totiž uvědomují, že případný „divoký“ brexit by mohl mít, alespoň v krátkodobém horizontu, závažné dopady na britskou ekonomiku. To kontrastuje s náladami živenými určitými politickými skupinami v britské společnosti před referendem, že britská výjimečnost zajistí po odchodu z EU prosperitu země.
Ať již britské angažmá v EU dopadne jakkoliv, zdá se, že byl pohřben právě sen o britské výjimečnosti. Bývalé impérium, které bylo po dlouhá léta pověstným jazýčkem na vahách v evropské politice, je natolik výjimečné, že není schopné si pro sebe vyjednat výhodné podmínky pro vystoupení z EU. A britská prosperita po brexitu se (řečeno slovy českého klasika Škvoreckého) „odkládá na neurčito“, asi rovněž „z technických důvodů“. Zdá se, že se sen o britské výjimečnosti, a o velké zemi britského impéria, rozplývá. Zde si připomeňme skutečnost, že státy udržují při životě mimo jiné i mýty, na kterých je jejich existence postavena.
Mýtus britské výjimečnosti dostává další ránu a je otázkou, zda to nebude jeho poslední rána z milosti. Velké Británii totiž nehrozí pouze odchod z EU bez výhodné dohody, ale možný rozpad vlastního státu, protože Skotsko a Severní Irsko dávají najevo, že by raději zůstaly členy EU, nežli součástí Malé – pardon – Velké Británie. Paradoxně tak brexit může přispět k rozkladu Velké Británie, než, aby jí navrátil její dřívější lesk a suverenitu. Je možné říci, že brexit vedl (alespoň dočasně) ke ztrátě suverenity vlád Velké Británie. Ty jsou totiž závislé na ochotě Bruselu k ústupkům dříve, než kdykoliv před tím. Zároveň komplikovaný průběh brexitu ukázal dalším státům, které by snad o podobné variantě chtěly uvažovat, o jak nesnadný krok se může jednat. Paradoxně se tak posiluje pozice ústředních hráčů v EU. Ovšem i zde je nutné si připomenout české přísloví, že pýcha předchází pád, ale to už je možná téma na jiný příběh.