Pavel Janíčko reaguje na text Veroniky Sušové-Salminen o (ne)přechylování ženských příjmení a rovnoprávnosti žen.
Se zájmem jsem si přečetl úvahu paní Sušové-Salminenové o současné kampani vztahující se k přechylování ženských jmen v češtině. S celkovým vyzněním článku souhlasím, i podle mého názoru jde v podstatě o zveličování zástupných témat, jež má zamaskovat ty skutečné sociálně ekonomické problémy současného kapitalismu a odvést od nich pozornost. Bojovat s českou gramatikou a vidět v ní hlavní překážku z hlediska dosažení rovnosti pohlaví je asi stejně zkreslující, jako vyzdvihovat tématiku LGBT a zamlčovat rostoucí třídní a majetkovou polarizaci současné společnosti.
Nicméně i v tomto článku se autorka dopustila pro současnou mainstreamovou publicistiku (že by už i Argument sklouzával do této roviny?) typického postupu: neboť si nemohla odpustit invektivu na adresu socialismu a ČSSR. Napsala totiž, ve snaze ukázat, jak jde současnost snad konečně tím správným směrem, a jak minulost byla k ženám nepřející, že „za sto let, a z toho 40 let pod vládou „pokrokové“ komunistické strany, Československo (ani Česko) nemělo ženskou premiérku nebo prezidentku“.
Když už pominu, že tímto výrokem autorka zredukovala boj za rovnoprávnost žen na počty ženských političek, a přitom jsou četné příklady, kde tato účast žen v politice nevedla k nějakému vzorovému dodržování ženských práv (vzpomínám si na různé výrazné ženské političky jako byly paní Gándhíová, Bandaranaiková, Thatcherová, Meirová, dnes třeba etiopská prezidentka), tak mě překvapily ty uvozovky v označení vlády komunistické strany jako pokrokové. Zřejmě mají naznačit, že v této době o žádný pokrok nešlo. I nelenil jsem a vyhledal jsem si některé materiály o této době, které se týkají dané problematiky, a žasl jsem. Například v diplomové práci „Právní postavení žen v socialistické společnosti“ (T. Cebáková, MU Brno, 2019), jsem nalezl následující pasáže (text zvýraznil autor článku – pozn. red.):
Po únorové revoluci v roce 1948 se nový režim přihlásil k rovnosti pohlaví, a to prostřednictvím § 1 odst. 2 Ústavy 9. května: „Muži a ženy mají stejné postavení v rodině i ve společnosti a stejný přístup ke vzdělání i ke všem povoláním, úřadům a hodnostem. Stejný princip, i když vtělený do jiné formulace, obsahovala poté i Ústava 1960 v čl. 20 odst. 3: „Muži a ženy mají stejné postavení v rodině, v práci a ve veřejné činnosti.“
V období socialismu reálně existovala určitá snaha o modernizaci postavení žen a o rovnost pohlaví, jednalo se především o modernizaci některých stěžejních oblastí, jimiž byly rodina, vzdělání, práce a sociální otázky a dále otázky veřejného, zejména politického života.
V této oblasti si dovolím zmínit Úmluvu OSN o odstranění všech forem diskriminace, která v…
…ČSSR vstoupila v platnost dne 18. 3. 1982. V čl. 18 Úmluvy je smluvním stranám stanovena povinnost předložit generálnímu tajemníkovi OSN zprávu o nejrůznějších opatřeních, jež přijaly za účelem uvedení ustanovení Úmluvy v život a o pokroku, kterého bylo dosaženo. Československá socialistická republika byla jednou z prvních zemí, které tuto Úmluvu ratifikovala.
Komunistická strana měla ambice potlačit patriarchální model rodiny. Do roku 1949 byl v rodinně právních vztazích účinný Všeobecný občanský zákoník rakouský z roku 1811, který obsahoval ustanovení, dle něhož bylo muži svěřeno postavení hlavy rodiny.
Toto bylo změněno Zákonem o právu rodinném z roku 1949, ten totiž naopak přiznával muži i ženě v manželství stejná práva a povinnosti, přičemž o důležitých věcech rodiny měli rozhodovat vzájemnou dohodou. Zákon o právu rodinném č. 265/1949 Sb. zrušil ustanovení, podle něhož měli muži výsadní postavení i vůči dětem.
Dalším krokem kupředu bylo zrušení ustanovení o rozdílných úlohách ve vztahu k dítěti. Zatímco podle všeobecného občanského zákoníku byl otec povinován výživou a matka byla povinována péčí o tělesnou výchovu a zdraví dětí, zákon o právu rodinném nijak úlohy mezi rodiče nerozděloval. Záležitosti týkající se rozvodu a následné péče o děti byly zákonem upraveny genderově neutrálně. Po účinnosti zákona o právu rodinném také již potomci automaticky nenesly příjmení po otci, v čemž lze rovněž spatřovat významný krok k zrovnoprávnění. Tím byla nastolena de iure rovnost mezi manželi.
V duchu zrovnoprávnění se nesl i vývoj ekonomických poměrů mezi manžely.
Rodinné právo
Co se majetkových poměrů mezi manžely týče, zavedl zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném nový institut zákonného majetkového společenství. Tvořil jej veškerý majetek, který nabyl jakýkoliv z manželů za trvání manželství.
Zákonné majetkové společenství bylo výrazem rovnoprávného postavení obou manželů, tento institut byl zakotven podle vzoru sovětského rodinného práva a novodobou právní vědou byl považován za absolutní projev pokroku na poli manželského práva.
Počátkem 60. let se počala příprava rekodifikace nejenom rodinného práva. Režim majetkového společenství se změnil na bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Období socialismu nelze upřít výhodu snazšího vymáhání výživného, vyživovací povinnosti u dítěte byl připisován velký význam. Jelikož zaměstnavatelem byl stát, bylo snazší provádět například srážky ze mzdy, kterých bylo hojně využíváno. Toto se pochopitelně poté pozitivně promítlo do ekonomické situace matek.
Specifickou oblastí řešenou v socialismu byla zajisté problematika interrupcí. V 50. letech došlo k přípravě „potratového zákona“, tento byl výsledkem reprodukční politiky socialistického státu. Kromě motivu spočívajícího v reprodukční politice státu, která následovala politiku Sovětského svazu, tu byl i motiv zachování zdraví žen. Do roku 1950 platil na našem území trestní zákon č. 117/1852 Sb., kterým byla interrupce zakázána, a to až na případy krajní nouze a za účelem zachování života ženy. Tento zákon nahradil zákon č. 86/1950 Sb., který se však od předešlého příliš nelišil. I přesto bylo provedeno ilegálně velké množství potratů v nevyhovujících hygienických podmínkách a nedostatečně odbornými osobami, což mělo často negativní dopad na zdraví ženy, jež interrupci podstoupila. Komunistický režim měl zájem na zachování zdravých a schopných žen v produktivním věku.
Žena měla již v roce 1948 nárok na porodné, jakožto jednorázovou dávku, jejíž výše byla pevně stanovena, a peněžitou pomoc v mateřství. Nárok na tyto dávky pramenil ze Zákona o národním pojištění č. 99/1948 Sb. Porodné mohlo být odvozováno i od pojištění muže, přičemž žena nemusela být jeho manželkou, mohla být pouze jeho družkou.
Délka poskytování peněžité pomoci v mateřství se pak odvíjela od délky mateřské dovolené, v roce 1950 to bylo 18 měsíců. Podle § 44 zákona o národním pojištění byla ženám plně hrazena lékařská a porodní péče v nemocnicích a doma a také jim byla poskytnuta výbava pro novorozence. Doba péče o dítě se započítávala jako náhradní doba zaměstnání pro účely důchodových dávek. V zákoně č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, bylo zohledněno rodičovství jako takové, když z něj pramenil nárok na podporu při ošetřování člena rodiny. Ženám byla přiznávána peněžitá pomoc v mateřství po dobu 18 týdnů, výše této dávky se odvozovala od denní mzdy pojištěnky. Pokud žena pracovala více než 5 let ve stejném podniku, měla nárok na peněžitou pomoc v mateřství ve výši 90 % mzdy.
V červnu 1965 byl přijat Zákoník práce, stal účinným v roce 1966, a zrušil dekret o všeobecné pracovní povinnosti. V zákoníku práce z roku 1965 bylo ustanovení, které hlásalo rovnost pohlaví co se týká pracovní sféry. Ženy měly mít stejné postavení v práci jako muži. Zároveň zákoník práce dbal i na ochranu žen, kterým měl zajistit pracovní podmínky přiměřené jejich fyziologickým předpokladům a měl brát ohled na jejich společenskou funkci v mateřství a při výchově a péči o děti.
V zákoníku práce z roku 1965 byla pracovním podmínkám žen a mladistvých vyhrazena celá hlava sedmá. Zde byla ustanovena povinnost organizací vytvářet pro ženy v souladu s plánem zaměstnanosti žen nové pracovní příležitosti, zlepšovat a udržovat v kontextu společenské situace a sociální zařízení, zřizovat závodní jesle a mateřské školky. Stanovil zákazy některých prací pro ženy, které nesměly být zaměstnány pracemi pod zemí při těžbě nerostů a při ražení tunelů a štol. Dále ženy nesměly vykonávat práci jim nepřiměřené, škodící organismu, zejména práce ohrožující mateřské poslání.
Ústřední orgány měly podle tohoto zákona vydat seznam zakázaných prací a pracovišť. Zákon dále stanovil ženám další výhody, stanovil povinný odpočinek mezi dvěma směnami a dále především výhody týkající se těhotenství a mateřství . Toto ustanovení se výrazným způsobem promítlo do reality. Důkazem jsou statistické údaje, v roce 1936 byl počet jeslí a školek v Československu 2 500, přičemž do roku 1967 toto číslo narostlo na 67 000. Kromě snah zajistit kolektivní péče o děti docházelo i ke snahám o kolektivní řešení domácích prací, což vedlo ke vzniku řetězce družstev s názvem Osvobozená domácnost.
Délka mateřské dovolené měla vzrůstající tendenci. V roce 1950 byla délka mateřské dovolené 18 týdnů, v roce 1965 už byla 22 týdnů, a v roce 1968 vystoupala délka mateřské dovolené na 26 týdnů, ochrana matek byla dále podpořena další mateřskou dovolenou k prohloubení péče o dítě – tato doba byla postupně navýšena z jednoho roku na roky dva. V roce 1969 byl zaveden mateřský příspěvek, který ženy finančně zajišťoval.
V 70. letech tedy žena až do tří let věku dítěte mohla čerpat mateřské dávky a přídavky na dítě, zároveň zaměstnavatel nemohl skončit po tuto dobu pracovní poměr s takovou zaměstnankyní. Žena měla tedy možnost volby, zda nastoupí do zaměstnání a svěří dítě do péče kolektivních zařízení nebo bude pečovat o dítě doma a pobírat dávky ze systému sociálního pojištění.
Z výše uvedeného tedy plyne, že zákony upravovaly postavení žen na danou dobu, i ve srovnání s ostatními kapitalistickými státy, vcelku „pokrokově“.
Tolik tedy i někteří současní studenti o té vymyšlené pokrokovosti rodinné a genderové politiky v ČSSR. Samozřejmě lze namítnout, že ne vše, co je na papíře a v zákonech, se také uplatnilo v realitě. Nicméně fakt, že došlo ve srovnání s předchozími érami, včetně oslavované první republiky, k výraznému pokroku bez uvozovek, lze jen těžko popřít.
Ještě jednu poznámku na závěr, před časem jsem byl členem jedné odborové delegace, která navštívila své dánské kolegy v Kodani. Oni se velmi chlubili skvělou sociální politikou Dánska a obecněji skandinávských zemí. Ve své odpovědi jsem uvedl, že mi jejich prezentace připomněly popis reality v socialistickém Československu. Nevím, jestli to bylo zcela věrně tlumočeno, ale Dánové se zatvářili, že to nechápou.
Zato my, v současném Česku a v dobách, kdy se o genderu mluví „horem dolem“, už víme, o co jde. Konečně tu přece máme ten skutečný pokrok, kdy nám ženy spí pod mosty, vydělávají si prostitucí a vykonávají i ty nejpodřadnější práce, spoléhají se na různé sbírky, aby nakrmily své děti. Ale zato jsou svobodné.