Polemika: Veronika Sušová-Salminen polemizuje s článkem Vítězslava Betlacha o liberální levici.
Diskuze o levici a o příčinách její současné a dost těžko zpochybnitelné krize je dlouhodobá. Vítězslav Betlach ve svém článku vyjádřil některé zásadní problémy současné levice a snažil se pojmenovat východiska nebo řešení.
Hlavní argumentační linie jeho článku je vlastně postavena na renesanci prostřednictvím určitého „návratu“ k levicovým hodnotám a principům. Betlach přitom kritizuje „liberální levici“ (či „novou levici“ v alternativní terminologii) za to, že se liberalizovala v souvislosti s domnělým „koncem dějin“ a v důsledku neoliberálního vítězství v 90. letech. Znamenalo to odhození principů a hodnot, které dělaly levici levicí.
Liberalismus není neoliberalismus
Podstata tohoto argumentu je pravdivá. Levice se skutečně změnila. Nicméně problémem jsou podle mého názoru určité nepřesnosti a také prázdná místa, která bych se chtěla pokusit aspoň ve zkratce vyplnit. Začnu s problémem záměny liberalismu a neoliberalismu, což nejsou úplně stejné jevy. Levice se totiž na prvním místě během 90. let (s počátkem v 80. letech) neoliberalizovala. Nejen, že sociální demokracie přistoupily na postdemokratickou hru na politický centrismus – bez jasných programových alternativ, zato v plné míře postavený na technokratické obsluze kapitálu (T.I.N.A.). Levice přistoupila i na neoliberální hodnoty – na logiku ekonomizace všech sfér života jednotlivce, na filosofii, že „já“ patřím jen „sám sobě“ a jsem v podstatně „podnikatelem“ (čtěte „pasákem“ sám sebe), který už nežije ve společnosti, ale na trhu a hlavně sám za sebe a pro sebe (ať z hlediska seberealizace, nekonformismu nebo sobectví). Tento přehnaný důraz na jednotlivce pak samozřejmě má politické důsledky, a to například při formulování programů, teorií a podobně. Odmítnutí kolektivity, tím pádem i solidarity, pak vede k fragmentaci bojů a k odcizení, frustraci a zlosti (půda pro „politiku strachu“) ve společnosti. Vedle toho se právě v rámci postoje jednotlivec versus společnost formulovala i otázka vztahu mezi emancipací a regulací (či mocí) i intenzivní zájem o fragmentování sociální zkušenosti s odklonem od velkých vyprávění a kolektivní příslušnosti, který též odpovídal duchu postmodernismu.
Liberalismus je úplně stejně jako socialismus dítětem 19. století. V ekonomické sféře byl postaven na principu laissez faire, ovšem na druhou stranu v politické oblasti prosazoval principy oddělení mocí ve státě, ochrany práv jednotlivce (tedy základ moderního občanství) a právního státu (vláda práva), včetně svobod (svoboda slova atp.), což jsou dnes základy demokracie – ať ji definujeme jako liberální demokracii či jako ústavní demokracii. (Diskuze o jiných formách demokracie ponechám teď stranou).
Neoliberalismus posunul pojem liberální svobody a individualismu na úroveň, kdy se stala formou nadvlády, tj. operací moci (fakticky v rozporu s pojmem svobody). Především se ale stal hrobařem demokracie a její legitimity. To je hlavní podmínka dneška.
Systémová změna, prekariát místo proletariátu
Betlach má pravdu, že levice v minulosti formulovala antisystémový program. Chtěla systémovou změnu, byla dlouho programem pro ty, kteří „nemají co ztratit kromě svých okovů“. V dnešních podmínkách se levice dá definovat spíše určitou škálou, od čistého reformismu, který je spíše politikou středu, přes levicový populismus až k radikální (vesměs ale demokratické) revoluční levici. Ta poslední je z patrných důvodů ovšem daleko méně slyšet i vidět a v postdemokracii si velmi těžko hledá místo, podporu a finance. Vedle toho nelze bohužel podceňovat stále platné důsledky krachu sovětské alternativy v roce 1989 pro levici a její formulování alternativ. Změnil se také vztah k násilí jako nástroji politické změny.
Stěžejním argumentem Vítězslava Betlacha je, že levicová politika byla politikou pracujících. Participace na výsledcích vlastní práce je podle Betlacha podstatou levice a cestou k jejímu oživení je nalezení cesty „ke klasickému pracujícímu člověku“.
Jenže kdo je onen klasický pracující člověk na začátku 21. století? Pokud se má levice „vrátit“ do 20. století či do časů Marxových, tak má těžko šanci. Naopak, levice potřebuje – a to je můj názor – soudobou „teorii“ prekariátu, který se ovšem v mnohých aspektech liší od klasického proletariátu či městské dělnické třídy. Musí vědět a chápat, kdo jsou oni pracující na začátku 21. století poté, co došlo na jedné straně k deindustrializaci a na druhé k demontáži sociálního státu. Prekariát dnes například stále častěji vlastní svoje výrobní prostředky (v případě freelancerů například) a týká se ho nejen praxe vykořisťování, ale i typicky neoliberální sebevykořisťování či například praxe komodifikace soukromého života. Prekariát je odlišný, není to dělnická třída „klasického období“. Je to třída, která se teprve formuje a patří do ní různorodé skupiny lidí – akademici i migranti, nejrůznější freelanceři a další pracovníci, například ti v režimu OSVČ nebo často lidé (i když nejen) s odcizeným vztahem k „práci na hovno“ – práce je už totiž nedefinuje (což je problém). Z minulosti víme, že se socialismus se stal politickým programem dělníků a lidí práce proto, že je dokázal oslovit – což vždy znamená znalost podmínek, ve kterých se nacházeli.
Při kritice západní nové levice je dobré si také uvědomit, že i ona reagovala na nové podmínky konce 50. a 60 let. Tehdy začal proces, který vedl k zmenšování tradičního městského proletariátu jako voličské základny socialistických stran. Tato sociální změna se pak přetavila v onu kritizovanou politiku menšin, ke které se dostaneme za moment. Paradoxně se tak nová levice stala dítětem vrcholu sociálního státu na Západě. Je nicméně jasné, že v dnešním stavu téměř úplné demontáže sociálního státu se politika nové levice nutně dostává do krize. Podmínky ve společnosti se výrazně změnily. Sociální jistoty i sociální stát jsou téměř minulostí.
Rovnost je levicová hodnota
Myslím, že stojí za to si také připomenout jednu poměrně důležitou levicovou hodnotu, kterou je rovnost, hned vedle sociální spravedlnosti (a ovšem spravedlnosti jako takové). Mám dojem, že na rovnost někdy kritici „menšinové posedlosti“ liberální levice pozapomínají. Jistěže redukování levicové politiky jenom na emancipaci nejrůznějších menšin představuje v dnešních podmínkách obrovský problém. Na druhou stranu ale odmítnout šmahem menšiny jako problém levice je vlastně odmítnutím rovnosti jako politické ambice. Rovnost není přece jenom otázkou materiálních hodnot, není jen ekonomická, je to velmi široký pojem. Kromě toho je kritika menšinové politiky, lidských práv a spravedlnosti tradičním tématem (národně) konzervativní (a sociálně konzervativní) pravice, u které je to vzhledem k jejímu vztahu k pokroku (a tradicím) autentické.
Menšinová politika se kromě toho nemusí nutně rozcházet s obranou ekonomicky aktivních skupin – protože se týká i „pracujících“, a to z hlediska (namátkou) etnicity (práva jazykových menšin), sexuality (práva homosexuálů) či zcela nemenšinově (práva žen) atp. V podstatě nerozumím tomu, proč by „pracující“ měli být nějakým „nepřítelem“ či protipólem menšin v levicovém provedení. To, že pravice se vehementně snaží, aby byli, je druhá věc…a není těžké si domyslet proč. Pro levici se mnohem spíše stává problémem nejen „neautenticita“ obrany statu quo, ale bohužel i dnešní duch doby v podobě reakční nechuti ke změně (která ovšem odpovídá na prekarizaci).
Třídní esencialismus se vyčerpal
To, co se nejen v Betlachově případě ukazuje jako problém, je to, co například Chantal Mouffeová popisuje jako „třídní esencialismus“. Třídní esencialismus nechápe jiné požadavky než ty formulované na základě třídy. Prostě má rovnítko mezi třídou a výrobními prostředky, ale už nerozumí tomu, že sociální aktéři definují svoje politické identity i jinak než třídně. Tento problém má ale i takzvaná nová/liberální levice s ohledem k identitě národní.
Betlachův argument, že rovnítko mezi nacionalismem (potažmo i národním státem) a fašismem je dítětem „konce dějin“ odmítajícím kontextuálně odlišovat, je přesný. Nacionalismus byl v minulosti ambivalentním jevem. Imperiální národy měly nacionalismus za ideologii expanze a útlaku jiných národů. Periferní nacionalismus menších a malých národů stál u zrodu jejich států jako základu pro sebeurčení a demokratickou samosprávu. Tento druh nacionalismu na periferii (český nacionalismus sem patří) navíc souvisel s nerovnoměrným rozvojem (a nejen s přechodem od zemědělské produkce k průmyslové) spíše než s imperiálními ambicemi, a v řadě případů byl místní odpovědí na univerzalismus impérií. Na druhou stranu mají kritici pravdu, když připomínají, že vybičovaný nacionalismus vede ke xenofobii, vede k netoleranci a ke konfliktu i v periferním kontextu.
Jakou roli ale hraje nacionalismus nyní? Opravdu si vystačíme s historickou extrapolací? Myslím, že ne. Nacionalismus je dnes spíše odmítnutím světa bez jakýchkoliv hranic jako produktu neoliberální globalizace pod taktovkou kapitálu. Tony Judt před časem napsal, že politika je „funkcí prostoru“, volíme v místě, kde žijeme a naši reprezentanti mají legitimitu i autoritu ohraničenou místem, ve kterém byli zvoleni. Z tohoto hlediska lze národní vidět jako politické (nikoliv post-politické) a jako jednu z rovin pro budoucí politiku (s ohledem na to, že globální problémy opravdu potřebují globální, společné a kolektivní akce, ne solitérní kroky). Posunout demokracii jen na úroveň globální či nadnárodní je něco, na co zatím nejsme připraveni.
Nadnárodní instituce se v éře neoliberalismu dostaly do vleku zájmů kapitálu, a to včetně Evropské unie, což z nich fakticky udělalo spíše nástroje k neutralizaci demokratické kontroly (národních států a jejích občanů). Proto postrádají demokratickou legitimitu. Jsme tak v situaci neexistující demokracie na globálnější úrovni, okleštění národních států (což vede ke krizi suverenity lidu a demokracie v místním kontextu) a zajetí nadnárodních organizací nadnárodním kapitálem. Z této situace vzniká současný nacionalismus. Není tedy dítětem vzestupu národního státu. Zaklínání se fašismem k jeho politické porážce nepovede, jeho konfrontace s liberalismem ohrožuje liberalismus (je zde dost studií, které ukazují na symbiózu liberalismu a nacionalismu). Povede k ní spíše nová demokratizace, která v daných podmínkách musí začít zdola nahoru (a ne naopak, jak věří liberálové).
Je tu samozřejmě i emotivní a psychologická rovina – národní identita a dějiny jsou formou „jistoty“ ve světě rizikové společnosti, ve které se individualismus stává synonymem bezmoci. Liberální řeči o tom, že je třeba si zvykat, že nejistota je vlastně svoboda a že národ je přece jen „konstrukt“ (odkdy to něco mění na politické relevanci, politický život je plný konstruktů) jsou tragickým šklebem, který sám sobě kope hrob pod heslem „vychovej si svého extrémistu“. Čím větší osamění individualismu prodávaného jako „svoboda“, čím více rizik, tím spíš jsme konzervativní a hledáme útočiště ve skupině (tlupě) či ve velkém vyprávění. Proč? Protože jsme lidé. Z toho pak vyplývá, že našimi nepřáteli jsou nejistota a falešná svoboda neoliberalismu, a nikoliv z nich pramenící společenská dynamika.
Interegnum pokračuje
Neoliberální globalizace za posledních 40 let výrazně změnila západní i nezápadní společnosti. Na nové podmínky se teprve hledají adekvátní politické recepty. Ocitáme se ve stádiu Gramsciho interregna, které se nepochybně hluboce levice dotýká. Spory o starou a novou levici jsou, mám obavu, dnes už spíše jen ozvěnou doby, která skončila či končí.
Vítězslav Betlach vidí podle mého názoru správně v populismu recept pro strategii levice. Zopakuji zde, že populismus není ideologie, je to způsob, jak vyjádřit nebo artikulovat politiku. Ostatně stačí si zalistovat Komunistickým manifestem, abychom viděli, že populismus byl přítomen už zde. Současný nástup populismu je vyjádřením krize neoliberalismu a voláním po obnovení demokracie jako suverenity lidu. Bez demokratizace se nehneme z místa. Nejsem ale přesvědčena, že levicově definovaný „lid“ se dá utvořit (mobilizovat) na základě obecného hesla „pracujících“. Levice musí spojit celou šíři současných bojů a přijmout také (ale ne jenom) identity, které nejsou postaveny na klasické třídě.
Vzhledem k tomu je nutné porozumět charakteristikám současného prekariátu (spíše prekariátů). Je tu stále zásadnější otázka enviromentální krize, což je tradičně levicové téma a souvisí s otázkou systémové změny (a ne nějaké kosmetické reformy) i s otázkou nerovností, včetně nerovností dopadů ekologické devastace a nerovností, které jdou ruku v ruce s ochranou klimatu (kapitál ji platit nebude chtít, bude se snažit socializovat náklady). Kromě toho zde jsou (opět tradičně levicová) témata ekonomické demokracie, nové vlastnické formy, renesance veřejného a nakonec i menšinové otázky, které ale nesouvisejí jenom s liberálními právy jednotlivce, nýbrž i s rovností a emancipací člověka, tj. s bojem proti útlaku ve společnosti – ovšem ne jako nástrojem boje proti společnosti. Tento (jistěže jen velmi obecně navržený) řetězec požadavků by měl být logicky provázán tak, aby bylo jasné, že se ve východiscích i principech liší od pravicových (neo)liberálů a populistů s jejich společnou vírou v trh, věčný růst a v zásadě dobrý kapitalismus. Pořád ale platí, že jakákoliv změna začíná v hlavách lidí a je vždycky bojem starého s novým, známého s neznámým, ale i novým výkladem starého.