Ilona Švihlíková píše o tom, že poslední setkání centrálních bankéřů v Jackson Hole přineslo víc otázek než odpovědí.
Setkání centrálních bankéřů v Jackson Hole v americkém Wyomingu není zrovna něco, co by plnilo titulní stránky. Letošní rok tomu ale bylo jinak, protože i sem dorazil (zaplať bůh) trend, který se projevuje v celé ekonomické vědě i praxi – přiznání, že „je něco jinak, než dříve“, že staré modely nefungují, nebo fungují „divně“ a že celkově dochází ke změně paradigmatu. V monetární politice je to vidět lépe než v jiných oblastech.
James Bullard z pobočky FEDu v Saint Louis to vyjádřil poměrně pregnantně: „Vyspělý svět zažívá posun režimu ekonomických podmínek. Něco se děje, a to něco vede k tomu, že se zcela nově vnímá centrální bankovnictví a to, co si myslíme, že jako centrální bankéři děláme. Nelze si myslet, že příští rok bude nějak normální.“
Prvním tématem, které samozřejmě nebylo intenzivně diskutováno pouze v Jackson Hole, ale objevuje se ve všech odborných ekonomických časopisech, je otázka nástrojů monetární (česky peněžní) politiky. Munice došla, dal by se lakonicky shrnout výsledek. Sazby jsou v záporu (připomeňme, že ECB šla aktuálně u depozitní facility na -0,5 %), přičemž dokud by nebyla (nedej bože) zrušena hotovost, jak testoval půdu MMF, pak prostor pro další mínusové sazby je hodně omezen. Nemluvě o tom, že od vysoce záporných sazeb nelze čekat žádné velké zázraky.
Nástroje, které byly používány několik dekád, použít najednou nelze, protože se (z důvodů, které nejsou zcela jasné) nalézáme ve specifickém ekonomickém prostředí. Larry Summers by se určitě vytasil se svou setrvalou stagnací, o které jsme v našem časopisu rovněž psali. Je to prostě jinak, než „bývávalo“. Centrální bankéře také zaměstnává rozpad Philipsovy křivky. Toto rozložení křivky nejspíše indikuje to, že trh práce vypadá jinak než v 60., 70. letech a ani vysoká zaměstnanost nevytváří inflační tlaky – tedy ve vyspělých zemích. Čím dál častěji zaznívá i zpochybňování tzv. inflačního cílování (které provádí například i ČNB).
Je to vůbec vhodný cíl v prostředí, které vykazuje známky spíše deflačního, nebo nízkoinflačního chování? Opravdu mají centrální banky dělat vše (whatever it takes?), aby se dostaly na cíl 2 % inflace, přičemž svými nástroji často zcela deformují ceny aktiv? Nebylo by vhodné měřit inflaci jinak? Nebo budeme měřit něco jiného a inflační cíl „odejde do dějin“? Takto fundamentální otázky nebyly v monetární politice obvyklé a ukazují míru nejistoty, které centrální bankéři čelí. Zdá se tedy, že centrální bankéři jsou v mlze, a ještě nemají ani pušky, které střílí a nevědí ani, čím by střílet měli a skoro ani po čem. Taková je situace 11 let po vypuknutí Velké recese. Žádný návrat „k normálu“ se nekoná.
V Jackson Hole se, nejen z důvodu místa, ale i načasování, diskutovala také nejistota, která do určité míry pramení z posunu americké politiky. Prudké změny pozice ze dne na den, politika vytvářená tweetováním a nasazování restriktivních nástrojů (sankce, cla) zvyšují nejistotu v ekonomice. V první fázi se nejistota projeví ve formě volatility a útěku k bezpečným aktivům, což je zlato (a vidíme to na nárůstu jeho ceny) a paradoxně dolar (viz dále). Dlouhodobá nejistota ale nejspíš bude měnit silněji chování ekonomických aktérů. Prezident Trump by si jistě přál, aby jedním z dlouhodobějších výsledků bylo rozpojení výrobních řetězců, minimálně těch s ukotvením v Číně (ale i v dalších asijských zemích), a návrat výroby do USA.
Byl to ovšem kupodivu guvernér Bank of England Mark Carney, který se ve svém vystoupení věnoval tématu pozice amerického dolaru ve světové ekonomice. Pozice USA je opravdu hodně jiná, než po druhé světové válce. Dnes mají USA podíl na světovém obchodu kolem 10 %, na světovém HDP kolem 15 %, ale americký dolar zcela dominuje – v obchodě, v devizových rezervách, v investičním tocích. Tato silná asymetrie je škodlivá, jak analyzoval Carney. Poškozuje zejména rozvojové a rozvíjející země, které v důsledku změny americké monetární politiky, zaznamenávají odlivy či přílivy dolarů do země, proti kterým jejich centrální banky nemohou nic moc dělat. Není přehnané říci, že americká politika (nejen monetární) destabilizuje celý svět.
Jak už jsem analyzovala v jednom z pořadů Analytického oka, síla dolaru spočívá především v tom, že nemá konkurenta. V budoucnosti by to mohl být čínský jüan, ale má před sebou ještě dlouhou cestu. Carney na Jackson Hole otevřel téma státem provozované digitální měny, která by se mohla stát protiváhou dolaru. V krátkém období ale podle něj nelze „oddělit“ světovou ekonomiku od dolaru. Řada zemí se nicméně pokouší oslabit pozici amerického dolaru ve své ekonomice – frapantním případem je Rusko, které má přímo svou státní politiku dedolarizace. Má ovšem spíše politické a geopolitické důvody než ryze ekonomické.
Setkání centrálních bankéřů v Jackson Hole přineslo tentokráte víc otázek než odpovědí a nejistota, která se prolínala vystoupeními jednotlivých bankéřů, se netýkala jenom toho, co zase bude tweetovat americký prezident. Nic není jako dřív, nic není, jak bývávalo, dalo by se konstatovat. Ale přiznat si problém je prvním krokem k tomu najít řešení. Sebekritickou reflexi potřebovaly centrální banky jako sůl (a to jsme se v tomto článku nedotkli hodně citlivého tématu jejich tzv. nezávislosti).