Nákladná zahraniční politika USA je neudržitelná, přesto v ní bude země i za cenu dalšího zadlužování pokračovat. S Trumpem i bez něj.
Většina ekonomů a obyčejných Američanů je toho mínění, že se blíží hospodářská recese, píše Peter Harris z Coloradské univerzity. Pokud mají pravdu, bude to pro americkou politiku neklidná doba s nepředvídatelnými důsledky pro prezidentské volby v příštím roce. Recese by mohla vést například k tomu, že USA přistoupí na škrty ve svých zámořských závazcích.
Recese prohloubí už nyní výraznou propast mezi mezinárodními ambicemi země a domácími možnostmi je ufinancovat, ale problém nevyřeší, a to bez ohledu na to, kdo bude v Bílém domě v roce 2020.
Teoreticky by prezidenti měli formulovat zahraniční politiku podle dostupných prostředků. Nejefektivnější politika, píše Harris, spočívá v rovnováze mezi mezinárodními závazky a domácí mocí. Domácí aktéři se budou snažit zahraniční ambice omezit ve prospěch šetření národních zdrojů. Přehnané zahraničně politické kroky jsou politicky neudržitelné, přestože fiskálně zvládnutelné v krátkém časovém úseku jsou, tvrdil už před 76 lety novinář Walter Lippmann.
Harris říká, že USA nyní žijí nad poměry. Deficit rozpočtu se letos odhaduje na 1,1 bilionu dolarů, národní dluh činí 22 bilionů dolarů a roste, což zatěžuje zemi skoro 400 miliardami dolarů v úrocích. A to jsou čísla v době relativní ekonomické prosperity. Ortodoxní přístup by využil prosperity ke snížení zadlužení, ale USA dělají prvý opak.
Ne všechny fiskální problémy USA jdou na vrub zahraniční politiky, velkou část federálního rozpočtu tvoří národní programy. Ovšem zahraniční politika USA je daleka toho, že by byla levná. Při započítání nákladů na všechny položky (od ministerstva obrany a zahraničí, přes USAID po jaderný program ministerstva energetiky) stojí asi 1 bilion dolarů ročně, píše Harris dále. Je to cena, kterou si země jednoduše nemůže dovolit.
Tato krize se utvářela dlouhou dobu. Na konci 90. let měla federální vláda přebytky rozpočtu, ale situace se změnila s politikou George W. Bushe – ten zkombinoval snížení daní s další expanzivní zahraniční politikou. Stav se zhoršoval i za Baracka Obamy, a to v době ekonomické krize v roce 2008. I tehdy Obama podepsal zákony o snížení daní a nedokázal najít východisko z amerických válek na Blízkém východě. Výsledkem bylo další půjčování a nárůst národního dluhu během dvou administrativ prezidenta Obamy o 9 bilionů dolarů.
V roce 2011 napsal americký specialista na mezinárodní vztahy Michael Mandelbaum, že omezení role USA ve světě bude nevyhnutelné. Gigantický deficit a rostoucí zadlužení viděl jako ohrožení národní bezpečnosti země. Washington musí čelit realitě – státy nemohou udržovat zahraniční politiku, která je stojí tak velké zdroje.
Politici v USA se ale podle Harrise poučit nechtějí. Za Obamovy administrativy sice poklesly výdaje na obranu USA, ale za nynější administrativy opět rostou. Donald Trump nesnížil americké angažmá v zahraničí, snad jen s výjimkou zahraniční pomoci. V oblasti vojenské spíš expandoval: reformuje celý jaderný arzenál země, zvětšuje námořnictvo a vesmírné síly, hned po nástupu posílil vojenské úsilí v Afghánistánu, poslal nové jednotky do Polska a Saúdské Arábie, a dokonce naznačil novou vojenskou dohodu s Izraelem.
Jak je možné, že se USA vyhnuly těžkým rozhodnutím, které Mandelbaum považoval za nevyhnutelné již před 8 lety? Na prvním místě je to proto, že války USA dnes nejsou financovány daněmi, ale půjčkami. Náklady na ně jsou tudíž převedeny na budoucí generace. Daně zůstávají nízké, takže politici jsou ochotni pokračovat v zadlužování. Jenže co se stane, když udeří nová recese, ptá se Harris? Půjde politika cestou hledání rovnováhy mezi možnostmi a ambicemi?
Pokud bude včele země Trump, tak nejspíš ne. Trump je militarista z přesvědčení, rozhodl se pro posílení americké vojenské síly bez ohledu na náklady. Většina republikánských poslanců tyto snahy podpoří. Neznamená to, že by se Trump a Republikánská strana v případě recese zcela vyhnul škrtům. Nebudou to ale škrty ve vojenském či obranném rozpočtu.
V případě zvolení demokratického prezidenta bude ale podle Harrise situace jiná. Žádný z demokratických kandidátů na prezidenta není tak militaristický. Demokratickou agendou je udržet domácí programy a ochránit je před škrty. Nicméně většina demokratických kandidátů vidí americké zahraniční závazky jako vitální pilíře národní bezpečnosti. To znamená, že ani oni nejsou kandidáty na zredukování role USA.
„Lippmannova propast“ mezi skutečnými zdroji na zahraniční politiku a náklady na ambiciózní angažmá USA se tím pádem bude prohlubovat. USA budou nuceny platit obrovské náklady především prostřednictvím dalších půjček a vypuknou spory o využití peněz daňových poplatníků. Zahraniční politika tak nebude sjednocovacím faktorem, ale povede k další polarizaci politických názorů, míní Harris. A další hospodářská recese tyto problémy USA jen zvýší. Pokud se ale má americký přístup k zahraničnímu angažmá změnit, bude potřeba mnohem větší impuls než jen nedostatek zdrojů.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.