Kate Hudsonová píše o důsledcích nedávné porážky Borise Johnsona a o tom, jak Labouristická strana (ne)využívá nového politického prostoru, který poslední vývoj otevřel.
Politická krize ve Velké Británii pokračuje a nejnovější vývoj ukazuje zásadní posílení tvrdě pravicového křídla v Konzervativní straně i vládě, které začalo referendem o Brexitu v roce 2016 a nyní vede k rozvoji potenciálně neofašistického hnutí. Dochází k tomu v kontextu podobného vývoje v Evropě i mimo ni.
Přerušení práce parlamentu, klíčového jeviště britského politického procesu, bylo zastaveno, ale trajektorie Borise Johnsona zůstává nezměněna. Jednohlasný verdikt Nejvyššího soudního dvora, který byl oznámen 24. září, zněl, že Boris Johnson a konzervativní vláda jednali protizákonně, když přerušili práci parlamentu na dobu mezi 9. zářím a 14. říjnem. Pro většinu se jednalo o překvapivý rozsudek, který reprezentoval prohlubující se rozkol ve vedení státu. Soudní moc, či alespoň její výrazná část, se přidala na stranu parlamentu proti vládě.
Tím nejviditelnějším a okamžitým dopadem rozhodnutí soudu bylo, že parlament se 25. září vrátil ke svému zasedání a nepřerušil je ani na dobu stranické konference Konzervativní strany. Pro strategii Borise Johnsona a jeho zvláštního poradce Dominica Cummingse se jednalo o významnou překážku, ale zároveň nastala i nečekaná příležitost pro Labouristickou stranu, které se jí dostalo nikoliv vlastním úsilím, ale především díky právnímu zpochybnění (suspendování parlamentu – pozn.překladatele) jednotlivými poslanci, které podpořily další opoziční strany.
První reakcí Johnsonovy kliky byl útok na soudy prostřednictvím konzervativních novin a v parlamentu, Jacob Rees-Mogg, Johnsonův klíčový spojenec, nazval rozsudek „ústavním pučem“. Není pochyb, že tento vývoj posílil Johnsonovu pozici v Konzervativní straně, v “domovských hrabstvích” konzervativců a na severu, kde je vysoká podpora odchodu z EU, zároveň se však pro něj stává vážným problémem.
Důležité části vládnoucí třídy v Británii zatím nejsou naladěny na takové útoky proti soudnictví a v Cummingsově strategii rozpoznávají nebezpečí pro svou třídu. Navíc znovuotevření parlamentu způsobí, že neúspěšné manévry konzervativní vlády ohledně odchodu bez dohody budou ještě méně úspěšné, což posílí postavení Strany Brexitu, která čeká v pozadí. Cummings doufal, že se mu povede oslabit Stranu Brexitu stanovením data voleb až po Brexitu (31. 10.), což by vedlo k Johnsonovu vítězství. Rozsudek Nejvyššího soudu však zvyšuje pravděpodobnost volební spolupráce mezi Konzervativní stranou a Stranou Brexitu. Nedá se předpokládat, že za daných okolností by Konzervativní strana mohla získat většinu ve volbách bez nějaké formy dohody se Stranou Brexitu. Ve starých průmyslových oblastech země by část voličstva nikdy nevolila Konzervativní stranu, ale je už připravena podpořit Nigela Farage a spol. Objektivně jsou Brexit a Strana Brexitu mechanismy rozdělující pracující třídu a bránící levicové alternativě, Labouristům, dostat se k moci.
V době vyhlášení rozsudku byl Johnson na jednání OSN v New Yorku, ale před návratem domů se oficiálně i soukromě sešel s Trumpem. Není pochyb, že tehdy už včerejší strategie (jak jednat s parlamentem) byla projednána a že Trump nepochybuje o nutnosti nějaké formy spojenectví mezi Johnsonem a Faragem.
Johnson byl donucen vrátit se do parlamentu, kde v Dolní sněmovně sehrál agresivní představení, ve kterém vyšlo jasně najevo, čemu čelí hnutí pracujících a s ním celá společnost. Urážka na adresu památky zavražděné poslankyně Jo Coxové vzbudila pohoršení. Johnson řekl, že nejlepším způsobem, jak uctít její památku (Coxová byla zastánkyní členství v EU), bude dokončit Brexit. Poslance vykreslil jako zrádce a obchodníky s kapitulací. Následně se v sociálních médiích k Johnsonovi přihlásili neofašisté jako ke svému člověku a je jasné, že se Johnson snaží vytvořit si základnu i mezi neofašisty a krajní pravicí, navíc jsou krajně pravicovým argumentům nyní ochotny naslouchat i širší části obyvatelstva.
Navzdory Johnsonovým pokusům obrátit rozsudek ve svou výhodu bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu významné odsudkem Johnsonova hanebného protidemokratického jednání. Jistě, jen málo to mění na základech problému, kterými jsou ekonomická a politická krize a obrat doprava v britské politice. Přestože může být pravdou, že masa obyvatel si soudců, politiků nebo parlamentu moc neváží, neocitáme se zatím v etapě, která by vedla k velké podpoře rozpuštění buržoazní demokracie. Ti, kteří si to přejí, často přísluší ke krajní pravici. Rozsudek vedl k tomu, že se Johnsonova klika posunula dál mimo politické mantinely establishmentového hlavního proudu. Posílí sice svoji základnu, ale je také markantnější, co je vlastně zač. Dalším klíčovým krokem pro levici je sebevědomě postupovat vpřed, dál izolovat, oslabit a porazit Johnsonovu základnu.
Dokáže Labouristická strana, s ohledem na její současné selhání, jasně odpovědět na klíčové problémy? Na poslední stranické konferenci Labouristů byla až do oznámení rozsudku atmosféra relativně bez energie, podrážděná a izolovaná. Konference začala neohrabaným byrokratickým pokusem odstranit místopředsedu strany Toma Watsona, po kterém rychle následovala zpráva o rezignaci jednoho z hlavních politických poradců. Proti-brexitová pozice seskupení Jiná Evropa je možná se v průběhu konference vytratil, protože konference byla přesvědčena, že se jedná o trojského koně blairistické pravice ve straně. Ta sice také podporuje členství v EU, ale na základě jiných argumentů než leví zastánci členství, jako je právě Jiná Evropě je možná. V sále zvítězila Corbynova linie „nejsme ani pro zůstat, ani pro odejít z EU, jsme socialisté“. Jenže problém je, že volební kampaň postavená na proti-škrtové politice narazí do zdi Brexitu. Ve skutečnosti budou příští volby volbami jednoho tématu a ignorovat takovou realitu je katastrofální.
Obrovským nebezpečím je, že odborové a dělnické hnutí bude postupovat, jako by se téměř nic nezměnilo. Tento postoj byl podepřen podporou rozhodnutí stranické konference, které fakticky v souladu s tím, co vedení Labouristů na konferenci preferovalo, obhajovalo odklad rozhodnutí. Jedná se o mylnou víru, že nové volby budou opakováním voleb v roce 2017, kdy Theresa Mayová přišla o většinu v parlamentu. Labouristé mají dnes mnohem radikálnější program než v roce 2017, ale jsou v mnohem slabším politickém postavení. Z části také proto, že nemají jasné stanovisko k opozici vůči Brexitu.
Rozhodnutí soudu tak prohloubilo rozkol ve vládnoucí třídě a přitvrdilo postoje krajní pravice kolem Johnsona a Farage. Politicky je to velmi nebezpečné, ale také to otevírá politický prostor pro Labouristickou stranu (je důležité, aby tuto šanci nezahodila) a vytváří pole pro politickou práci radikální levice. V posledních týdnech jsme mohli sledovat masivní protesty proti Johnsonovu uzavření parlamentu se slogany „Stop puči“ a „Braň demokracii“. Šlo o z velké části spontánní nebo proti-brexitovou opozicí organizované akce protestu. Ve stejnou dobu jsme sledovali protesty zahrnující i projevy občanské neposlušnosti, reagující na problém klimatické změny. V Británii i jinde ve světě vedli tyto boje mladí lidé. Nyní se k nim přidávají a začínají je podporovat i další hnutí. Dnešní doba je tedy dobou intenzivní mobilizace s ostrými politickými rozpory (a s větším rizikem pro naše práva a demokracii), která se naposledy odehrála snad jen v době Generální stávky v roce 1926. Labouristická strana a radikální levice se musejí výzvě postavit, a to v zájmu nás všech, protože ve hře je mnohé. Vstupujeme do doby zápasu o budoucnost, nejenom v této zemi, ale po celém světě. Je to zápas o lidstvo jako celek, zápas za sociální spravedlnost, rovnost a ekonomickou demokracii, která by odpovídala potřebám lidí.
Kate Hudsonová je badatelkou na Univerzitě v South Bank London a národní tajemníci strany Left Unity.
Tento článek publikujeme ve spolupráci s Transform!Europe. Originál článku najdete zde.