Adam Votruba se ve své eseji zamýšlí nad sporem o neomarxismus a snaží se ozřejmit také pojmový význam tohoto veřejně frekventovaného slova.
V posledních letech se lze poměrně často setkávat s kritikou „neomarxismu“. Tato kritika zaznívá zprava a spojuje pojem neomarxismus s jevy v současné společnosti, které autor vnímá jako negativní a nebezpečné (multikulturalismus, podpora migrace, genderová politika). Nositelé kritizovaných názorů pro sebe naopak pojem neomarxismus nepoužívají. Považují se nejčastěji za přívržence levicového liberalismu, či nové levice. Nabízí se otázka, jak se dívá levice na používání pojmu „neomarxismus“. Co vlastně znamená neomarxismus pro levici – buď jako výraz, nebo jako pojmový obsah?
Co říkají levicová média o neomarxismu?
Pokud čtenář vyhledá na levicových webech texty používající pojem „neomarxismus“, zjistí, že tento výraz je zde převážně chápán jako hanlivá nálepka sloužící konzervativcům k nečestné dehonestaci protivníků. Podařilo se mi najít pět článků k tématu neomarxismu na A2larmu, Deníku Referendum a další názorově podobný text i na iDNES. Jejich společné myšlenky lze shrnout následovně: Neomarxismus je strašák a nálepka, kterou využívá pravice k diskreditaci svých odpůrců. Činí tak ve chvíli, kdy přestal táhnout antikomunismus. Tento pojem coby nálepku převzal mainstream z krajně pravicových webů. Neomarxismus slouží jako terč nenávistné projekce znejistěných skupin.
Petr Bittner v Deníku Referendum vysvětluje, že pojem neomarxismus původně začali používat pravicoví extremisté (uvádí web White Media) a odtud se tento pojem rozšířil do mediálního mainstreamu. Toto nálepkování brání podle Bittnera racionální diskuzi mezi konzervatismem a liberalismem. Jde o útok autoritářských konzervativců na „nejsvobodomyslnější společenské proudy“, na „kulturní liberalismus“.
Petr Bittner tu nepolemizuje s věcnými námitkami, které kritika neomarxismu přináší, ani nereflektuje to, že mnozí kritičtí autoři se snaží neomarxismus názorově vymezovat (Benjamin Kuras, Andrej Duhan). V zásadě se spokojí s útokem na lidi, kteří výraz „neomarxismus“ používají: „Dříve si na neomarxismus zanadávali leda tak deklarovaní fašisté, maximálně tímto termínem ještě podkládal své konspirační teorie pološílený Petr Hájek ve svém deníčku s názvem Protiproud a následně to papouškovaly pologramotné proruské dezinformační stoky jako Parlamentní Listy, Vlastenecké noviny, Pravý prostor, EU portál, Krajské listy, Eurabia nebo Neviditelný pes.“ Pokračuje pak v podobném duchu: „Citovaní reprezentanti zjevně sami mnohdy ani nevědí, kdeže ten pojem neomarxismus vůbec vzali. Přesto by nás měla cesta pojmu neomarxismus z fašistických konspirací až do slovníku představitelů kulturních elit nadmíru zajímat. Odhaluje totiž mechanismus, kterým se ve společnosti normalizuje nenávist.“
Článek Jaroslava Fialy na A2larm se od ostatních podobných článků liší tím, že zdůrazňuje roli nálepky „neomarxismu“ v mezigeneračním střetu. (Jeho článek se podle toho i jmenuje: „Neomarxismus: konspirační teorie naštvaných otců“.) Fiala píše: „Panika, ješitnost, neschopnost si připustit, že nejlepší časy mám už za sebou. Tak by se daly ve zkratce shrnout motivace lidí, kteří vyhlásili boj proti ‚neomarxistům‘. Nálepku ‚neomarxismus‘ si vypůjčili z okrajových neonacistických webů a rozšířili ji do mainstreamu tak, aby s ní mohli ocejchovat každého, kdo se jim znelíbí.“ Podle Fialy se starší generace snaží udržet u moci jakýmikoliv prostředky, i když by měla přenechat místo mladším. Vadí mu dále, že průměrný věk poslanců je kolem 50 let. Přijde mu nefér, že starší generace to měla v 90. letech snadné, když se chtěla dostat na významné posty.
Jiří Dolejš na Deníku Referendum neomarxismus jako politický směr částečně hájí. I on zdůrazňuje, že dnes toto slovo slouží jako nadávka, která pomáhá ventilovat iracionální nepřátelství k levici a intelektuálům vůbec. Neomarxismus je prý falešně zostouzen pro domnělé světovládné a totalitní tendence. Dolejš však na rozdíl od ostatních citovaných autorů nepřímo přiznává, že neomarxistické názory dnes mají svůj vliv. („Aktivisté čerpající z neomarxistických tradic jsou zkrátka líčeni jako hrozba svobody a demokracie.“) Tvrdí však, že zostouzení jiných pohledů na svět nás ochuzuje a brání pokroku. Opakovaným motivem je i představa, že „neomarxismus“ slouží pravičákům k projekci potlačené nenávisti a frustrace.
Nejtvořivěji toto téma rozvíjí Martin Vrba na A2larmu: „Levičáci v imaginaci svých nepřátel pořádají neokomunistické sabaty, při nichž mezi sebou divoce kopulují všechny rasy, národy, pohlaví, gendery nebo náboženská vyznání a v orgiastickém vytržení uctívají ikonu Marxe s kozlí hlavou.“ Tuto myšlenku ponechám bez komentáře. Jedině Tomáš Schejbal se označuje sám za neomarxistu. I on sdílí názor, že „neomarxismus“ je nadávka a spatřuje v tom důsledek antikomunismu 90. let. Reaguje i na Petra Bittnera, který podle něj „vtipně glosoval smutnou skutečnost mainstreamizace náckovské mluvy“. Ani on (podobně jako ostatní autoři) však nevysvětluje, v čem by zrovna slovo neomarxismus mělo být specificky „náckovské“, nebo v jakém specificky neonacistickém významu se nyní používá. (Těžko lze přijmout, že negativní konotace termínu „neomarxismus“ je vynálezem neonacistů a že všichni ostatní musí s neomarxismem nadšeně souhlasit.)
Co se o neomarxismu neříká
Zmíněné články pro mě osobně nepřinesly odpověď na otázku, kterou jsem původně hledal. To jest věcné vysvětlení, v čem je odlišnost mezi názory jisté části levice a neomarxismem (nebo alespoň odpověď na otázku, v čem se podle nich pravicová interpretace neomarxismu mýlí). Autorům tedy nevadí, že jsou spojováni s kritizovanými názory, vadí jim pouze označení. Je tu však jeden problém. Názory, o nichž tu je řeč, neomarxistické skutečně jsou. Okolnost, že daný pojem pravicovými politiky v některých případech zneužíván je, na tom nic nemění. (Za zneužití lze považovat především vyřečení termínu v nepatřičné souvislosti.)
Petr Bittner se v závěru článku táže: „Co mají společného všichni, kdo jsou označováni za neomarxisty?” Vzápětí si odpovídá: „Od příznivců Frankfurtské školy až po Respekt jsou to zastánci kulturního liberalismu.“ Položená otázka je bezpochyby zajímavá. Skutečně: Co má společného frankfurtská škola (jejímž raison d’être je zničení kapitalismu) s českým týdeníkem, který kapitalismus už 30 let obhajuje? Podstatnější je však něco jiného. Filozofové frankfurtské školy, k níž se autor takto názorově přihlásil, jsou dnes patrně nejznámějšími představiteli neomarxismu. Tuto informaci lze dohledat v téměř každé filozofické příručce již od 80. a 90. let. Kdo by tedy měl věřit, že pojem neomarxismus se dostal do mainstreamu „z fašistických konspiračních webů“? Filosofové frankfurtské školy se obdivně (i kriticky) hlásili k Marxovi, nikoliv k Johnu Lockovi, Adamu Smithovi, Johnu Stuartu Millovi, Karlu R. Popperovi. A k představitelům frankfurtské školy se hlásila nová levice jako ke svým zakladatelům, přičemž jejími dalšími ikonami byli Mao Ce-tung, Ho Či Min a Che Guevara. Petr Bittner je tedy o to útočnější, čím víc je jeho pozice vratká. Těžko mu lze věřit, že tyto skutečnosti neví, považuje-li se sám za politického filozofa. Snad je tedy tento článek psán jako obligátní revoluční výpad ke zmatení nepřítele.
Dokonce i Tomáš Schejbal, který jinak s Bittnerovým textem souhlasí, se poněkud pozastavuje nad zařazením frankfurtské školy k liberalismu: „Považuje-li však Bittner příznivce frankfurtské školy za liberály, koho tím myslí? Axela Honnetha? Herbert Marcuse, na jehož jméno se Bittner odvolává v článku i své diplomové práci, byl vším, jen ne liberálem.“ Mohu jen podotknout, že dnešní kritikové neomarxismu, které jsem měl tu čest číst a vyslechnout, k němu skutečně neřadí týdeník Respekt. Snaží se především interpretovat ideologii frankfurtské školy a její dopad na dnešní liberálně-levicovou praxi, přičemž pojmu „liberální“ se v tomto kontextu nijak nevyhýbají.
Je politicky korektní kritizovat neomarxismus pod jeho jménem?
Liberální levice je mistr v přejmenovávání. „Pomáhá“ různým skupinám lidí tím, že podporuje změnu jejich názvu. Mají se tím odstranit negativní konotace a stereotypy, které jsou spojeny s původním označením. Za tím účelem musí ovšem nejprve konstruovat hanlivost prvotního označení. (Řada vytěsňovaných označení měla ve skutečnosti jak negativní, tak pozitivní konotace, především však plnila funkci neutrálního pojmenování.) Mohli bychom snad vyhovět příznivcům liberální levice a v duchu politické korektnosti je neoznačovat za neomarxisty. Otázka je, jestli by oni sami byli ochotni to samé udělat pro své ideové odpůrce, které běžně označují za fašisty, ačkoliv tito mají k fašismu mnohdy dál než někteří jejich mravokárci.
Ale i pokud jde o lidi se skutečně fašistickými názory, není nekorektní je označovat za fašisty a „nácky“, pokud se oni sami s tímto pojmem neztotožňují? Vždyť v případě pohlaví má mít subjektivně zdůvodněná identita větší váhu než reálné pohlavní znaky. Proč by tomu mělo být s názorovou identitou jinak? (Pokračujíce v této logice, neměli bychom pochopitelně ani masového vraha nazývat masovým vrahem, je-li pro něj takový termín urážlivý, nýbrž měli bychom ho označovat termínem, s nímž se on sám identifikuje, např. „dobrodinec lidstva“. I zločinec má svá lidská práva.)
Nová neomarxistická levice se ovšem nikdy nemůže vzdát toho, aby používala slovo „fašismus“. Činí tak vždy utilitárně podle své potřeby. Této nadávky nejsou ušetřeni ani souputníci a nebyla jich ušetřena ani frankfurtská škola. Druhým lidem tedy bude liberální levice vytýkat používání nálepek a nadávek, ale pro ni samou samozřejmě její morální omezení neplatí. Je zatížena na slova, bojuje o symbolický kapitál slov, zvuk slov ji zajímá mnohem více než jejich obsahy. Podobně ovšem postupovaly všechny totalitní směry. Jugoslávský marxista a účastník partyzánského odboje Milovan Djilas napsal v roce 1957 na adresu komunistů: „Je tedy všechno, co podporuje tuto diktaturu a vede ke ‚zrušení‘ tříd, spravedlivé, pokrokové a liberální. Tam, kde však komunisté nejsou u moci, domáhají se naopak co nejméně diktátorských a co nejdemokratičtějších metod, protože to právě usnadňuje jejich politický boj. Tam, kde se zmocní vlády, stávají se odpůrci všech demokratických forem, pod záminkou, že to jsou formy ‚buržoazní‘. Stále trvají na nesmyslném rozlišování mezi jakousi demokracií ‚buržoazní‘ a ‚socialistickou‘, ačkoliv jedině správné rozlišovací hledisko se zakládá na množství zaručené svobody…“
Ke kořenům nové levice
Co tedy znamená neomarxismus? Obecně je to poměrně široký pojem zahrnující některé nonkonformní marxisty z komunistických zemí (György Lukács, Milovan Djilas), západní filosofy, mezi nimiž dominují představitelé frankfurtské školy (Herbert Marcuse, Theodor W. Adorno, Max Horkheimer), z ostatních západních představitelů je uváděn např. Jean-Paul Sartre. Učení frankfurtské školy bývá označováno také termínem kritická teorie, nebo se o něm hovoří jako o kulturním marxismu. Z jeho idejí vychází na konci šedesátých let nová levice, která byla formována jak názory filosofů, tak praktiků dobového levicového hnutí.
Nová levice vychází z přesvědčení, že komunismu se nepodařilo osvobodit člověka z toho důvodu, že utlačovatelský není jen ekonomický systém. Útlak je podle nich zakódován v kultuře, přičemž ekonomika je jen nadstavbou kultury. Jinak řečeno: Je třeba nejprve zničit kulturu, aby mohl padnout kapitalismus. Místo ozbrojené revoluce a převzetí moci, má nastoupit strategie postupné revoluce, která systém dlouhodobě podkopává. Jeden z hlavních představitelů frankfurtské školy Herbert Marcuse to v roce 1967 formuloval takto: nová levice je opozicí proti demokratické společnosti a je to opozice „proti většině obyvatelstva, včetně dělnické třídy“.
O neomarxismu se hovoří jako o nedogmatickém marxismu, tj. ve srovnání s oficiálním marxismem-leninismem v komunistických zemích. Neomarxismus nové levice však nerezignoval na zespolečenštění výrobních prostředků, ani na použití násilí jako legitimního prostředku politického boje (viz názory Herberta Marcuseho). Generačně mladší představitel frankfurtské školy Jürgen Habermas, který si dovolil veřejně kritizovat násilné praktiky protestního levicového hnutí (použil pro ně výraz „levicový fašismus“), byl z hnutí fakticky vyobcován. Později byl studentským hnutím označen za „akademického fízla“ a jeho teorie za „tmel fašizoidního státu“.
Vraťme se zpět k dnešní recepci (příjímání) neomarxismu. Jeho (pravicoví) kritikové tvrdí, že neomarxistické ideje dnes získali obrovský vliv v médiích i oficiálních institucích. Stoupenci teze „neomarxismus = nadávka“ na to reagují dvojím způsobem:
- Označují údajné neomarxistické ideje za liberální.
- Označují představu o neomarxistickém vlivu za neonacistickou konspirační teorii.
To znamená, že sice nevyvrátili tvrzení kritiků neomarxismu, ale za to je zvládli nepřímo označit za fašisty; přesněji řečeno: za lidi zastávající stejný názor jako fašisté. Je to tím bizarnější, že i někteří levicoví obhájci neomarxismu sami připouštějí, že dnešní levicoví aktivisté vycházejí z neomarxistických pozic. Je přitom nadmíru zajímavé sledovat, které z neomarxistických myšlenek se dnes prosadily (a které naopak ne). Například ona obligátní psychoanalýza názorových oponentů, kterou předvedla většina výše citovaných článků, má svůj původ v teoriích frankfurtské školy, která záměrně vnášela psychoanalýzu do politické filosofie.
Jestliže se Jiří Dolejš vysmívá „konspirační“ představě, že světová neomarxistická kavárna rozbíjí v komplotu s neziskovkami „tradiční rodiny, tradiční náboženství, tradiční vlastenectví“, pak zejména v prvním případě („tradiční rodina“) se lze jen těžko zbavit asociací na skutečnost, že rodina byla chápána v neomarxistickém prostředí jako hlavní opora autoritářského systému a tudíž jeden z nejdůležitějších cílů revolučního útoku. Také zaměření na různé menšiny v roli oběti vychází ze snahy neomarxistů najít „náhradní proletariát“, v jehož jménu by mohla být provedena revoluce poté, co dělnictvo „zradilo“.
Je dobré nezapomínat, že někteří stoupenci nové levice se od dob jejího vzniku prosadili ve vrcholové politice. Nejznámějším příkladem je Daniel Cohn-Bendit. Německá strana zelených personálně absorbovala podstatnou část někdejších radikálně levicových studentských aktivistů. Stalo se tak do té míry, že levicoví radikálové získali v členské základně během několika měsíců tříčtvrtinovou většinu namísto původní menšiny. Díky tomu se v roce 1980 podařilo naprosto vytěsnit zakladatelské konzervativní křídlo zelených. V témže roce byl na sjezdu v Saarbrückenu schválen dlouhodobý program, který je možno bez nadsázky označit za neomarxistický, neboť zásadním způsobem čerpá z myšlenek frankfurtské školy.
Nová levice mimoto po neúspěchu revolučního hnutí roku 1968 vytvořila novou revoluční strategii, která počítala s postupnou destrukcí kapitalistického systému. Pod jménem „dlouhý pochod institucemi“ ji prosazoval studentský vůdce Rudi Dutschke. (Samotný pojem je připisován již Antonio Gramscimu.) Tuto strategii se pokusil doplnit i zmiňovaný frankfurtský filosof Herbert Marcuse.
Není zde prostor věnovat se této strategii podrobně. Jedním ze zajímavých a kritických pohledů na postupy radikální levice je článek Helmuta Schelského „Jak odstranit systém: strategie dlouhého pochodu institucemi“. Tento text vyšel poprvé roku 1971 ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Článek je inspirativní i navzdory jistým čtenářským nedostatkům (nejmenování informačních zdrojů, komplikovaný jazyk a někdy ne dost propracovaná argumentace).
Mezi inovativní strategie nové radikální levice patří podle Schelského to, že se nenamáhá přesněji definovat ani nepřítele, ani svůj cíl. Bojuje prostě proti systému a proti establishmentu. Nepřítelem tak může být kdokoliv, kdo je ve vedoucích funkcích bez ohledu na to, jaké názory reprezentuje a jak se do těchto funkcí dostal. To znamená, že spojencem nové levice je vždy odpor mladých ambiciózních proti starší generaci – odpor motivovaný snahou mladých dostat se do mocenských funkcí rychle a bez čekání. (Zmíněný článek Jaroslava Fialy by mohl být učebnicovou ukázkou toho, jak to funguje.)
Nejzužitkovatelnější pro revoluční cíle se jeví samotný liberalismus. Podle Schelského se morální nároky, které na sebe liberálové kladou, mění „v mocenské prostředky a zbraně revoluční strategie“. Liberálové v podstatě nemohou vystoupit proti požadavkům radikální levice, pokud se nechtějí vzdát podstaty svého učení. Musejí akceptovat veškeré nároky na toleranci, nechtějí-li riskovat, že jim bude upřena pozice liberála. Tato strategie byla úspěšná do té míry, že radikální levice může dnes aspirovat na převzetí „liberalismu“ jakožto osvědčené značky, aniž by historicky a názorově z liberalismu vycházela.
Fungování tohoto systému lze ukázat na následujícím příkladu. Za základní postulát tzv. kulturního liberalismu je označována rovnost všech kultur. Tuto tezi samotnou lze chápat různými způsoby. Například v tradičním liberálním duchu jako princip, že kulturní nadřazenost nesmí být politickým argumentem pro mocenské ovládání jiného kulturního společenství. V zásadě by to mohlo být chápáno i jako argument pro právo na sebeurčení. Levicoví liberálové to ale chápou tak, že žádné kulturní vzorce nelze upřednostňovat před jinými.
Každá kultura se ovšem reprodukuje tím, že rozlišuje správné a nesprávné jednání, přičemž nesprávné jednání zavrhuje. Podstatným výsledkem kulturního liberalismu proto není to, že přináší toleranci k jiným kulturám. Podstatným výsledkem je, že likviduje jakékoliv kulturní prostředí, v němž se usídlí. Jiné kultury jsou jen nástrojem, neboť dávají záminku, jak trestat chování reprodukující danou kulturu. Pokud člověk označuje něco za špatné, tj. z hlediska své kultury, je okamžitě osočen z netolerance a může být i přímo trestán (zablokováním profilu, pokutou, lze-li např. prokázat urážku náboženského přesvědčení či nenávistný projev). Tato represe je primárním cílem a odvolávání se na lidí z jiných kultur je záminkou. Předávání osvědčených hodnot se v takovém prostředí stává nemožným, což je v plném souladu s cíli nové levice a s jádrem její ideologie.
Lze to pro lepší ilustraci vysvětlit na následujícím podobenství. Někdo deklaruje tezi, že každý má právo na majetek. Vy tuto tezi uznáte v domnění, že to znamená tolik, že se nemá krást. Následně se vloupá deset podivných individuí do vašeho bytu a začne si rozebírat jeho zařízení. Nato vám „levicový moralista“ řekne: „Co chcete? Sám jste souhlasil s tím, že každý má právo na majetek.“ Vaše hodnoty jsou zneužity proti vám. Buď budete pomáhat destrukci, která je v rozporu s vaším přesvědčením, nebo budete označeni za nepřítele svých vlastních hodnot.
Závěrečná poznámka
Demokraté na levici by měli tváří v tvář těmto metodám zpozornět. Dnes totiž není dost jasné, kde je hranice mezi demokratickou a extrémní levicí. Extrémní levice nemusí být jen komunistická. Pro část levice je prostě cílem revoluce, aniž by se vážněji zajímala o to, co má přijít po ní. To je mimochodem v souladu s filozofií frankfurtské školy. Podle Theodora W. Adorna je současný svět natolik nepravdivý, že jeho negativní totalita nám ani neumožňuje formulovat nějakou pozitivní alternativu. Nestačí na to ani náš jazyk, ani náš rozum. Svržení systému je tedy nutnou podmínkou, aby se vůbec mohlo začít uvažovat o tom, jak má lepší systém vypadat. Jelikož lid by si takovou cestu demokraticky nevybral, musí být postaven před hotovou věc.
Tato dialektika umožňuje radikální levici bojovat proti údajné hrozbě totality a zároveň chtít zničit demokracii. Nicméně toto myšlení je totalitní, jakkoliv s diktaturou neoperuje. Občané jsou jen objektem politiky, která se navíc potenciálně nenechá spoutat žádnými normami. Všechny svazující normy lze kdykoliv odvrhnout jako kulturně podmíněné a utlačovatelské. Otázka tedy zní: Jak by měla reagovat sociálně demokratická levice na aktivity vycházející z myšlenkového prostředí nové radikální levice? Jak by měli socialisté reagovat na „levici“, pro kterou jsou demokracie a proletariát největší překážkou v uskutečnění jejich hlavního cíle?
Zdroje:
Adorno, Theodor W. – Horkheimer, Max: Dialektika osvícenství. Praha 2009.
Anzenbacher, Arno: Úvod do etiky. Praha 1994.
Anzenbacher, Arno: Úvod do filozofie. Praha 1990.
Bittner, Petr: Pouť bájného neomarxismu českým slovníkem – Deník Referendum 9. 7. 2018. (http://denikreferendum.cz/clanek/27932-pout-bajneho-neomarxismu-ceskym-slovnikem)
Blecha, Ivan: Filosofie. Olomouc 2002.
Djilas, Milovan: Nová třída. Praha 2019.
Dolejš, Jiří: Strašení neomarxismem – Deník Referendum 2. 2. 2017. (http://denikreferendum.cz/clanek/24570-straseni-neomarxismem)
Fiala, Jaroslav: Neomarxismus: konspirační teorie naštvaných otců – A2larm 30. 8. 2018. (https://a2larm.cz/2018/08/neomarxismus-konspiracni-teorie-nastvanych-otcu/)
Hájek, Adam: Českem obchází strašidlo neomarxismu, děsí Duku i Pohlreicha – Idnes 10. 10. 2018. (https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/neomarxismus-duka-pohlreich-klaus.A181008_112306_zahranicni_aha)
kolektiv autorů: Filosofický slovník. Olomouc 1998.
Metelec, Matěj: Levice proti lidu. Advojka 2016. (https://www.advojka.cz/archiv/2016/18/levice-proti-lidu)
Schejbal, Tomáš: Neomarxistická kuchařka Zdeňka Pohlreicha – A2larm 11. 7. 2018. (https://a2larm.cz/2018/07/neomarxisticka-kucharka-zdenka-pohlreicha/)
Schelsky, Helmut: Jak odstranit systém. Strategie dlouhého pochodu institucemi. (http://www.obcinst.cz/jak-odstranit-system-strategie-dlouheho-pochodu-institucemi/)
Störig, Hans Joachim: Malé dějiny filozofie. Praha 1991.
Vrba, Martin: Kulturní neomarxismus jako nový nepřítel – A2larm 11. 7. 2017. (https://a2larm.cz/2017/07/kulturni-neomarxismus-jako-novy-nepritel/)