Hlavním problémem dneška je předstírání, že novináři a editoři jsou nepopsané listy a tvoří obsah bez předsudků, zatímco opak je pravdou.
Nad tím, jak je to v současnosti s novinářskou objektivitou, se v kontextu USA zamyslel Georg Friedman. Friedman uvádí, že mu jeden z jeho přátel napsal, že po 60 letech zrušil předplatné novin New York Times. Důvod: je unavený z toho, jak jsou noviny zaměřeny proti Trumpovi a vnímají svět jen prizmatem Trumpa. A jiný přítel Friedmanovi před časem řekl, že již není schopen psát o světě, aniž by vše spojoval se škodami, které Trump působí.
Zajímavé, píše Friedman, jeden člověk míní, že noviny NY Times falšují skutečnost nepřátelstvím k Trumpovi; druhý zase myslí, že popisovat Trumpa jinak než jako zlovolného lumpa by bylo falšováním reality. Málokdo zastává názory, o nichž ví, že jsou nepravdivé, tudíž si nemyslíme, že bychom realitu falšovali. Spíš se chápeme jako vysvětlovači reality (mluvčí pravdy), případně jako oběti těch druhých (mluvčích omylů).
Politickou otázkou je, jak bychom se měli chovat k těm, o nichž si myslíme, že nemají pravdu?
Jednou z možností je považovat je za rozumné a jejich odlišný názor prostě respektovat. Druhou je považovat je za příliš hloupé, aby pochopili, že se mýlí nebo jsou záměrně zkorumpováni. Kdo se řídí druhou možností, dojde nejspíš k názoru, že jsou nerozumní a nehodní úcty.
Nejde tu o názory obou Friedmanových přátel a jejich odlišnosti. Jde o to, jak by média měla prezentovat prezidenta, se kterým nesouhlasí?
NY Times jsou vůči Trumpovi evidentně nepřátelské, ale popírají to. Jejich kritici tvrdí, že ukazují prezidenta v tom nejhorším možném světle či dokonce, že se Trumpovi věnují natolik, že jim nezbývá prostor pro důležité světové události, a pokud ano, všechny je popisují jako ovlivněné Trumpem.
Benjamin Franklin psal v 19. století do Pennsylvania Gazette a bezostyšně míchal zprávy a názory – od novin té doby nebyla požadována neutralita. Franklin byl oddán pravdě a věřil, že jí docílí vyjádřením svých názorů. Moderní žurnalistika však klade mezi zprávu a názor ostrou etickou hranici – názory by měly být na stránkách úvodníků, jasně odděleny od zpráv.
V praxi je to ale těžké odlišit, přiznává Friedman. Skrývaná oblast názorů nestojí na tom, jak se příběh vypráví, ale na výběru příběhu, který má být sdělen. Noviny vyjadřují názor výběrem toho, o čem informují a o čem ne.
Friedman ale vidí jiný problém: předstírání čtenáři i sobě, že výběru témat nepředchází motivovaný předvýběr, že editor i reportér jsou rabula rasa odrážející skutečnost bez předsudků. Jenže prezentovat fakta bez rámce není možné.
Moderní žurnalistika považuje za neetické, když novinář přistupuje k subjektu, o kterém informuje, s nějakým osobním zaujetím.
Po druhé světové válce směřoval vývoj novinářství k myšlence objektivity, vznikla jasná hranice mezi úvodníky novin a zprávami. Šlo mimo jiné o důsledek zlepšení novinářského vzdělání. Ve školách pro novináře se učila metoda a vyžadovala dovednost. Novinařina na svět hleděla technokratickýma očima, podobně jako tomu bylo v jiných profesích.
Ovšem, zdůrazňuje znovu Friedman, psát a editovat bez rámce není možné. Již pouhé přijetí či odmítnutí toho, co bude zveřejněno, dává novinám tvar, je rozhodnutím, které má kořeny ve vědomém nebo nevědomém modelu reality.
Friedman je toho názoru, že moderní žurnalistická etika je problematická tím, že připouští zjednodušenou objektivitu a nutí novináře předstírat, že jejich politické názory a preference nemají na jejich práci vliv. Benjamin Franklin by nikdy neskrýval své osobní názory a nikdy by je nepovažoval za předsudky. V tomto smyslu jsou reportéři televize Fox nebo CNN lepšími a čestnějšími žurnalisty než ti z NYT a WP – neskrývají, kým jsou a jak tvoří zpravodajství, nejsou sice objektivní v tradičním duchu, ale hlavně to ani nepředstírají.
Objektivita není nemožná. Prvním krokem k ní je ale znalost sebe sama a povědomí o tom, co člověk dělá a proč. Bez zhodnocení vlastní motivace je objektivita ztracena.
Skutečné objektivity lze však dosáhnout jen těžko. Friedman uvádí příklad vlastní práce, ve které problému čelí každý den. Vypomáhá si praktikováním vlastního osobitého pojetí geopolitiky, což mu umožňuje, jak věří, pochopit svět hlouběji. Aby metoda byla úspěšná, musí se oprostit od povrchních politických názorů, což není vůbec snadné. Méně ho tedy zajímá, zda se Trump chová dobře nebo špatně, a důležité je pro něj, jaké skryté síly ho vynesly do prezidentského křesla.
Objektivita je víc než pouhá neutralita. Je to „uvědomění“ vlastních cílů a metod, které pomůže jich dosáhnout a svobodně přiznat, o jaké cíle se jedná. Podle Friedmana má jeho pojetí objektivity blíže k Franklinovi než k současné žurnalistice.
Naprostá objektivita možná není. Ale milovat, být statečný nebo spravedlivý je neméně těžké, a přesto se o to lidé snaží. Objektivita nepředstírá, že žádný „zájem“ nemá, naopak jasně říká, jaký „zájem“ má. Nelze nemít „zájem“ a nelze se osvobodit od odpovědnosti mít „zájem“. Tento „zájem“ ani nemusí být politickým cílem, ale pokud je, je to legitimní. Pro Friedmana je objektivita konzistentní metodou porozumění tomu, jak svět funguje a které věci jsou důležitější než jiné.
Benjamin Franklin při svém psaní neskrýval důvody, proč píše. Noviny v USA bývaly obsesivně politické, ale věděli jsme, že takové jsou. Definovat objektivitu jako stav bez předsudků, když předsudky máte, nefunguje. Který člověk je nepopsaným listem papíru? I novinařina vyžaduje, jako každé řemeslo, strukturu, která určuje jeho proporce a obsah, a musí být viditelná a pochopitelná.
Friedman končí svoji úvahu tím, že problémem New York Times není způsob psaní nebo výběru témat, ale jejich snaha namluvit čtenářům, že jsou objektivní – bez jakékoliv definice nebo platnosti.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.