Věra Beranová se ohlédla za posledními třiceti roky z hlediska kultury a také z hlediska úlohy, kterou by měly sehrávat (ale často nesehrávají) elity.
Každé výročí svým způsobem provokuje jistá zhodnocení, která nemusí být vždy oslavná. Právě v naší současnosti jsme doslova zavaleni vzpomínkovými akcemi, články, vystoupeními, kde převládá jistá glorifikace. Vzpomínkový optimismus, jak tento stav nazvala Magda Vášáryová. Zejména kladné hodnocení, především dějů konce roku 1989, samozřejmě dost často podmíněných tehdejší osobní zainteresovaností. Málokdo si však přiznává, že byl mladý a tak si může dál dosadit každý to své. Už je to poněkud jiné při hodnocení těch uplynulých 30 let. V této souvislosti nás napadá doslova kacířská myšlenka: posuzovat těchto 30 let s dvacetiletím první republiky. Stejně jako stále se opakující mantrou výmluv na komunistické dědictví, jakoby za všechno špatné v První republice mohl František Josef I.
Je dobře si uvědomit, že ohlédnutí za minulostí je vždy problematické. Určující jsou zde dva aspekty. Jednak je to pramenná základna, tedy odkud a jaké informace (prameny) vybíráme k tomu, abychom poznali a především pochopili. Těch zdrojů, informací může být velmi málo, jako například z období našich ranných dějin, nás však spíš bude zajímat doba, kdy je jich nekonečně mnoho. V našem případě, jestli se chceme něco dozvědět o posledních třiceti letech, bude jich bezesporu nekonečné množství. Druhým, a snad ještě zajímavějším, aspektem je pak vlastní interpretace, výklad těchto faktů podléhajících době, společenským/politickým zájmům, a v konečných důsledcích tedy i hodnocení. Tady svou nezastupitelnou úlohu hrají ti, co interpretují, vykládají, hodnotí, někdy s čistými úmysly, často pak pod tlakem atmosféry doby.
Každý opravdový historik, který chce pochopit dobu, to ví, někdy však bohužel na to zapomíná. Tady snad ani nebudeme mluvit o diletantech, mezi které se alespoň u nás řadí (a to ve velké míře) politici. Všechno se to ještě více komplikuje, když se díváme na nedávnou historii. To, co platí o obecných dějinách ještě zřetelněji, to platí o dějinách kulturních, kde právě otázky kultury a umění jsou velmi živé, citlivé, které nejenže odráží svou dobu, ale často předznamenávají doby následující.
Naším úkolem by mělo být jisté ohlédnutí za kulturou a uměním posledních třiceti let, ale za zvlášť podstatné bych viděla pohled na náš současný stav, podmíněný právě tím třicetiletím. A snad (s vědomím jisté utopičnosti) i možný pohled do budoucnosti. Bohužel si jistě mnozí z nás po vyslechnutí, či přečtení všech těch zvláště oslavných projevů, museli uvědomit, že nikde nepadla zmínka o nějaké budoucnosti. Tento nezájem o budoucnost, o to, co bude, až já tu nebudu, je typický pro impotentní éry, pro doby, které se bojí své přítomnosti. V podstatě se bojí i své minulosti a tak do ní vkládají v nebývalé míře svá kritéria, své představy. Dívají se na minulost a tak ji také interpretují: podle svých představ, podle svého mustru.
Na všechny tyto otázky bychom mohli odpovídat z různých hledisek. U nás se především nosí hledisko ekonomické, jako by bezezbytku odpovídalo na postavení člověka ve společnosti, na podstatu jeho existence. Je zajímavé, že právě to bylo vyčítáno marxistickému vidění světa. Ta ostatní hlediska se objevují v našem veřejném prostoru jen sporadicky, na okraji. Abychom však byli spravedliví: je zajímavé, že v posledním období se tato jiná hlediska objevují sice ojedinělě, i z hlediska ekonomů – snad ta nejzřetelnější u Tomáše Sedláčka a Ilony Švihlíkové.
Z hlediska kultury jsou tato hodnocení ještě marginálnější. V této souvislosti se například v neformálním rozhlasovém rozhovoru vyslovil významný architekt Josef Pleskot, když odpovídal na otázky týkající se úrovně architektury za posledních 30 let. Upozorňoval na to, že architektura není úplně svobodná disciplína a že je závislá na společenském zadání. Upozornil na absenci právě těchto zadání v období posledních 30 let a tedy i naší současnosti. Uváděl například absenci takových realizací, jako národní knihovny, koncertního sálu, zájmu o veřejné prostory a podobně. Podotkl také, že jistě technika za posledních 30 let nesmírně pokročila, ale architektura není jen technika. Samozřejmě se zde opět přímo nabízí srovnání s výstavbou a především kvalitou, v období dvacetiletí první republiky. My bychom se snad mohli zeptat, co po nás zůstane? Ptáme se, co je typické pro kulturu a umění za posledních 30 let.
Za typické pro celé období posledních 30 let je likvidace kulturního dědictví – všeho toho, co by mohlo připomínat předcházející společenskou etapu. Jsou to jak hmotné, tak i duchovní odkazy, které mnohdy neměly s možnou ideologickou deklarací nic společného. Jako by heslem byla diskontinuita na všech frontách. Geolog a přírodovědec Václav Cílek konstatuje: „Ztratíme-li svou kontinuitu, nestaneme se světoobčany, ale globálním póvlem.“ Není to jen ta na první pohled viditelná pomníková tvorba. Zde musíme přiznat, že v této oblasti máme již svou mnohaletou tradici, například bourání pomníků po roce 1918. Po roce 1989 k tomu přibyl ještě další rozměr, a tím bylo zesměšňování (například Růžový tank). Za další to je programová změna funkcí kulturních zařízení. Z mnohých kulturních domů a divadel se stávají kupříkladu kasina. Těžko bychom vyčíslili likvidaci připravovaných rukopisů v různých nakladatelstvích, dramaturgických plánů divadel, filmového studia Barrandov, výstavní činnosti, různých festivalů a podobně. Byl také zlikvidován projekt „Celospolečenský program estetické výchovy“, který představoval projekt koncepčního vlivu kultury a umění na celou společnost.
Tento stav jisté destrukce nebyl bohužel omezen jen na počátek 90. let, kdy se svým způsobem dal vysvětlit situací po každé tzv. revoluci, kdy se dostává k moci nová garnitura, která se profiluje právě na dekonstrukci. Stálo by jistě za to jisté porovnání s rokem 1918, kdy se velmi rychle přešlo ke konstrukci. Zatímco našich posledních třicet let je stále poznamenáno, právě tou dekonstrukcí.
Nebuďme však tak úplně skeptičtí. Jistý optimismus nacházím právě v kritičnosti, která se v posledním období nevybíjí jen na léta před rokem 1989, ale dokonce i na léta následující – léta po převratu.
Tento trend se však neobjevuje v rámci politických konceptů, ale o to zřetelněji jej můžeme vysledovat v rámci některých kulturních a uměleckých počinů. Jistá upozornění na situaci v naší společnosti se objevují v méně oficiálním, či naprosto neoficiálním prostředí, scéně. Svým způsobem zasahují spíše mladou a mladší generaci, samozřejmě s jistými výjimkami. Objevují se tedy jak diskuse, tak i konkrétní umělecké, kulturní počiny. Svůj význam zde sehrávají věcná, samozřejmě i nostalgická, upozornění na předcházející éru. Tedy začínají fungovat jistá srovnání, která přecházejí i v kritičnost.
Stále více se objevuje diskuse týkající se likvidace památek, a to nejen v historickém slova smyslu, ale především památek novodobých, spojených s předcházející érou. Jako ty nejkřiklavější příklady můžeme uvést: obchodní dům Ještěd v brutalistním stylu v Liberci, zlikvidovaný po diskusi v roce 2009 či v nedávné minulosti marně diskutovaný objekt Transgas v Praze na Vinohradské třídě budovaný v letech 1972–1978, považovaný ze jednu z nejvýznamnějších evropských staveb brutalismu. Stavba i proti protestům zainteresovaných (Klubu za starou Prahu, Národního památkového ústavu a jiných organizací) již neexistuje.
Nic na tom nezmění ani ten prostý fakt, že architektonický styl brutalismus nevznikl ani u nás a že nemá nic společného s ideologií před rokem 1989. O veřejný prostor se zajímá program Vetřelci a volavky, který se zabývá dokumentací, popularizací a ochranou výtvarného umění v období normalizace. Upozorňuje na situaci před rokem 1989, kdy bylo povinností věnovat z celkového rozpočtu v rámci státní stavby 1–4 % na „výzdobu“, tedy realizaci uměleckých děl.
S architekturou vždy bylo (a mělo by být) spojeno i umění ve veřejném prostoru. Vznikají tedy i nová díla, velmi různé kvality, někdy mají ambice tradičních stálých plastik, někdy jsou koncipována jako dočasné výkřiky, připomínající spíše politickou deklaraci. Objevují se diskuse o umělecké, estetické hodnotě staveb, i když v konečném rozhodnutí stále převažují soudy ideologické, bohužel vycházející z diletantismu a ekonomického profitu, těch, kteří rozhodují. Bohužel v rámci současných oficiálních soudů převládají zájmy ideologické a ekonomické nad zájmy historickými, estetickými, uměleckými.
V názvu našeho příspěvku se ptáme: „A co dál?“ Pokusme se tedy odpovědět.
Kritika současného stavu kultury a umění vychází z neoficiálních zdrojů. Hledáme-li podstatu jisté změny situace, můžeme ji hledat v možném uvědomění si reálné situace: „Vždyť takhle jsme si to nepředstavovali.“ Jistou kritičnost můžeme také najít u části mladé generace, která není zatížena jakýmikoliv ideologickými frázemi. A tak se objevují, bohužel však mimo „mainstream“, kritiky, satira současnosti. Zdá se, že nejrazantněji na současný stav společnosti odpovídá, i když marginálně, divadelní/filmový svět.
Kritika, i když okrajově, také míří do výsostných oficiálních řad, jako například: diskuse nad stavem a koncepcí Národního divadla, Národní galerie a dalších kulturních zařízení a institucí. V této souvislosti se otevírá otázka smyslu těchto institucí: co je to národní? Odpovídá jejich název, jejich současné podobě a potřebě? Není to však jen otázka centrálních institucí, ale i zařízení regionálních.
Hledáme-li to společné, co obecně spojuje současnou, většinovou produkci, tu záplavu pokleslosti, kterou představuje velká část televizní produkce, množství divadelních inscenací, především muzikálů, kde fungují převzaté náměty, recyklovaná hudba zabalená do vizuálních efektů, najdeme je v prosté větě: „Ubavte se k smrti.“ Přidejme k tomu trošku lechtivého a výsledek se dostaví.
Možná, že už se ale něco mění i z hlediska většinového návštěvníka. Některé produkce končí, venkov již tolik nejezdí. V této souvislosti nemohu nevzpomenout na jeden výrok renomované herečky, která na počátku 90. let pouštěla do éteru: „Jsem šťastná, že už nebude muset hrát pro ty spící venkovany!“
Bohužel jistá pokleslost obecně kulturního prostředí se dotýká i akademické sféry, která si vždy, za všech podmínek snažila držet svůj nejen vědecký, pedagogický, ale i morální kredit. Stručně si jen připomeňme plagiátorství, a to nejen v Plzni, ale i na dalších vysokoškolských pracovištích (UK, UP).
Hledáme-li odpověď, proč je tomu tak, půjčme si slova výtvarníka Kurta Gebauera: „Problém současné kultury souvisí s genocidou elit.“ Zdá se to nadměrně drsné? Tady je slovo elita spojeno s jeho pozitivním významem. Naše současnost si však toto slovo nevysvětluje tak jednoznačně pozitivně, a bezesporu pod dojmem silné mediální masáže jsme přesvědčováni, kdo je to ta elita, kdo jsou ti VIP. V rámci kultury a umění citlivý pozorovatel jistě rozpozná opravdovou elitu. Je to však v současnosti dosti komplikované, najít to elitní v množství všeho toho balastu. My si snad závěrem můžeme přát, aby se podstatně změnil poměr mezi pokleslou, kýčovitou kulturou a tou opravdovou kulturou a uměním ve prospěch právě té kultury hodnotné. Samozřejmě bohužel, své místo ve společenském dění má i ta kultura pokleslá – někdy více, někdy jen marginálně.
Ukazatelem je zde nejen nabídka, ale především poptávka. Jaká je společenská atmosféra, co vlastně ta která společnost chce/žádá po kultuře, co v ní hledá, co vlastně potřebuje, tomu se kultura ve velké míře přizpůsobuje. Je to jen to ubavení k smrti? Vždyť kultura a konkrétně umění nabízí celý trs funkcí, které mají fungovat ve společnosti. Není to jen ta opravdová funkce estetická, ale také svým způsobem morální, výchovná, poznávací a mnoho dalších funkcí; a ve svých důsledcích i hodnot. Vždyť každý z nás si může položit otázku, proč vyhledávám umění, umělecká díla? Vraťme se však k opravdové elitě, která ve společnosti funguje, ať je dávána na odiv, či je v podstatě přehlížena.
Podstata je však v tom, aby elita, která bezpochyby ovlivňuje atmosféru ve společnosti byla opravdovou elitou a tak tedy chápala a podporovala opravdové umění a kulturu. Bohužel je však kultura v naší současnosti tzv. elitou vnímána jako zbytná složka rozpočtu.