Milan Daniel píše o životních lekcích Jiřího Suchého, který patří k těm mála lidem, kteří dovedou odpustit…
S potěšením sleduji poslední rozhovory (ZDE, ZDE a ZDE) s osmaosmdesátiletou českou písničkářskou a divadelní legendou Jiřím Suchým. V českém kulturním prostoru jsou zjevením. Člověk zkoušený životem i lidmi v osobní i profesionální rovině nikdy na nic nerezignoval a žije tak, jak jen mu to jeho zdraví a energie dovolí. A obojí mu toho dovoluje díkybohu hodně. Nejenže se povznesl nad ty okamžiky ze své minulosti, které pro něj byly i zásluhou jiných tíživé, ale dokázal lidem, kteří mu ublížili, odpustit. Což je v Čechách ohromná vzácnost. Člověk, který je něčeho takového mocen, je hoden nejvyšší úcty.
Ano, zajisté nebyli v minulém režimu jen hrdinové, kteří si i přes pronásledování dokázali udržet morální integritu a mohou se podívat beze studu do zrcadla. V patnáctimilionovém Československu bylo půldruhého milionu komunistů a sto tisíc lidí, kteří podepsali nějaký závazek Státní bezpečnosti. Někteří se nechali přesvědčit o tom, že konají ve vyšším zájmu. Pro jiné to byla příležitost, jak ze sebe nechat vyvěrat nízkost a zlo. Ale velká část byla k tomu členství či podpisu donucena a kroutila se jak se dalo. Přesto si všichni z minulosti nesou či nesli cejch kolaborantů s režimem, jenž pro některé z nich znamená či znamenal doživotní morální problém.
Suchý tyto lidi v deváté dekádě svého života konejší slovy o tom, že byli nezřídka postaveni před rozhodnutí, které jim dávalo vybrat mezi existencí a neexistencí. Mezi ctí a tím, že budou mít klid, potáhnou-li životem svou káru poníženi, se skloněnou hlavou. Ale ano, i tito lidé většinou uvítali změnu režimu, protože i pro ně znamenal osvobození.
A Suchý říká, že jejich někdejší selhání dovede pochopit.
Říká to v zemi, kde dialog nahrazuje konfrontace, kde si čest uzurpují fašistické úderky, v zemi, kde je sprostota, ponižování názorových protivníků, fackování a házení desítky let starým blátem zaběhnutou praxí tolerovanou nejen orgány činnými. V zemi, kde se hádáme o prkotiny a jen vzácně máme ochotu jeden druhého vyslechnout a jeho argumenty spravedlivě vážit.
Není to nekritická smířlivost. Říká se tomu velkorysost. Odpustit člověku, který konal proti svému svědomí, promluvit si s ním o tom, vzít v úvahu okolnosti, za nichž se tak stalo, přijmout jeho pokání a nečinit je zanedbatelným z titulu dnešní lehkosti bytí vyžaduje velikost a odvahu.
Kéž by tato země měla příště ve svém čele ženu či muže, která či který by svou velikost osvědčil podobně jako tento velký malý muž. A kéž by co nejvíce žen a mužů v této zemi na příkladu jeho obyčejné slušnosti poznalo, že člověka nedělá velkým siláctví či projevy nenávisti, která ponižuje především jeho samého, ale schopnost rozumět, pochopit a třeba i odpustit.
A kéž by k takové sumě životní moudrosti došli moji drazí spoluobčané před devátou desítkou svých životů…