Miroslav Tejkl se zamyslel nad tím, kam směřuje česká společnost a demokracie v otázce různosti názorů, tolerance a svobody slova. Článek z listopadu 2017 znovu publikujeme vzhledem k jeho (stálé) aktuálnosti.
Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se při tom nestal nestvůrou.
A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.
Bedřich Vilém Nietzsche, Jenseit von Gut und Boese
Tzv. sluníčkáři mají o sobě neskutečně dobré mínění.
Nejen o tom, že jejich pravda je ta správná a ostatní jsou – pochopitelně v různé míře, v různém stupni – lidé buď výslovně nemocní a zlí nebo prostě vnitřně nesvobodní, ovlivnitelní těmi prvními, na které je třeba působit výchovně i kdyby jim bylo šedesát let…
Považují přitom za samozřejmé, že vystupují kultivovaně na sociálních sítích, kdežto proti nim se shlukují sprostá a agresívní hovada…
Musím přiznat, že na počátku na této sebepředstavě něco bylo.
Ne snad, že by Havlovi pohrobci patřili k nějakým zvlášť svobodomyslným a demokratickým osobám.
To nebyla pravda nikdy – vždy měli tendenci vychovávat nebo odsuzovat svéprávné dospělé osoby s jiným názorem.
Ale musím po pravdě říci, že zpočátku jejich vyjadřování nebyla žumpa sprostých, agresívních slov, ale jen záplava nálepek a neustále se opakujících značkování Zemana a „xenofóbů“ a nejen „nacionalistů“ (to poslední je jakž takž užitečná zkratka), ale nakonec už i „fašistů“ či „nácků“.
Schématizované značky a popisy přitom naopak tito lidé těžce snášeli, pokud nějaké nálepky dopadaly na ně
… od „těch druhých“ …
Výrazy jako zejména „havloid“, „pravdoláskař“, „sluníčkář“ „neomarxista“ byly sice sarkastické, ale nikoli výslovně sprosté a do jisté míry užitečné, protože tyto výrazy usnadňovaly (kromě absurdního výrazu neomarxista, který používá ultrapravice účelově) krátké a stručné označení člověka určitého názorového typu – i když popravdě řečeno antihavlovská, nacionalistická či snad xenofobní skupina na sociálních sítích používala také výslovně sprostá označení a skutečnou slovní žumpu…
Jak šel ale čas, začal slovník „pravdoláskaře“ (abych použil jedno označení za všechna ostatní) hrubnout a plnit se čím dál víc skutečnou a nefalšovanou nenávistí.
Osoby na opačné straně pomyslné barikády se postupně měnily v monstra, ve kterých – zdá se – nebylo nic lidské, nic co by bylo možné respektovat. Nic, co tato „monstra“ řekla, nebylo už dávno důvodem, aby se nad tím někdo měl zamyslet, zda-li to přece jen nebude obsahovat nějakou pověstnou špetku pravdy … v rozsahu cum grano salis …
Monstra zasluhovala čím dál víc pouze a jenom trestní oznámení, vyloučení z veřejného prostoru i různých funkcí a pracovišť, zablokování jejich blogspotů a serverů atd. atd. atd. …
Pravdoláskař se začal stále pilněji účastnit budování dvoubarevného a jednorozměrného světa.
Podobně jako disident a sociálnědemokratický aktivista Jaroslav Bašta nedávno v jednom jeho rozhovoru, mám i já za to, že svoboda projevu a slova, kvůli které jsem se na protinormalizační straně kdysi účastnil událostí na konci roku 1989 a na počátku roku 1990 (proti diktatuře a nepluralitnímu režimu, ne proti komunistům – ti mně byli vcelku lhostejní) je zásadní věcí a žádnou politickou korektností jí nelze oslabovat. Neobstojí ani argument, že v normálním životě přece taky svobodně nepleskneme, co nám přijde na jazyk.
To ano.
Nepleskneme.
Ale reguluje nás něco v nás a po staletí to stačilo. I dnes v době vybičovaného vzteku a nenávisti na sociálních sítích mám z reakcí na diskusních vláknech pocit, že ty nejsprostší nadávky proti pravdoláskařům nemají účinek, vyvolávají spíš rozpaky – účinné jsou spíš „ty druhé“, opřené o určitá data a fakta – i když pro někoho nepříjemná a zpochybňovaná.
Je přitom otázkou, jestli nakonec nebude už předem vylučován jiný názorový postoj s tím, že nepatří do slušné společnosti, dokonce i když používá standardní a nikoli „žumpovní“ slovník.
První vlaštovkou, kterou jsem nedávno zaregistroval v hromadném tisku, byl redaktor Lidových novin Jan Klesla, který ve svém článku „Marxismus je opium lidstva“ ze sobotních Lidovek ze dne 18. 11. 2017 prohlásil, že ten, kdo se nechá byť i jen inspirovat názory Karla Marxe (jehož dvousté výročí narození nás čeká příští rok a 150 výročí vydání prvního dílu Kapitálu v tomto roce právě odchází) nepatří nejen do politického, ale ani obecně do veřejného života.
Kam takový člověk patří, se už z článku nedovíme – o žalářní kobce Klesla díkybohu ještě nemluví …
Kam směřujeme a kam jsme došli ?
Podle mne už řadu let směřujeme nikoli dopředu, ale dozadu – alespoň pokud máme na mysli jako cíl, ke kterému je záhodno postupovat a směřovat, svobodomyslnou společnost, která zasahuje jen, když jedni ohrožují svobody druhých.
Dnes se čím dál víc odehrává plíživé tažení proti standardním svobodám, tzv. politická korektnost, citové a psychologické vydírání těmi, kteří chtějí jiné dospělé vychovávat a považují to za své právo (a současně upírají totéž právo jiným – do škol ovlivňovat „duše mládeže“ může agent chodec, bývalý pohraničník nikoli).
Krok za krokem stahující paralýza a regulace ohledně možností svobodného rozhodování a vyjadřování, že za chvíli nebude možno dýchat a svobodně mluvit.
Rozdíl oproti devadesátým letům je enormní.
Ale rozhodně to dnes nejsou komunisti, kdo za to může – jsou to bílí bolševici našich časů, kteří v mnoha případech vyrostli z Havlových pohrobků …
… to jsou ty paradoxy, jak by řekl sládek z Havlovy hry Audience …
Hledání a naštěstí jen (zatím) mediální štvanice, kdy se hledají a nacházejí Putinovi zaprodanci a vytvářejí jejich seznamy – to, co jsem předtím viděl jen u nějakých praštěných antisemitů, tak začíná prorůstat zemi, kdy různí Jandové nás chtějí pod záminkou ochrany zařazení země jako nedílné součásti Západu (namísto kdysi světové socialistické soustavy vedené Sovětských svazem), nacpat zpátky do normalizačních časů – jen s obrácenými znaménky.
Ano je to tak.
Kruh se uzavírá.
Přesně stejný slovník o neochvějné náležitosti naší země ne už k světové socialistické soustavě, ale k Západu a NATO – dokonce celá stejná slovní spojení, jaká si pamatuju z normalizace.
Postupně se dovršuje proměna pravdoláskaře v normalizátory – jenom s opačným znaménkem, ale dokonce i se skoro stejným slovníkem.
A ruský nepřítel nejen naslouchá, ale chce usilovně rozložit pevnou víru v liberální demokracii u našeho obyvatelstva, které je zřejmě nespolehlivé, nelze mu věřit, jestli se nezaprodá na Východě, a je mu zřejmě nezbytné neustále vysvětlovat, že by mohlo podlehnout zákeřné propagandě,
Zřejmě i internet bude třeba kontrolovat …
… možná že v budoucnosti na „čínský způsob“ …
Ano.
Je to tak
Kruh se uzavírá …
Jak pravil nikoli Zarathustra, ale Nietzsche sám :
Kdo zápasí s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se při tom nestal nestvůrou.
A hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe.
Jeden odkaz ke čtení: Strašáků volání