Michal Ševčík nabízí právní analýzu symbolu Z v českém trestním právu v souvislosti s riziky politizace práva a omezení veřejné debaty.
Spojování symbolu Z s „propagací genocidia“ vyžaduje především terminologickou opravu. České trestní právo umožňuje postihnout některá veřejná použití tohoto symbolu, aniž by soud musel vyslovit závěr, že ruská invaze na Ukrajinu představuje genocidu. Důvod spočívá ve struktuře § 405 trestního zákoníku: jeho nadpis odkazuje na genocidium, ale jeho působnost zahrnuje také zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a zločiny proti míru. Samotný název trestného činu proto nevypovídá dostatečně přesně o tom, co konkrétní odsouzený schvaloval. Trestní zákoník, § 405.
V této skutečnosti leží podstatná část odpovědi na zdánlivý paradox, jak může být člověk „odsouzen za genocidium“ kvůli písmenu na oblečení. Taková formulace směšuje spáchání mezinárodního zločinu s trestným veřejným projevem vztahujícím se k tomuto zločinu; současně zaměňuje genocidium za jiné kategorie, které stejné ustanovení chrání. Přesnější označení může znít: odsouzení za veřejné schvalování zločinu proti míru prostřednictvím symbolického projevu. Terminologická přesnost zde chrání jak srozumitelnost práva, tak jednotlivce před stigmatizací, která přesahuje skutečný obsah výroku o vině.
K této záměně může přispívat také institucionální komunikace. Nejvyšší státní zastupitelství již 26. února 2022 upozornilo, že veřejná podpora ruských útoků může za určitých podmínek naplnit § 365 nebo § 405. Použilo přitom zákonný název druhého ustanovení obsahující slovo genocidium. Z jeho vyjádření však neplynul ani obecný zákaz proruských názorů, ani soudní závěr o genocidě. Kriticky lze namítnout, že při komunikaci tak citlivého omezení měla být jednotlivá právní jednání rozlišena výrazněji: občan potřebuje rozumět hranici trestnosti, nejen znát název paragrafu.
Také výraz „propagace“ je třeba používat opatrně. § 405 postihuje popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování. Podporu a propagaci hnutí upravuje § 403 a veřejné sympatie k takovému hnutí § 404; jejich použití předpokládá prokázání příslušných znaků hnutí. Veřejné podněcování ke genocidiu je zase upraveno v § 400 odst. 2. Tyto konstrukce nejsou zaměnitelné a označení určitého projevu za „propagandu“ samo o sobě neurčuje jeho právní kvalifikaci. Trestní zákoník, § 400–405.
Právně je nezbytné oddělit také agresi a genocidium. Úmysl vojensky ovládnout území či zničit politickou nezávislost státu není totožný s úmyslem zničit chráněnou skupinu lidí. Genocidium podle § 400 vyžaduje právě takový zvláštní úmysl a některé z vymezených jednání; patří mezi ně i násilné převádění dětí mezi skupinami. Ani rozsah utrpení sám nenahrazuje prokázání těchto znaků. Trestní zákoník, § 400 a § 405a.
Z toho neplyne, že by genocidní charakter konkrétních činů na Ukrajině byl předem vyloučen. Plyne z toho pouze povinnost doložit právě tu kvalifikaci, kterou veřejná moc používá. Jestliže se tvrdí, že určitý projev schvaluje genocidu, musí argumentace vysvětlit, jaké genocidní jednání je jeho předmětem. Jestliže se posuzuje schvalování útočné války jako zločinu proti míru, není nutné přidávat závěr o genocidě. Právní závažnost agrese není závislá na tom, zda ji lze současně pojmenovat nejvíce stigmatizujícím termínem.
Rozlišení má oporu i v judikatuře. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. srpna 2023, sp. zn. 8 Tdo 418/2023, výslovně pracoval s alternativou veřejného schvalování zločinů proti míru podle § 405. Současně dovodil, že při takovém jednání je vyloučen jednočinný souběh s obecným schvalováním trestného činu podle § 365 odst. 1 z důvodu speciality § 405. Nejde tedy o libovolné připojení nálepky genocidia, nýbrž o použití ustanovení, které výslovně zahrnuje širší okruh zločinů. NS, 8 Tdo 418/2023.
Přímo symbolu Z se týká usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2026, sp. zn. 7 Tdo 573/2026. Obviněný se pohyboval centrem Pardubic v mikině se Z, ruským nápisem „za vítězství“, ruskou vlajkou a dalším vojenským motivem. Soud zdůraznil společný význam této kombinace a vyhodnotil ji jako veřejné schvalování zejména zločinu proti míru. Připustil symbolickou formu schvalování bez doprovodného proslovu. Při posuzování úmyslu zohlednil také obviněného znalosti a předchozí veřejná vyjádření. Rozhodnutí proto nedokládá automatickou trestnost každého písmene Z ani automatický závěr o schvalování genocidy. NS, 7 Tdo 573/2026, zejména body 23–29.
Právní význam symbolu přitom nemusí být předem zachycen v seznamu zakázaných znaků. Tentýž soud vysvětlil, že rozhoduje skutečný význam projevu a zavinění, nikoli existence takového seznamu. Tento přístup má rozumné jádro: kdyby trestnost závisela výhradně na výčtu grafických podob, bylo by možné odpovědnost obcházet jejich drobnými změnami. Zároveň však jeho přijetí zvyšuje požadavky na předvídatelnost soudního výkladu. Čím méně lze hranici vyčíst přímo z podoby symbolu, tím přesvědčivěji musí být doložen význam konkrétního použití. NS, 7 Tdo 573/2026, bod 27.
Ochrana demokracie?
Vlastní kritická otázka začíná právě zde. Ze skutečnosti, že znak může vyjadřovat podporu agrese, ještě nevyplývá, že ji vyjadřuje při každém použití. Fotografie vojenské techniky, historická dokumentace, reportáž, protiválečná karikatura a souhlasné vystavení symbolu představují komunikačně odlišné situace. Obraz může zobrazovat zločin, aniž by jej schvaloval. Stejně tak může reprodukovat propagandu za účelem její kritiky. Právně rozhodný musí být smysl celého projevu, nikoli mechanické rozpoznání jeho grafického prvku.
Stejně problematická by byla automatická řada úsudků: symbol označuje určitou armádu, tato armáda páchá zločiny, a proto každý uživatel symbolu schvaluje všechny její zločiny. Taková argumentace přesouvá odpovědnost z konkrétního sdělení na pouhou asociaci. Je třeba rozlišit podporu státu, podporu jeho obyvatel, podporu vojenského tažení a souhlas s konkrétní kategorií zločinného jednání. Tato rozlišení nemusejí v jednotlivém případě vést ke zproštění. Musejí však být součástí úvahy, kterou lze přezkoumat.
Obhajoba pouhým tvrzením, že jde o písmeno abecedy, proto není přesvědčivá tam, kde kontext zjevně vyjadřuje souhlas s invazí. Opačně ale nestačí ani poukaz na to, že určitý symbol většinu veřejnosti pohoršuje. Soud musí vysvětlit, proč byl v konkrétní situaci nositelem schvalujícího sdělení. Jazyková či politická neoblíbenost projevu nemůže zastoupit dokazování jeho trestněprávního významu.
Zvláštní pozornost vyžaduje zavinění. Informovanost o válce, vzdělání či politická angažovanost mohou být relevantními důkazními okolnostmi. Nejsou však samy důkazem vůle schvalovat zločin. Mezi vědomím, že válka probíhá, znalostí společenského významu symbolu a úmyslem vyjádřit jím trestně relevantní souhlas existují různé otázky. Nelze je sloučit do formule, že vzdělaný člověk „musel vědět“, a tím považovat úmysl za automaticky vyřešený.
Toto rozlišení zároveň neznamená, že obviněný musí sám ovládat právní kvalifikaci agrese nebo umět citovat trestní zákoník. Rozhodující je jeho vztah ke skutkovému významu projevu. Kritika se proto má soustředit na kvalitu důkazního úsudku, nikoli na nereálný požadavek prokazovat u každého pachatele odborné právnické znalosti. Předchozí vyjádření mohou význam aktuálního jednání objasnit; nemohou se změnit v trestání za obecný politický profil.
Obžaloba také nemůže přenést důkazní břemeno na obviněného tím, že po něm bude požadovat, aby prokázal nevinný význam symbolu. Skutkový stav musí být zjištěn bez důvodných pochybností a vinu před soudem prokazuje státní zástupce. Zásada in dubio pro reo ovšem nevyžaduje přijímat libovolná, zjevně vykonstruovaná vysvětlení. Vyžaduje respektovat rozumné pochybnosti, které po řádném dokazování skutečně zůstaly. Trestní řád, § 2 odst. 2, 5 a 6.
Častá námitka, že bez předchozího rozsudku mezinárodního soudu nelze postihnout schvalování zločinu, je příliš široká. Český trestní proces umožňuje předběžné otázky zásadně posuzovat samostatně za podmínek § 9 trestního řádu. Požadavek předchozího mezinárodního odsouzení tedy nelze automaticky připojit ke každému řízení o schvalování. Absence takového rozsudku však nesnižuje povinnost českého soudu doložit skutkový a právní základ vlastní kvalifikace. Trestní řád, § 9.
Stejně důležité je odlišit důkaz od závazného právního určení. Ústavní soud v usnesení ze dne 13. srpna 2025, sp. zn. III. ÚS 2085/25, týkajícím se prezentace wagnerovské symboliky, připustil použití usnesení Evropského parlamentu jako listinného důkazu, přestože nebylo právně závazné. Z tohoto závěru však nelze vyvozovat, že politická rezoluce zbavuje soud vlastní hodnoticí povinnosti. Kriticky řečeno: důkazní význam dokumentu není totožný s pravomocí jeho autora rozhodnout o vině jednotlivce. ÚS, III. ÚS 2085/25, zejména body 3 a 9.
Ústavní posouzení se přitom nevyčerpává zjištěním, že existuje trestní ustanovení. Článek 17 Listiny chrání i symbolický politický projev; jeho omezení musí mít zákonný podklad, sledovat přípustný cíl a být nezbytné v demokratické společnosti. Článek 39 současně vyhrazuje zákonu určení trestných činů a trestů. Tyto požadavky chrání jednotlivce před tím, aby trestnost nahrazoval momentální společenský konsenzus o nepřijatelnosti názoru. Listina základních práv a svobod.
Významným srovnávacím rozhodnutím je rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vajnai proti Maďarsku z 8. července 2008, č. 33629/06. Soud odmítl příliš široký postih nošení rudé hvězdy, zdůraznil víceznačnost symbolu a nutnost hodnotit kontext. Ani pochopitelné pocity obětí totality podle něj samy neurčují hranice svobody projevu. Tento rozsudek nepředstavuje automatickou ochranu symbolu Z: současný válečný kontext může být odlišný. Přenositelný je metodický požadavek, aby stát doložil konkrétní společenskou potřebu omezení a nerozhodoval jen na základě asociací. ESLP, Vajnai proti Maďarsku, zejména § 51–58.
Kritiku trestního postihu proto považuji za nejsilnější tam, kde se ptá na jeho nezbytnost a přiměřenost. Stát může přesvědčivě argumentovat ochranou obětí, veřejného bezpečí a společnosti před legitimizací násilí. Musí však objasnit, jak tyto zájmy zasahuje právě posuzovaný projev. Závažnost schvalovaného zločinu a závažnost konkrétního schvalujícího jednání spolu souvisejí, ale nejsou totožné. Dosah projevu, jeho intenzita, opakování, adresáti a okolnosti prezentace proto zasluhují samostatné hodnocení.
Požadavek proporcionality přitom nelze zaměňovat s tvrzením, že schvalování musí někoho bezprostředně přimět k násilí, aby vůbec mohlo být trestné. Jde o jinou otázku: proč je v daném případě legitimní použít právě trestní moc a jak intenzivně. Ani podmíněný trest není pouhou debatní výtkou. Nese odsuzující výrok státu, hrozbu výkonu trestu a další právní i společenské následky. Jeho relativní mírnost proto sama neřeší oprávněnost zásahu.
Současně je třeba udržet otevřenou politickou diskusi. Kritika NATO, nesouhlas s dodávkami zbraní, požadavek jednání nebo polemika o příčinách války samy o sobě nevyjadřují souhlas s mezinárodním zločinem. Ústavní soud v nálezu I. ÚS 1927/24 ze dne 11. března 2025 zdůraznil ochranu veřejné debaty a odmítl představu, že označení projevu za dezinformaci automaticky odnímá ústavní ochranu. Tento nález nerozhoduje otázku trestnosti Z, ale připomíná obecný požadavek řádného odůvodnění omezení projevu. ÚS, I. ÚS 1927/24, zejména body 18–22.
Za legitimní lze považovat také požadavek rovného měřítka. Pokud je trestně postihováno schvalování určité kategorie mezinárodních zločinů, měřítko by mělo platit bez ohledu na geopolitickou příslušnost pachatelů. To ovšem neznamená, že všechny státní vlajky nebo vojenské znaky mají shodný význam. Srovnání musí zahrnovat konkrétní sdělení a jeho kontext. Případná selektivita vymáhání může být závažnou institucionální výhradou; sama však nečiní jiné, řádně prokázané jednání dovoleným.
Právě skutečnost, že jde o probíhající válku, dává této otázce další ústavní rozměr. Trestní zásah se zde dotýká současně hodnocení již uskutečněného násilí a živé politické diskuse o zahraniční a bezpečnostní politice. Významy válečných symbolů se utvářejí v prostředí propagandy, emocionální mobilizace a soupeřících politických výkladů. Z normativního hlediska proto považuji stíhání symbolického projevu za těchto podmínek za vystavené mimořádnému riziku politizace. Za zpolitizovaný postih je namístě označit takový postup, při němž se nesouhlas s převládajícím politickým stanoviskem fakticky stane náhradou za prokázání zákonných znaků trestného činu. Samotné trvání konfliktu však takové pochybení v jednotlivé kauze nedokazuje.
Politizace v tomto smyslu nemusí spočívat v přímém pokynu politika státnímu zástupci nebo soudci. Může mít i institucionální podobu: určitý politický výklad je považován za natolik samozřejmý, že orgány přestanou rozlišovat mezi jeho odmítnutím a schvalováním zločinu. To je kritika způsobu právního uvažování, nikoli bez důkazů vyslovené obvinění soudců z podjatosti. Politický kontext řízení a politické zneužití řízení jsou dvě odlišné skutečnosti; kvalifikovaná kritika musí popsat, kdy a jak se první proměňuje ve druhou.
Z pokračování války přitom neplyne, že její dosavadní průběh nelze právně hodnotit nebo že jednotlivé zločiny vznikají až uzavřením míru. Taková námitka by byla neudržitelná. Normativní výhrada je jiná: otevřenost současné politické debaty vyžaduje zvýšenou zdrženlivost při kriminalizaci výroků, které se k válce vztahují. Existuje ovšem i silný protiargument, že během války může veřejné schvalování násilí působit bezprostředněji a nebezpečněji. Trvání konfliktu tedy není samostatným důvodem beztrestnosti ani automatickým ospravedlněním represe. Zvyšuje nároky na konkrétní odůvodnění obou stran ústavního poměřování.
Z pohledu českého ústavního pořádku považuji široce vykládaný § 405 za krajně problematický především jako možný prostředek regulace současných politických názorů. Východiskem jsou demokratický právní stát podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a ochrana menšin podle jejího čl. 6; přímo relevantní jsou také čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 17, čl. 22 a čl. 39 Listiny. Ta chrání ideologickou nevázanost státu, podstatu základních práv, svobodu projevu, svobodnou soutěž politických sil a zákonnost trestání. Z těchto pravidel dovozuji požadavek, aby trestní právo neplnilo funkci vynucování politické konformity. Ústava České republiky; Listina základních práv a svobod.
Zákaz vázat stát na výlučnou ideologii ovšem neznamená hodnotovou neutralitu vůči agresi, genocidě nebo násilí. Český ústavní pořádek by měl stát na demokratických hodnotách a dodržování mezinárodních závazků. Nevyplývá z něj povinnost státu považovat všechny výklady války za stejně přesvědčivé. Dovozuji z něj však hranici mezi legitimním veřejným postojem státních institucí a požadavkem, aby se s tímto postojem občané pod hrozbou trestu identifikovali. Schvalování zločinu lze za zákonných a ústavních podmínek postihovat; pouhá absence politické solidarity se stanoviskem vlády takovým důvodem není.
Problematická je již šíře zákonné konstrukce. § 405 vedle schvalování zahrnuje také zpochybňování a snahu o ospravedlnění a výslovně nevyžaduje podněcování k násilí či nenávisti. To je popis zákonného textu, nikoli závěr, že jsou bez významu jeho účel, zavinění a ústavně konformní výklad. Trestní zákoník, § 405. Moje normativní námitka směřuje k tomu, že takto široké formulace mohou při extenzivní aplikaci stírat rozdíl mezi vysvětlováním a schvalováním: popis motivací agresora, polemika o příčinách konfliktu nebo zpochybnění určitého důkazu nemusejí znamenat souhlas s násilím. Právě „ospravedlňování“ proto nesmí být vykládáno jako každé předložení argumentu, který se politicky jeví příznivý jedné straně konfliktu.
U symbolu Z se tato interpretační nejistota násobí. Nejprve je nutné určit význam obrazu, následně identifikovat zločinné jednání, k němuž se vztahuje, a poté prokázat, že vztah mezi nimi je schvalující a úmyslný. Jestliže každý z těchto kroků nahradí odkaz na údajnou obecnou známost, může se předvídatelné právo proměnit v sankcionování významu dodatečně přisouzeného orgány veřejné moci. Požadavek lex certa nevyžaduje katalog všech zakázaných obrazů. Vyžaduje však dostatečně určitou a předvídatelnou hranici trestnosti. Kritickým problémem není samotná možnost soudního výkladu, nýbrž rozsah, v němž by tento výklad fakticky vytvářel zákaz politického postoje.
Druhý okruh výhrad se týká proporcionality. Je třeba vysvětlit, zda trestní postih konkrétního projevu chráněnému zájmu skutečně prospívá, zda srovnatelné ochrany nelze dosáhnout mírnějším prostředkem a zda přínos převáží zásah do politické svobody. Veřejná polemika, doložené vyvrácení tvrzení nebo jiná zákonná reakce mohou v některých případech postačovat; u cíleného zastrašování obětí či intenzivní legitimizace násilí mohou být naopak nedostatečné. Zásada ultima ratio proto vyžaduje individualizované posouzení. Nelze ji splnit pouhým odkazem na mimořádnou závažnost války.
Ústavní soud v nálezu I. ÚS 1927/24 připomněl zvýšenou ochranu politického projevu, zdrženlivý výklad jeho omezení a ústavní význam principu ultima ratio. ÚS, I. ÚS 1927/24, body 15–21. Z těchto východisek dovozuji i požadavek zohlednit odrazující účinek stíhání na ostatní účastníky debaty. Jestliže hranice mezi politickou polemikou a trestným ospravedlňováním není dostatečně čitelná, mohou se lidé vzdávat i dovolených projevů. Takové ochuzení veřejné diskuse je ústavně relevantní újmou, přestože vůči těmto lidem nebylo zahájeno žádné řízení.
Je však nutné přesně vymezit právní status této kritiky. Nejvyšší soud v usnesení 7 Tdo 573/2026 považoval posuzovaný zásah za ústavně přípustný a odkaz na I. ÚS 1927/24 v dané věci odmítl jako nepřiléhavý. NS, 7 Tdo 573/2026, body 30–33. Netvrdím proto, že soudy již vyslovily protiústavnost § 405 nebo že každé odsouzení podle něj je protiústavní. Rozlišuji kritiku konkrétní aplikace, pochybnost o ústavní přijatelnosti příliš širokého výkladu a požadavek změny zákona. Pro zákonodárce z těchto výhrad podle mého názoru vyplývá důvod přesněji vymezit trestně relevantní intenzitu projevu a jeho vztah k ohrožení chráněných zájmů. Pro soudy z nich plyne požadavek důsledně restriktivního výkladu. Dospěje-li soud k závěru, že použitelný zákon je v rozporu s ústavním pořádkem a rozpor nelze výkladem překlenout, nastupuje postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Ústava, čl. 95.
České právo tedy může postihnout úmyslné veřejné schvalování agrese prostřednictvím symbolu Z, aniž by tím rozhodovalo o genocidě. Právě použití takto širokého ustanovení na projevy k probíhající válce však podle mého názoru představuje krajně citlivý ústavní problém. Pokud se trestní represe odpoutá od přesně prokázaného schvalování zločinu a slouží k disciplinaci aktuální politické debaty, jde o politizaci trestního práva, kterou demokratický právní stát nemůže přijmout. Odmítání agrese nezbavuje veřejnou moc povinnosti odůvodnit každý zásah do svobody projevu. Vypjatost politického konfliktu je důvodem k obzvláštní důslednosti tohoto přezkumu.
Ilustrační foto: Mil.ru, CC BY 4.0, via Wikimedia Commons