Michal Ševčík píše o tom, proč je špatně předstírat, že dnešní způsob financování ČT a ČRo představuje hranici mezi svobodou a nesvobodou, a srovnávat dnešek s listopadem 89.
Česká střední třída opět vyrazila zachraňovat demokracii. A protože demokracie je u nás zřejmě v tak katastrofálním stavu, že lze bez problémů svolat statisíce lidí, obsadit Letnou, veřejně urážet vládu, požadovat odvolání ústavních činitelů a nechat si to celé v přímém přenosu odvysílat, bylo nutné přijít s nějakým opravdu naléhavým důvodem. Tentokrát se zachraňuje Česká televize. Přesněji řečeno, jeden způsob jejího financování, který byl povýšen na jeden z pilířů evropské civilizace.
Veřejnoprávní média jako občanské náboženství?
Člověk by skoro nabyl dojmu, že se schyluje k zavírání redakcí, zatýkání novinářů a vypínání vysílačů. Ve skutečnosti se projednává změna financování veřejnoprávních médií. Tedy politické rozhodnutí, o jehož kvalitě lze vést naprosto legitimní spor. Jenže legitimní spor se špatně prodává; nemá totiž tu správnou atmosféru historického okamžiku. A především se při něm obtížně předstírá, že stojíte na poslední barikádě svobody.
Samozřejmě, financování ze státního rozpočtu může vytvářet prostor pro politický tlak. Stejně jako současný systém automaticky nezaručuje nezávislost, objektivitu ani kvalitu. Způsob financování je důležitý, nikoliv však posvátný. Jenže vysvětlujte něco tak přízemního lidem, kteří už si v duchu rozdělili role v dalším listopadu 1989.
Nezávislost veřejnoprávních médií je nepochybně důležitá. Jen by bylo zajímavé vědět, proč je tolik jejích současných obránců přesvědčeno, že ji zaručuje právě dosavadní model financování, a nikoliv především kvalitní legislativa, transparentní hospodaření, profesionální vedení a skutečná redakční nezávislost. Jako by samotná existence koncesionářského poplatku měla magické vlastnosti. Zaplatíte sto něco korun a demokracie je zachráněna. Zrušíte složenku a následuje normalizace. Jak daleko je to od politické argumentace k „občanskému náboženství“? Zdá se, že kousíček.
Nevidět sociální rozměr
Na celé téhle občanské mobilizaci mě ovšem fascinuje ještě něco jiného. Její sociální rozměr. Nebo spíše důsledná snaha žádný sociální rozměr nevidět. Právě z prostředí vzdělané, městské a relativně zajištěné střední třídy totiž často slýcháme, že se máme historicky nejlépe. Že nikdy nebyla větší prosperita. Že si lidé neustále na něco stěžují, přestože žijí v nejlepším období našich dějin. Že nespokojení občané jsou jen negativisté, populisté nebo nevzdělanci, kteří nedokážou ocenit výdobytky současnosti (ale taky dezoláti, ruSSáci, nebo svoloč apod.).
A pak se tato společenská vrstva sama sejde na Letné, protože někdo chce změnit způsob financování její oblíbené veřejné instituce, a najednou se ocitáme na prahu civilizačního zhroucení. To je skutečně pozoruhodná hierarchie katastrof.
Člověk, který nedokáže zaplatit nájem, se má podívat na ekonomické statistiky a přestat fňukat. Samoživitelka, které po zaplacení energií a potravin nezbývá téměř nic, má pochopit, že žijeme v mimořádně úspěšné době. Lidé z regionů, kde se slušně placená práce hledá podstatně hůř než kavárna s výběrovou kávou, mají být vděční za makroekonomické ukazatele. Ale sáhněte na koncesionářské poplatky a z dobře situovaného občana je rázem disident.
Najednou nestačí, že se máme dobře. Najednou je společnost v ohrožení. Najednou je třeba vyjít do ulic, zpívat, tleskat, držet transparenty a ujistit se navzájem, že právě my jsme poslední slušní lidé v této zemi. Nechci tvrdit, že na Letné stáli výhradně dobře situovaní lidé. To by byla stejně hloupá generalizace jako představa, že každý odpůrce demonstrace je nepřítel demokracie. Sociologicky reprezentativní průzkum účastníků ostatně nemáme. Ale veřejná tvář těchto protestů, jejich jazyk a hodnotové priority vypovídají o určitém společenském prostředí docela dost.
O prostředí, které má často dostatek času, prostředků, kontaktů a kulturního sebevědomí, aby své politické obavy dokázalo proměnit v celonárodní morální událost. Zatímco zoufalství těch, kteří skutečně žijí od výplaty k výplatě, zůstává zpravidla bez pódia, bez televizního přenosu a bez dojemného klavírního doprovodu.
A pokud se tito lidé náhodou rozhodnou protestovat také, jen kvůli něčemu jinému, bývá jim nezřídka vysvětleno, že naletěli populistům. Některé demonstrace jsou zřejmě projevem občanské vyspělosti. Jiné jen důkazem, že se lidé nechali zmanipulovat. Záleží hlavně na tom, kdo stojí na pódiu a kdo před ním.
Nový 17. listopad?
Nejproblematičtější je ale pokus propůjčit celé záležitosti historickou váhu 17. listopadu. Tady už přestává být ironie zábavná.
Sedmnáctý listopad 1989 nebyl happeningem lidí, kteří nesouhlasili s úpravou financování veřejné instituce. Byl součástí zápasu proti režimu, v němž neexistovala skutečná politická soutěž, nezávislá média ani svobodné volby. Lidé se nevystavovali riziku, že je někdo označí za naivní nebo jim na sociálních sítích napíše nepříjemný komentář. Riskovali zaměstnání, studium, osobní svobodu a někdy i vlastní zdraví.
Dnes lze na Letné veřejně požadovat konec vlády, označovat premiéra za hrozbu pro demokracii a následně si v klidu dojít na večeři. A právě možnost udělat to všechno bez strachu z politické perzekuce je jedním z nejpřesvědčivějších důkazů, jak zásadně se naše společnost od roku 1989 změnila. Srovnávat obě situace jen proto, že se sešlo hodně lidí, je historicky povrchní. Naznačovat, že obrana současného modelu financování veřejnoprávních médií představuje obdobu zápasu proti komunistické diktatuře, je přímo absurdní.
Počet lidí na náměstí ještě nedělá z politického požadavku dějinnou pravdu. A plné náměstí není argument, který by nahrazoval rozbor zákona. To ostatně platí pro každou demonstraci. I pro tu, se kterou náhodou souhlasíme.
Sedmnáctý listopad si zaslouží víc než být každoroční kulisou pro sebepotvrzování současných politických táborů. Není to historická ochranná známka, kterou si lze vypůjčit pokaždé, když volby dopadnou jinak, než bychom si přáli. A právě zde se ukazuje další zvláštnost těchto protestů. Jejich účastníci se často stylizují do role obránců demokracie, ale někdy jako by měli problém přijmout její nejzákladnější nepříjemnou vlastnost: že v ní mohou volby vyhrát i lidé, které osobně nesnášíme.
Vláda má právo předkládat zákony. Opozice má právo je kritizovat. Občané mají právo demonstrovat. A veřejnost má právo požadovat, aby se o navrhovaných změnách vedla poctivá diskuse. Nic z toho však samo o sobě nepředstavuje důkaz nastupující diktatury.
Zvolení politici samozřejmě nemají bianco šek na všechno. Právě proto existují ústavní pravidla, soudy, parlamentní kontrola a svobodná média. Ale nesouhlas s politickou většinou nelze automaticky vydávat za obranu demokracie před jejím zánikem. Demokracie není systém, v němž správní lidé vždycky vyhrávají. A nezávislost médií neznamená, že jejich institucionální uspořádání musí zůstat navždy nedotknutelné.
Česká televize se nerovná demokracii
Česká televize není demokracie. Je jednou z jejích důležitých institucí. Má být kontrolována, kritizována a chráněna před politickým ovládnutím. Ale nemá být předmětem občanského kultu, při němž se každá debata o její podobě automaticky promění v test morální způsobilosti. A jestliže někoho opravdu zajímá její nezávislost, měl by umět stejně hlasitě kritizovat politické zásahy bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci. Nejen tehdy, když vládne někdo, koho nemá rád.
Právě to je na celé věci možná nejsmutnější. Máme společnost, v níž existují velmi reálné sociální problémy. Lidé se obávají nedostupného bydlení, rostoucích životních nákladů, nejisté budoucnosti i toho, že jejich děti budou žít hůř než oni. A vedle toho stojí část veřejnosti, která dokáže mobilizovat ohromnou energii, obrovské množství lidí a mimořádnou mediální pozornost kolem otázky, zda bude veřejnoprávní televize financována poplatkem, nebo prostřednictvím státního rozpočtu.
Není špatně hájit veřejnoprávní média. Je špatně předstírat, že právě jejich současný způsob financování představuje hranici mezi svobodou a nesvobodou. Ještě horší je povyšovat vlastní politické preference na univerzální definici slušnosti, vzdělanosti a občanské odpovědnosti.
A úplně nejhorší je vypůjčovat si symboliku lidí, kteří před sedmatřiceti lety skutečně bojovali za svobodu, aby dnešní účastník demonstrace mohl prožít svůj malý osobní listopad. Snad by celé věci prospělo trochu méně historického patosu a trochu více intelektuální poctivosti. Přiznat, že jde o spor o veřejné peníze, o nastavení institucí a o míru politického vlivu. Spor důležitý, ale nikoliv automaticky existenční.
Jenže to by se na Letné obtížně vytvářela atmosféra posledního boje dobra se zlem. A tak se znovu zachraňuje demokracie. Se všemi potřebnými rekvizitami, se správnými osobnostmi na pódiu a s hlubokým přesvědčením, že kdo nestojí vedle nás, nejspíš stojí proti svobodě.
Zvláštní země. Když lidé nemají na bydlení, máme se historicky nejlépe. Když se má změnit financování České televize, vrací se totalita.
A někde mezi těmito dvěma tvrzeními se ztrácí nejen smysl pro proporce, ale bohužel i schopnost rozumět lidem, kteří mají skutečně jiné starosti než to, kdo a z jaké rozpočtové kapitoly zaplatí příští vydání Událostí.
