Historička a publicistka Veronika Sušová-Salminen zamýšlí nad úlohou diplomacie v době válek.
V současnosti je lákavé vnímat diplomacii a válku jako dva navzájem se vylučující protiklady: diplomacie se používá, dokud nenastoupí síla, a válka začíná, když diplomacie selže. Historie však ukazuje jiný obraz. Diplomacie nekončí s prvním výstřelem; pouze mění svůj účel a funkce – buduje koalice, utváří podmínky, za nichž boje pokračují, řídí riziko katastrofy a nakonec vytváří cestu k míru.
Avšak právě to, co válku umožňuje – vykreslování druhé strany jako „nepřítele“ –, zároveň diplomacii ztěžuje. Obraz nepřítele je nástrojem k mobilizaci společností, ale zároveň představuje omezení pro politiky, kteří jednoho dne budou muset vyjednávat s lidmi, které tento obraz popisuje. To se víceméně stalo v rusko-ukrajinské válce Evropské unii. Její představitelé nadále veřejně bojkotují jakýkoli oficiální přímý kontakt s vládou Vladimira Putina i se samotným ruským prezidentem. Na začátku války to bylo možná dobré symbolické gesto. Ale je tomu tak i nyní?
Když Trump kšeftuje s Putinem
Nedávno šokovala americká administrativa svět a především Evropany novou dohodou s Ruskem o vývozu ruské nafty do USA. Zkrátka, Trump se rozhodl výrazně změkčit sankce proti Rusku, zatímco Evropané si dlouhodobě ruské energie odříkají a platí za to patřičně vysoký účet. Tato dohoda nebyla projednána s evropskými lídry a důvod je jasný: nemá nic společného s evropskými hospodářskými či bezpečnostními zájmy. Zároveň se ještě více vyjasnilo, že Trumpova administrativa je čím dál unavenější rusko-ukrajinským konfliktem, který nepřináší žádný jasný strategický výsledek. Rusko pokračuje v boji; režim se pod tlakem nehroutí; umírá stále více lidí, zatímco riziko další eskalace jen roste.
V této souvislosti iniciovali dva evropští lídři, finský prezident a norský premiér, přímý telefonický rozhovor s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Jinými slovy, porušili evropský konsensus „nemluvit oficiálně s Ruskem“ (a Putinem). A byli za to překvapivě kritizováni. Ve skutečnosti je však nekomunikace s nepřítelem během konfliktu vzácnou a riskantní záležitostí, která neodpovídá historii moderní diplomacie.
Funkce válečné diplomacie
Jaké jsou hlavní funkce válečné diplomacie?
Za prvé, diplomacie v časech války buduje koalice: soudržnost spojenců často převáží nad silou jednotlivých států. Británie za napoleonských válek financovala koalice proti Francii; Chaumontská smlouva (1814) zavázala spojence k porážce Napoleona poté, co předchozí spojenectví rozbila jednotlivé mírové smlouvy. V době druhé světové války Roosevelt, Churchill a Stalin v Teheránu, Jaltě a Postupimi koordinovali strategii i poválečné uspořádání; navzdory rozdílným cílům jejich aliance vydržela až do kapitulace Německa. Ve válce v Perském zálivu (1990–1991) koalice schválená OSN, včetně arabských států, legitimizovala kampaň a sdílela její náklady.
Za druhé, válečná diplomacie získává neutrální strany a izoluje protivníky. Tajná Londýnská smlouva (1915) přivedla Itálii do války slibem zisku nových území; částečné nesplnění tohoto slibu vyvolalo hořkost ve Versailles v rámci mírového uspořádání. Zimmermannův telegram (1917) s návrhem německo-mexického spojenectví zachytila britská rozvědka. Naklonil americké veřejné mínění válce a ukázal, jak se odhalená diplomacie může obrátit proti svým autorům. Molotov–Ribbentropův pakt (1939) zpočátku uchránil Německo před válkou na dvou frontách, ale přinesl nepředvídané dlouhodobé náklady.
Na třetím místě válečná diplomacie řeší krize soukromým jednáním, když mobilizace a veřejná rétorika omezují prostor pro dohodu či vyjednávání. Za kubánské raketové krize (1962) si J. F. Kennedy a Chruščov vyměňovali dopisy a Robert Kennedy mezitím tajně jednal se sovětským velvyslancem v USA. Veřejně se řešily sovětské rakety na Kubě, soukromě i americké rakety v Turecku, což oběma lídrům umožnilo prohlásit dohodu za úspěch. Následná horká linka Washington–Moskva odrážela potřebu spolehlivého krizového kontaktu mezi oběma supervelmocemi a protivníky ve studené válce.
Za čtvrté, a možná především, diplomacie vždy pokračovala i během bojů. Jednání v Münsteru a Osnabrücku vedoucí k Vestfálskému míru (1648) trvala roky a vojenská tažení formovala pozice vyjednávání. Nicméně diplomatické kontakty pokračovaly navzdory tomu, že náboženství bylo jednou z důležitých dimenzí konfliktu. Rozhovory o korejském příměří začaly v roce 1951 a během intenzivních bojů trvaly dva roky. Pařížská jednání o Vietnamu byla prodlužována spory o účast Francie, domácí politikou a vojenským tlakem. Bojiště i vyjednávací stůl tak tvořily jeden souboj vedený různými prostředky.
A konečně, diplomacie vždy zahrnovala i mediaci – zprostředkovatelé zajišťují kontakt, když válčící strany nemohou jednat přímo. Americký prezident Theodore Roosevelt zprostředkoval rusko-japonský mír v Portsmouthu (1905). Kissingerova „pendlová diplomacie“ po Jomkipurské válce (1973) zajistila dohody o stažení vojsk a připravila půdu pro Camp David. Humanitární zprostředkovatelé, zejména Mezinárodní výbor Červeného kříže, usnadňují výměny zajatců a dohlížejí na dodržování Ženevských úmluv.
Paradox nepřítele
Válečná diplomacie spočívá nicméně v paradoxu: prohlášení někoho (druhého státu) za „nepřítele“ vede ke ztrátě důvěry, legitimity a často i uznání, přesto však státy musí i nadále komunikovat, omezovat škody a dříve nebo později konflikt ukončit. Diplomacie toto napětí zvládá. Alespoň tomu tak bývalo.
Dokonce ani přerušení diplomatických vztahů nemusí znamenat konec komunikace. I když jsou velvyslanectví uzavřena a diplomaté vyhoštěni, ochranné mocnosti – neutrální státy zastupující zájmy obou stran a zprostředkovávající zprávy – udržují kontakt.
Politicky nákladné kontakty se často opírají o tajné kanály, jejichž existenci lze popřít. Kissingerova cesta do Pekingu v roce 1971, zprostředkovaná přes Pákistán, zvrátila dvě desetiletí nepřátelství mezi USA a Čínou (svou roli sehrály i společné obavy ze Sovětského svazu). Kanál z Osla z roku 1993 umožnil zástupcům Izraele a Organizace pro osvobození Palestiny prozkoumat různé možnosti ještě předtím, než byly rozhovory oficiálně potvrzeny. Tiché kontakty mezi Brity a irskými republikány předcházely severoirské Velkopáteční dohodě z roku 1998, a to navzdory oficiálnímu odmítání vyjednávat s teroristy. Utajení umožňuje protivníkům prověřit vzájemné záměry a vypracovat dohody, které lze veřejně obhájit.
Protivníci mohou spolupracovat na společných zájmech, aniž by tím ukončili rivalitu. Během studené války Spojené státy a Sovětský svaz vyjednaly dohody SALT, Smlouvu o protiraketové obraně (ABM) a později START, horké linky a dohody o incidentech na moři. Spolupráci umožnilo ověřování, nikoli důvěra.
Rizika spojená s obrazem nepřítele a dehumanizací
Proč je ale diplomacie s nepřáteli často odkládána, naráží na odpor nebo je zcela opuštěna? Vlády mobilizují obyvatelstvo k válečným obětem tím, že protivníky vykreslují jako hrozby, agresory a morální padouchy. Tento obraz nepřítele pomáhá udržovat boje, ale podkopává vyjednávání. Jinými slovy, obraz nepřítele je jasným nástrojem k udržení války.
Z hlediska diplomatických jednání způsobuje vykreslování nepřátel jako nelegitimních entit, že kontakt s nimi působí jako slabost, zrada nebo odměna za agresi. Veřejné odmítnutí Velké Británie vyjednávat s teroristy v Severním Irsku, navzdory udržování neoficiálních kanálů, ukazuje rozpor mezi veřejným postojem a soukromou praxí – a politické úsilí potřebné k utajení kontaktů. Podobně Spojené státy více než dvě desetiletí neuznávaly Čínskou lidovou republiku, aby jí upřely legitimitu, ale zároveň se tak připravily o normální diplomatický přístup k významné velmoci.
Zobrazování nepřátel jako čirého zla činí z úplného vítězství jediný přijatelný výsledek, zužuje nicméně prostor pro kompromis. Ilustruje to myšlenka bezpodmínečné kapitulace: její obhájci tvrdí, že v době první světové války právě tato politika zachovala jednotu spojenců a zabránila nejednoznačnosti po roce 1918 (přesto hodně Němců věřilo, že jejich armáda nebyla skutečně poražena). Kritici tvrdí, že prodloužila válku. Ať tak či onak, tento příklad ukazuje, jak může obraz nepřítele omezit možné dohody. V jaderném věku je bezpodmínečná kapitulace vysoce riziková.
Existuje i psychologický důsledek: odlidštění podkopává důvěru v sliby. Diplomacie nabízí i poražené straně bezpečnost, poválečnou roli a budoucnost výměnou za ukončení nepřátelských akcí. Odlidštění protivníci mohou o těchto slibech pochybovat; pokud se kapitulace jeví jako zničení, může se pokračování v dalším krveprolití jevit jako racionální, i když je porážka nevyhnutelná. Odlidštění také zatvrzuje domácí veřejné mínění. Politici pak platí politické „náklady “ za ustoupení od veřejných závazků a tvrdší rétorika tyto náklady jen zvyšuje. Obyvatelstvo, které bylo naučeno vnímat protivníky jako méně než lidi, má potíže přijmout je jako vyjednávací partnery, sousedy nebo signatáře. Natož jako stranu, se kterou lze uzavřít kompromis. Kromě toho obraz nepřítele také prohlubuje bezpečnostní dilema: každá strana vnímá obranná opatření druhé strany jako hrozby a nejednoznačné signály jako důkaz nepřátelství.
Je čas jednat s Ruskem?
Historie ukazuje, že válečná diplomacie se málokdy zcela zastaví; přesouvá se k neutrálním státům, neoficiálním kanálům, zprostředkovatelům a úzkým dohodám a funguje nejlépe, když je protivník stále rozpoznatelný jako strana, s níž je dohoda představitelná. Neochota většiny vlád EU jednat přímo s Putinem do tohoto vzorce zapadá jen s obtížemi.
Tato neochota odráží dynamiku vnímání nepřítele popsanou výše: po letech ruské invaze a útoků hrozí, že přímý kontakt bude působit jako odměna za agresi. Ostatně přesně tak kritici zhodnotili rozhovor finského prezidenta a norského premiéra s Putinem: mělo jít o vyjádření slabosti a odměnu za agresi. Lídři, kteří zaujímají tvrdý postoj, čelí politickým nákladům spojeným s reakcí veřejnosti, což zvyšuje náklady kompromisního řešení a jeho hledání. Částečně jde také o strategii založenou na nepodložených předpokladech, co ruská strana nechce. Některé evropské vlády tvrdí, že Putin zatím nemá zájem o skutečná mírová jednání, a proto je zapotřebí většího tlaku, aby změnil svůj kalkul. Je tu však háček. V nejhorším případě může válka dál eskalovat nebo přinést nepříznivé výsledky nikoli pro Rusko, jak se předpokládá, ale pro Ukrajinu. V takovém případě nebude možné Putinovu kalkulaci změnit a jednání to budou odrážet.
EU zjevně žije ve stínu Mnichovské dohody z roku 1938, která válku nezastavila, pouze Hitlera povzbudila k expanzivní politice. Poučit se z jednoho konfliktu však neznamená automaticky zvládnout ten další. Historie ukazuje, že riziko spočívá spíše v absenci jakéhokoli komunikačního kanálu než v samotném kontaktu. Současný postoj EU, rozpolcený mezi snahou některých lídrů o navázání kontaktu a zdrženlivostí jiných, připomíná postupný návrat k řízenému oficiálnímu kontaktu s Ruskem. Ale nevyřešenou otázkou zůstává, zda si Evropa tento kanál vybuduje podle svých vlastních podmínek, nebo zda jeho vybudování přenechá jiným. Je pozoruhodné, že Putinův poradce uvedl, že jakékoli rozhovory by musely zahrnovat „celou Evropu“, což naznačuje, že i Moskva vidí prostor pro účast Evropanů (a je to celkem logické).
Na druhou stranu se veřejný obraz může výrazně lišit od reality skryté diplomacie. EU a členské státy mají v Rusku stále otevřená a fungující velvyslanectví, i když jejich činnost je v řadě oblastí omezená. Při hodnocení celkové situace je dobré mít to na paměti. Oficiální tvrzení nemusejí odrážet celou realitu.
I v dobách obrovských a zdánlivě neúprosných konfliktů diplomacie v nějaké formě pokračovala. Úplné vyloučení jakéhokoli druhu vyjednávání nedává smysl. To neznamená, že kompromis přichází snadno, ale může pomoci zmírnit napětí a zvládnout zjevně vysoká rizika. Velké nebezpečí představuje také používání obrazů nepřítele – jde o mechanismus, který udržuje válku v chodu. Využívá dehumanizující a esencialistický jazyk, který nemá nic společného s proklamovanými evropskými hodnotami liberalismu a lidských práv. Právě naopak. Jedná se nejen o nebezpečnou manipulaci, ale především o atavismus, který v důsledcích žene lidi na frontu.
Pro EU je rusko-ukrajinská válka konfliktem v jejím sousedství a v jistém smyslu i válkou o budoucí podobu Evropy a s největší pravděpodobností také o její postavení v rychle se měnícím světě. Nezapojit se včas do jednání a ponechat prostor Trumpovi a Putinovi je pro celou Evropu (a možná hlavně pro středovýchodní Evropu) velmi riskantní.
Diplomacie nikdy nespočívala pouze v tom, že se s přáteli, kteří jsou stejní jako my, bavíme o věcech, na nichž se shodneme. Právě naopak.