Politolog Petr Drulák píše o novém charakteru „velké hry“ o mocenský vliv v regionu střední Asie.
Velká hra o vliv ve střední Asii, kterou v druhé polovině 19. století hrálo ruské a britské impérium, pokračuje v novém obsazení. Když se před pěti lety Američané se spojenci stáhli po dvacetileté okupaci z Afghánistánu, nevypadalo to, že hlavním spojencem obnoveného tálibánského režimu se stane Rusko a největším nepřítelem Pákistán. Dnes Moskva zvažuje, že Tálibánu dodá zbraně, zatímco Islamábád s ním válčí.
Přitom radikálně islamistický Tálibán vzniká jako paštunské hnutí právě v pakistánských koránských školách. Když se koncem devadesátých let ujímá v Kábulu vlády, patří Pákistán k několika málo zemím, které s ním budují vztahy. Když USA zahájí po útocích 11. 9. 2001 invazi, hraje Pákistán na obě strany: pomáhá americkému spojenci, ale jeho zpravodajci nehází přes palubu tálibánské milice. Samotné Rusko neváhá po vlastních bolestných zkušenostech s afghánskými fundamentalisty s jednoznačnou podporou USA proti Tálibánu.
Ale dnes Moskvu spojuje s Kábulem společný nepřítel. Na severu Afghánistánu působí milice, které bojují proti Tálibánu. Část z nich jsou islámští fundamentalisté, kteří pronikají ke středoasijským sousedům, do Tádžikistánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu, a také radikalizují ruské muslimy. Nejnebezpečnější z nich ISIS-K, Islámský stát Chorásánu, byl odpovědný za největší islamistický teroristický útok posledních let v divadle v Krasnogorsku, kde tádžičtí zabijáci před dvěma lety zavraždili přes sto padesát lidí.
Rusové si uvědomují, že islamisté z Tálibánu, kteří chtějí doma upevnit vládu, ale nemají zahraniční ambice, jsou přirozenými spojenci v boji proti chorásánským islamistům usilujícím o nadnárodní chalífát. Rok po atentátu Rusko jako první a zatím jediná velmoc tálibánskou vládu uznává. Obě země navazují diplomatické vztahy a budují protiteroristické partnerství. Když letos v říjnu zavítal do Kábulu šéf ruské rozvědky Naryškin, nejspíše jednal se svými tálibánskými protějšky o společném boji, který by se podle některých pozorovatelů měl rozšířit o dodávky ruských zbraní.
Ruské zbraně pro Kábul jsou však tím posledním, co by si přál vidět Pákistán. Své někdejší tálibánské chráněnce dnes obviňuje z podpory terorismu. Hlubokou příčinou je rozdělení Paštunů afghánsko-pákistánskou hranicí. Vychází z Durandovy linie, na níž se koncem 19. století dohodl afghánský vládce s britskými diplomaty. Tento důležitý tah ve velké hře vymezoval hranici mezi Britskou Indií a nárazníkovým pásmem Afghánistánu, kde se křížil britský a ruský vliv. Jako řada jiných koloniálních dohod, linie odrážela tehdejší rozložení sil, ale nebrala v potaz obyvatelstvo. Proto dnes Paštuni žijí na obou stranách pákistánsko-afghánské hranice.
Zatímco v Afghánistánu jsou dominantním etnikem, z něhož vychází vládní Tálibán, v Pákistánu představují okrajovou menšinu obývající pohraniční horská území. I kvůli Paštunům je vláda v Islámábádu nikdy nedokázala plně ovládnout. Centrální vláda tam vede dlouhý boj a kábulskou vládu obviňuje, že své etnické příbuzné podporuje. Počátkem roku přerostla nevraživost do leteckých útoků Pákistánu na Kábul a další cíle, což Afghánce vedlo k dronovým odvetám a příhraničním útokům. Vedle otevřených střetů zuří mezi oběma zeměmi i válka zpravodajců, v níž Afghánistán obviňuje Pákistán z podpory chorásánských islamistů.
Vyjasnění situace bylo nejspíše hlavním motivem návštěvy ruského ministra vnitra Kolokolceva v Pákistánu, která se časově kryla s Naryškinovou návštěvou Afghánistánu. Vedle svého protějšku se v Islámábádu setkal s každým, kdo tam něco znamená – ministrem zahraničí, premiérem, prezidentem a především náčelníkem generálního štábu, který je skutečným vládce země a jehož zpravodajská služby představuje stát ve státě. Je nezvyklé, aby ministr vnitra jednal v zahraničí a byl přijímán na takové úrovni. Při jednání mohlo dojít i na ruská podezření, zda Pákistán nedodává zbraně Ukrajincům či vyjasnění, zda přes Pákistán nesměřuje chorasanským teroristům ukrajinská munice.
Obě země mají zájem na udržení dobrých vztahů, které přesahují jejich společné členství v bezpečnostní Organizaci šanghajské spolupráce. Pákistán nechce vyvolat ruské nepřátelství. Složitě vyvažuje vztahy s Čínou, Ruskem a USA, aby se zajistil před hrozbou z Indie, s níž má rozsáhlý územní spor. Ale i v Moskvě potřebují partnerství Pákistánu. Nechtějí ho ještě více zatlačit do náruče USA, které dnes po neslavném stažení dnes opět zvažují základnu v Afghánistánu. Také vědí, že pákistánský hluboký stát má vazby na nejrůznější islamistická hnutí, z nichž některá ohrožují stabilitu středoasijských republik i samotného Ruska.
Velká hra o Afghánistán se hraje staletí, jen obsazení se mění. Koloniální britsko-ruský střet vystřídala za studené války zástupná válka Sovětů s Američany. Dnes se v ní Rusko potkává s Pákistánem, ustupujícími Američany a samozřejmě Čínou. O afghánské zdroje stojí, Talibánu se neštítí. Zpozadí vše sleduje Indie. Velká hra se multipolarizovala.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.