Aktuální historický seriál Jiřího Malínského se zaměřuje na historicko-politický portrét českého socialisty a fakticky prvního předsedy sociální demokracie Josefa Boleslava Pecky-Strahovského (1849-1897).

Perzekuce předlitavské veřejné správy

Svébytnou, protože státní mašinérií sociálním demokratům vnucovanou agendou byly perzekuční zásahy spojované s cenzurními zásahy, soustavnými, třebaže kratšími, ale také kumulovanými vězeňskými tresty, pozdně feudálním právem postrku (německy prügelpatentu využívaným ještě komunisty v padesátých letech) a přímo i nepřímo s finančními a kapacitními (např. tiskárenskými) ztrátami; proslulá byla i domluvená továrnická a živnostenská znamení v pracovních knížkách (jakýchsi občanských průkazech svého času). Některá čísla sociálně demokratických periodik byla cenzurně i opakovaně zabavována včetně jejich už částečně vytištěných čísel. Udivovala až pitomě průhledná zdůvodňování takových kroků. Řada lidí, činných ve vedení hnutí, se z existenčních důvodů byla nucena vzdát svých politických aktivit; na počátku osmdesátých let bylo proto rozhodnuto o přenesení centra českoslovanské sociální demokracie z Prahy do Vídně. Měnili se i odpovědní redaktoři (dnes by se mluvilo o šéfredaktorech). Z tohoto důvodu se na přelomu let 1880–1881 nakonec do Vídně v lednu 1881 přestěhoval pražský rodák Pecka. O obtížích tohoto kroku i o nesnadnostech života ve Vídni vypovídá dochovaný Peckův dopis Zápotockému z r. 1881. Mimo redigování Dělnických listů se věnoval i řízení periodika českovídeňských sociálních demokratů Nová doba – List pro zábavu, poučení a politiku. Současně se také nadále projevoval autorsky.

V létě roku 1881 byl Pecka opakovaně uvězněn. Paralelně pokračovala i jeho básnická tvorba. Jeho texty byly – byla to tehdejší zvyklost – využívány i pro nápěvy známých písní. Šolle uvedl i ukázku z jeho tehdejší tvorby z básně Z dálných luhů: „…Proletář nechť ruku k dílu přiloží, / z sutin starých řádů nové vytvoří! … / Dokončenou stavbu komunismem zvem / šťastných lidí rájem, míru domovem … / Národů všech jazyk není vadou nám, / ve svobodných obcích všem prostorný chrám. / Tam nevládne mamon ani bídy duch, / společenské práce jediný tam bůh.“ Památce pařížské Komuny byla věnována báseň Poslední píseň. Řada jeho poetických výtvorů se také objevila v pražském čtrnáctideníku Pochodeň. Od 19. září 1881 převzal redakci Dělnických listů Josef Hybeš.

Viditelný rozmach hnutí (náklady socialistických periodik v případě Dělnických listů dosáhly podle Šolleho údajů 2 200 výtisků a 2 100 odběratelů, Budoucnosti 1 600 a 1 500 odběratelů); podle tehdejších měřítek se jednalo o vysoké náklady. Redakční plat Pecky ve Vídni stoupl na 9 zlatých týdně (zhruba 470 zlatých ročně, tj. dosáhl úrovně řadových úředníků) a patřil k němu bezplatný byt. To všechno stupňovalo aktivitu policie i justice. Celkem bylo pro zločiny tajného spolčování, urážky císařského majestátu a přečiny proti tiskovému zákonu obžalováno 31 sociálních demokratů; tento proces probíhal mezi 23. až 31. lednem 1882 a obhájcem v něm byl pozdější pražský starosta dr. Jan Podlipný (1848–1914), první starosta České obce sokolské. 4 obžalovaní byli osvobozeni, 1 uprchl a 27 bylo odsouzeno k trestům vězení od 6 týdnů do 14 měsíců. Peckova obrana neměla naději na úspěch; byl odsouzen ke 14 měsícům těžkého žaláře. Nakonec se vrátil na svobodu až 9. září 1883. Politická perzekuce demokratického socialismu černožlutou justicí a její další represivní administrativou tím neustala; naopak se dále stupňovala.

Společenský problém dělnické emancipace

Během první poloviny osmdesátých let předminulého století navzdory perzekuci masivním růstem průmyslového továrního proletariátu socialistické dělnické hnutí dále sílilo. Vznikala nová centra, objevovali se noví předáci a s tím vším i nové problémy. Buržoazní společnost si to začala uvědomovat: začínající právník profesor Albín Bráf (1851–1912) vydal otřesen poměry v severozápadočeských hornických koloniích (obytných souborech) práci Studien über Nordböhmische Arbeiterverhätnisse, (1881, Studie o poměrech severočeských dělníků), jež budoucímu baronovi vynesla označení komunisty. Hnutí, pod tíhou stupňované perzekuce rozpolcené na umírněné, podporující linii celorakouských libereckých sjezdů (1878–1880) a stavících na autoritě práva a její vymahatelnosti, a teroristické anarchisty bakuninského směru, jak je ztělesňoval z SPD vyloučený radikál Johann Most (1846–1906), který šířil své pochybné násilnické evangelium listem Freiheit (Svoboda) z Londýna. Spor měl jeden charakteristický rys: nutil oba směry k precizacím jak jejich programu, tak ideologie.

Prvotní převaha radikálů postupně začala ochabovat, protože jí ražené samoúčelné násilnictví a vraždění, případně i loupeže nepřekročilo nepočetný rámec svých provozovatelů bez naděje na průrazný úspěch. Pro Pecku pro neustále stupňovanou černožlutou perzekuci však přišel čas odchodu z vlasti. Mezitím po krátkém vídeňském mezidobí (30. ledna 1884 byl nad Vídní a okolím vládou vyhlášen výjimečný stav) se oba vůdcové hnutí (Josef Hybeš) vraceli do Česka. V Brně, kam Pecka směřoval, působili již Choura a budoucí Masarykův prvoodbojový spolupracovník čechoamerický František Josef Hlaváček Podleský (1853–1937), který se stal posléze Peckovým životním druhem. V prosinci 1883 začal být jimi vydáván čtrnáctideník Práce, v jehož vydavatelstvu také působil již zmíněný budoucí zakladatel křesťanskosociálního dělnického směru Tomáš Josef Jiroušek; zveřejnil tu své Dějiny českoslovanského dělnictva (pokryly období let 1848–1874).

Ženská otázka a nedobrovolný odchod do USA

Pecka se v Brně zdržel jen krátce; po nezdaru Práce přesídlili s Hlaváčkem do Prostějova, kde zahájili vydávání periodika Duch času. Narazili však u brněnských umírněných a jak popsal nepodepsaný článek Vodopolívkoví socialisté, zveřejněný v Duchu času 12. dubna 1885, prostějovský list šel z jednoho konfliktu do druhého. Pecka tu publikoval řadu více či méně programových a polemických článků: Co chceme (27. března 1884), Výrobní soustava budoucnosti (27. března 1884), Dělnictvo a nynější pokrok (10. dubna 1884), Budoucí společnost (listopad–prosinec 1884), Socialismus (27. listopad 1884), O ženské otázce (27. listopadu 1884) a řadu dalších; často jimi vyplňoval celá čísla Ducha času.

Poslední zmíněný článek v jeho úvodu formuluje ženskou problematiku jako národohospodářskou otázku. Žena je ovšem pro sociálního demokrata Pecku mnohem více, protože „žena jest muži na roveň postavena“. A proto „Stejnorodá a stejnoprávná stojí žena po boku mužově v boji o jsoucnosť: není stvořena k zahálce, není přítěžem společnosti. Příroda dala ženě dvě ruce, jimiž může pohybovati, neboť pracovati jest povinností každého člověka bez výminky.“ Ženiny fyzické limity na tom nemohou nic změnit. Naopak jsou práce, kde jsou právě ony nepostradatelné. „Tážeme se nyní: Jak to přijde, že této důležité zásadě ‚Pracuj každý dle svých sil a schopností‘ není učiněno zadosť?“ (zvýraznil Pecka) Ženská továrenská práce je méně placena a současně vytváří tlak na snižování mužských mezd. Pecka tu odkazuje na oficiální statistiku: v Německu bylo r. 1881 v 93 553 závodech-podnicích zaměstnáno 1 636 099 mužů a 345 953 žen. Vykonávaly i těžké práce: v oděvním průmyslu měly početní převahu, 13 744 jich dřelo v hornictví. To současně naznačovalo řadu omezení pro ženino mateřství. „Ženy činí touto prací, jež ani jejich tělesnému ústrojí ani jich povolání neodpovídá, řez do vlastního těla.“  V závěru článku apeluje na muže-socialisty: „Proto, mužové práce, objasňujte ženám naše zásady, naše cíle! Poučujte je, že práce ženská jest zlem, že na jedné straně více ztrácí, nežli na druhé získají.“ V těchto ohledech byl Pecka více mužem dvacátého než devatenáctého století. Ženská emancipace byla od počátku jeho působení další dějinnou přirozeností demokratického socialismu. (První mě známou českou socialistkou byla industriální učitelka /ručních prací/ Karla Máchová-Kostecká /1853–1920/; přispívala již r. 1876 do Budoucnosti. Mj. tu konstatovala: „Jsouť povinnosti a práce, které žena ve společnosti lidské vykonává, rovněž tak důležité a tak těžké, jako práce mužů.“)     

I tady se spontánně pohyboval na tenkém rozmezí mezi demokratickým socialismem a komunismem; lze to říci i tak, že zcela nevylučoval engelsovsky „pučistickou“ revoluční cestu, ačkoliv prakticky se zpravidla řídil tou druhou, vývojovou. Zákonitosti a jevy, konstatované Marxem a Engelsem pro anglické prostředí, Pecka vztáhl i na poměry maloměstského Prostějova. Dotkl se i Marxova pojetí nadhodnoty.