Politolog Oskar Krejčí se ve své glose zamýšlí nad příčinami a povahou porážky americké Republikánské strany v nedávných volbách.
Fakt, že volby v USA na začátku listopadu dopadly podle očekávání, z nich na první pohled činí nudné téma pro diskusi. I když jsou Spojené státy jiné než Evropa a ochotněji volí politiky, kteří by se na starém kontinentě zdáli příliš extravagantní, bylo zřejmé, že voliči budou Republikánskou stranu trestat za politiku prezidenta Donalda Trumpa. Problémů se nahromadilo za první dva roky jeho vlády příliš mnoho. Absurdní válka proti Íránu, zdražení benzinu pro motoristy a hrozící nedostatek nafty potřebné pro chod ekonomiky, divoká antiimigrační politika, korupce, vyvolání strachu z datových center pro umělou inteligenci, která by měla sebrat nejen mnoho energie, ale i pracovních míst… A tak by bylo možné dlouze pokračovat. Však také sociologické výzkumy hlásily, že důvěra v Trumpovu politiku se pohybuje mezi 32 a 38 %.
Tato porážka prezidentské strany ve volbách do Kongresu je mnoha komentátory viděna jako předzvěst změny Trumpovy politiky. Pravdou ale je, že takováto prohra prezidentské strany ve volbách uprostřed prezidentova období není jev neobvyklý. Z následující tabulky, v níž jsou demokraté označeni modře a republikáni červeně, je zřejmé, že v historickém přehledu prezidentských neúspěchů nejhůře dopadl ve volbách roku 1938 Franklin D. Roosevelt, tedy prezident, kterého rozhodně nelze pokládat za neúspěšného. Trumpova letošní ztráta 50 křesel v Kongresu mu přisoudila sedmé či osmém místo v přehledu poražených (v době psaní článku nebyly ještě zveřejněny oficiální výsledky). Navíc republikáni ztratili ve prospěch demokratů šest guvernérských křesel.

Představa, že porážka republikánů ve volbách uprostřed prezidentského mandátu Donalda Trumpa v jeho aktivitách zbrzdí či přímo zastaví, je málo věrohodná – což by mohl ukázat summit organizace Asijsko-pacifické ekonomické spolupráce tento týden. To neodpovídá jeho povaze. Navíc například vzpomínaná prohra Rooseveltovy Demokratické strany nabízí analogii: jestliže se v roce 1938 ještě nemohly naplno projevit výsledky nové ekonomické a sociální politiky, onen slavný New Deal, jak by se mohly projevit kladné výsledky Trumpovy politiky MAGA? – jestli nějaké budou. Pokud jde o časté výhrůžky impeachmentem, tedy odvolání z funkce prostřednictvím hlasování v Kongresu, tak s tím má Trump nemalé zkušenosti. Už během jeho prvního prezidentství Sněmovna reprezentantů většinou hlasů dvakrát navrhla jeho dovolání (poprvé v prosinci 2019, podruhé v lednu 2021), ovšem tyto návrhy nezískaly ústavně stanovenou potřebnou dvoutřetinovou většinu v Senátu. A letošní volby do Senátu sice přinesly Demokratické straně většinu, nikoliv však dvoutřetinovou.
Demografie a politika
Jako ukázku dramatických změn v souvislosti s nedávnými volbami jsou uváděny nejčastěji senátorské volby v Kansasu, kde ve volbách do Senátu zvítězil demokratický kandidát po 94 letech, a Texas, kde úspěch Demokratické strany může posloužit k charakteristice jedné hlubší obecné změny: k popisu politických turbulencí v takzvaném biblickém pásu na jihovýchodě Spojených států. Obrysy této oblasti nápadně připomínají státy Konfederace z dob občanské války. Tam, v biblickém pásu USA bývá protestantská víra bezprostředně spojena s politickým konzervatismem Republikánské strany. Své období mimořádné slávy zažil biblický pás při zvolení Ronalda Reagana prezidentem. Tam se ve státu Tennessee nachází Nashville, město, které je díky svým více než čtyřem stům kostelům pokládáno za „protestantský Vatikán“. V této oblasti také vznikl Ku Klux Klan (KKK). Tam, na Kamenné hoře v Georgii, v roce 1915 založilo patnáct odhodlaných takzvaný druhý Ku Klux Klan. Podle dostupných údajů měl tento KKK tři až šest milionů členů a nejednomu z politiků pomohl ke kariéře. Byla to doba, kdy byl prezidentem zvolen první Jižan po skončení občanské války: Woodrow Wilson. Zvolen byl za Demokratickou stranu, přičemž právě s její tehdejší podobou na jihu USA byl Ku Klux Klan spojován.
Program KKK byl a zůstává extrémním projevem šířeji sdíleného kultu WASP – bílého Anglosasa protestantského vyznání. Extrémistickým je Ku Klux Klan brutálními činy, ale i programem, který šíří nenávist nejen k černochům, Židům, ateistům, komunistům a katolíkům. Jenže biblický pás se mění. Ve Spojených státech jako celku sice nehispánští běloši tvoří většinu, avšak na mapě USA se objevilo několik států, a to i v oblasti biblického pásu, kde tato většina tvoří menšinu; vznikly takzvané majority-minority states. A tyto státy jako celek vykazují shodné či obdobné volební chování:
- Havaj: senátor nebyl volen, guvernérem zvolen demokrat.
- Kalifornie: senátor nebyl volen, guvernérem zvolen demokrat.
- Nevada: senátor nebyl volen, guvernérem zvolen demokrat.
- Nové Mexika: senátorem zvolen demokrat, guvernérem zvolen demokrat.
- Texas: senátorem zvolen demokrat, guvernérkou zvolena demokratka hispánského původu.
- Georgia: senátorem zvolen demokrat, guvernérem zvolen demokrat.
- Maryland: senátor nebyl volen, guvernérem zvolen demokrat.
- New Jersey: senátorem zvolen demokrat, guvernér nebyl volen.
- Florida představuje jedinou výjimku mezi majority minority states – senátorem i guvernérem byl zvolen republikán. V případě guvernéra se jedná o prvního Afroameričana zvoleného do této funkce.
Už teď se ozývají hlasy, že demokraté by měli usilovat o to, aby právo volit do Kongresu získal i Kolumbijský okrsek, tedy oblast hlavního města Washingtonu D. C., který má charakteristiku majority-minority a starostku z Demokratické strany. Obdobně se asi objeví návrhy dát Portoriku plnohodnotné členství v Unii: mezi obyvateli tohoto nezačleněného území USA tvoří běloši nehispánského původu menšinu a většina obyvatel jsou katolíci. Bez ohledu na to, zda se tyto předpoklady potvrdí, kvalifikované odhady říkají, že v roce 2050 by nehispánští běloši mohli tvořit menšinu v celých Spojených státech.
Náboženství a politika
Podle některých analytiků náboženské prvky v politické kultuře USA naznačují, že protestanti mají sklon k nadhodnocování Starého zákona, a to včetně představ o vyvoleném národě; katolíci naopak s orientací na Nový zákon vnímají lidstvo univerzalisticky, a to s odkazem na všeobjímající lásku Bohorodičky. Ne každý politický životopis ale tuto představu potvrzuje; stačí si připomenout některá rozhodnutí dvou prezidentů hlásících se ke katolicismu, Johna Kennedyho a Joea Bidena. I dnes lze v Trumpově okolí nalézt lidi, kteří se hlásí k této konfesi: především jsou to viceprezident J. D. Vance a ministr zahraničí Marco Rubio, ale i první dáma.
Na druhé straně lze říci, že zmenšování významu anglosaských protestantů je v politické kultuře USA znát. V Michiganu byl letos do Senátu za demokraty zvolen první Američan muslimského vyznání – Abdul El-Sayed s egyptskými předky. Obecně pak platí, že klesá podpora Izraele, tedy i role lobbistické organizace AIPAC, Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti, což ale není zapříčiněno pouze změnou sociální a náboženské charakteristiky voličů, ale i dlouhou řadou „excesů“ izraelské vlády. A pak je tu jeden z nejvýraznějších symbolů nastupující změny: nově zvolená guvernérka v Texasu Gina Hinojosa z Demokratické strany. Ta nebude jen první ženou v této funkci, ale také první guvernérkou Texasu s mexickými předky a katolickým vyznáním. Pravdou ovšem je, že jejímu úspěchu napomohlo, že z odmítání výstavby datových center učinila ústřední téma své volební kampaně.
Strany jiného typu
Poznámky o volební historii biblického pásu USA naznačují, že se měnila ideologická charakteristika hlavních politických stran. Na „konfederačním jihu“ štafetu konzervatismu převzali od demokratů republikáni. A nejen to: zvláštnosti jednotlivých států Unie vedou k tomu, že role federálních výborů hlavních politických stran je mnohem menší než ústředních stranických orgánů v evropských stranách. Ovšem strana je nepostradatelná – třeba jako cesta k pokrytí části volebních nákladů. Vždyť podle organizace OpenSecrets, která se věnuje sběru dat o financování voleb a lobbingu, činily celkové náklady na letošní volby do Kongresu přibližně 11,9 miliard dolarů. I tak ale regionální ideologické rozdíly uvnitř stran – například mezi jihem a severem – bývají velmi významné. To je jeden z důvodů, proč bude moci Donald Trump v řadě oblastí pokračovat ve své politice: Demokratická strana vstupuje do Kongresu jako vítěz, ale chybí jí silná vedoucí osobnost a jednotný program.
V řadách demokratických kongresmanů je například senátor Bernard Sanders z Vermontu, který se hlásí k socialismu – právě tak jako poslankyně Alexandria Ocasio-Cortez z New Yorku. Z téhož města je ale i Hakeem Jeffries, aktuálně vůdce demokratické menšiny ve Sněmovně reprezentantů. Ten se mimo jiné proslavil výrokem, že jako progresivista „nikdy nepoklekne před tvrdě levicovým demokratickým socialismem“. Jeffries vždy hlasoval v souladu s politikou Joea Bidena, v případě obou návrhů impeachmentu Donalda Trumpa hlasoval pro odvolání, byl zvolen s podporou AIPAC – a už se ozývají hlasy z řad demokratické strany, že by neměl být předsedou Sněmovny reprezentantů.
Divoká individualita
Rozdíly ve fungování liberální demokracie v Evropě a ve Spojených státech nejsou jen v dynamice demografických změn, v roli náboženství či fungování hlavních politických stran. V nejednom případě jsou i v samotném pojetí povahy politické osobnosti. Letos v říjnu ve svém mimořádně inspirativním projevu v Athénách ministr zahraničí USA Marco Rubio představil Spojené státy jako nejvěrnějšího dědice antického odkazu. Smysl politiky vykreslil jako tvorbu a obranu civilizace, kterou mohou zajistit jen „divoká individualita a neúnavné ambice…, touha po objevování, riziku a slávě“. Je prý třeba věřit v ideál výjimečného jedince, který získá nesmrtelnost vlastními činy. Rozhodující je thumos – oheň vášně, síly, odvahy, hrdosti. Řekové „věřili – zuřivě – v ideál velkého muže: výjimečného jedince, který získává nesmrtelnost vlastními činy“. Jenže Západ se postupně začal stydět za to, co jej učinilo výjimečným, stydět za své hrdiny, kteří posouvali hranice – a to je nutné změnit.
Zdá se, že ve vedení Spojených států lze nalézt lidi, kteří nevidí, že thumos byl pro mnohé Řeky jednou ze složek duše, ke které neoddělitelně přiřazovali dvě další: biologické potřeby a rozum. Je to pojetí dějin, které vynechává období od renesance po osvícenství – období, které pomocí rozumu na antické základy postavilo lidský univerzalismus a pochopení kategorického imperativu. Jeho dědici se i dnes pomocí rozumu snaží nalézt smysl politiky ve sváru se sobeckým individualismem při hledání cesty ke společnosti, kterou neštěpí dělení na pána a raba.
