Politolog Petr Drulák píše o volbách v USA a o tom, jak ukázaly růst vlivu velkých peněz na politiku bez ohledu na programové rozdíly.
Nový michiganský senátor Abdul El Sayed je jednou z velkých hvězd volebního triumfu amerických demokratů nad Trumpovými republikány. Představitel levého křídla demokratické strany porazil trumpovce Mikea Rogerse a stal se prvním muslimem v americkém Senátu. Jejich střet patřil k nejsledovanějším. Volba mezi neokonzervativcem a progresivistou také ilustruje, jak z americké politiky mizí hlas rozumu i demokracie.
Rogersova porážka je dobrou zprávou pro svět. Republikán je dokonalým produktem hlubokého státu. Když před lety končil svůj několikanásobný mandát ve Sněmovně reprezentantů předsedal sněmovnímu výboru pro zpravodajské služby. Z této funkce by měl zpravodajské služby za Kongres kontrolovat. Ale ve skutečnosti ve výboru zasedají prověření kongresmani, kteří jsou naopak pod kontrolou zpravodajských služeb. V posledních letech se pohyboval v profesích spojených s korporátní či národní bezpečností a komentoval bezpečnostní témata na CNN. V politice podporoval americké války včetně té proti Íránu.
Nepřekvapí, že Rogers patří k věrným podporovatelům Izraele a tudíž i oblíbencům mocné izraelské lobby v USA. Větší část kampaně sice vedl bez její finanční podpory, aby zbytečně nenahrával svému antisionistickému oponentovi, ale když se dostal do úzkých, pokusil se ho AIPAC (American Israel Public Affairs Committee) v posledních týdnech kampaně zachránit darem devíti milionů dolarů.
V Rogersovi prohrává přední zastánce nejen americké expanze, ale také obhájce izraelského zajetí americké zahraniční politiky na Blízkém východě. Američanům se přestává líbit, co Izrael dělá jak ve svém sousedství, tak i u nich doma. Vedle rostoucích životních nákladů se volebním tématem stal také Írán a Izrael.
Na ekonomice a Izraeli postavil svou kampaň El Sayed, proto také ležel izraelské lobby v žaludku tak hluboko jako málokdo jiný. Pokusila se ho zbavit už v demokratických primárkách. Jeho soupeřce, představitelce demokratického establishmentu Haley Stevensové, poslala obrovskou částku 33 milionů dolarů. Stevensová prohrála, i když v primárkách celkem utratila devítinásobek toho, co El Sayed. Ve finále pak dokonce podpořila proti svém stranickému kolegovi republikána Rogerse, což odůvodnila právě politikou k Izraeli; jistě tím plnila i přání AIPACu.
El Sayed se v této perspektivě jeví jako sympatický outsider. Mluví o tom, jak chce bojovat proti zájmům, které ovládly americkou demokracii – omezit izraelský vliv, zdanit miliardáře, omezit vliv velkých peněz v politice. Je proti válce s Íránem, ale soustředil se především na životní náklady chudších Američanů a dostupnost zdravotní péče.
Republikáni se jen zesměšňovali, když ho obviňovali z džihádismu či spojení s islámskými teroristy. Jeho rodiče byli příkladem úspěšné integrace. Přišli do USA z Egypta; příklad klasického úniku mozků z chudého jihu na bohatý sever. Jeho otec, univerzitní profesor, se v USA rozvedl a vzal si Američanku, s níž pak svého syna vychovával. El Sayed úspěšně vystudoval a nastoupil manažerskou kariéru ve zdravotnictví, nic nenasvědčuje, že by byl islámským radikálem.
Ale je radikálem progresivistickým a navíc velmi dobře napojeným na příslušnou část americké oligarchie. Ve všech progresivistických tématech, migrace, gender, válka na Ukrajině, green deal, omezování policie, se kloní k radikálům proti zdravému rozumu. To z něho však nečiní outsidera, nýbrž naopak privilegovaného nositele extrémistických myšlenek, které část amerického kapitálu podporuje. A to se vyplácí. V kampani sice svého protivníka mohl obviňovat, že hájí korporátní zájmy proti neprivilegovaným, ale to mu nebránilo získat násobně větší finanční podporu. Zatímco Rogers nasbíral 23 milionů, El Sayed 54 milionů dolarů.
To jsou však jen částky vykázané kandidáty, které nezahrnují co do nich investovali na svůj účet jiní. Pokud se sečte všechno, tak celkové náklady na zvolení michiganského senátora letos obnášely rekordních 243 milionů dolarů. Jinými slovy vláda velkých peněz nad americkou politikou posiluje a El Sayed nepředstavuje výjimku, ani alternativu. Může pomoci rozumnému obratu proti válce a k větší sociální spravedlnosti, mimo to však bude prosazovat spoustu nebezpečných nesmyslů. A na krocení korporátní moci, o němž rád mluví, nejspíše nedojde.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.