Politolog Petr Drulák píše o geopolitických důsledcích nástupu suverenistické politiky v oblasti Sahelu.
Potom, co v dubnu pomohli ruští žoldnéři malijské vládě odvrátit útok aliance Tuaregů s islamisty, zachraňovali koncem srpna další sahelskou vládu. Tentokrát v Nigeru. Vojenské vlády členů sahelské konfederace Nigeru, Mali a Burkiny Faso ukončily před několika lety neokoloniální vazalství vůči Francii a pokoušejí se o nezávislý kurz. V občanských válkách, které vedou proti islamistům, spoléhají na vlastní schopnosti a ruský Afrika Korps, i když někdejších wagnerovců je tam všeho všudy jen něco přes dva tisíce. Ale v Nigeru, a nejen tam, roste váha Alžírska.
Proti nigerskému prezidentu Tianimu se postavila část armády, když obsadila letiště a zaútočila na televizi a prezidentský palác. Zachránila ho prezidentská stráž, které sám dlouhá léta velel, a asi dvě stovky wagnerovců. Motivy vzbouřenců nebyly ani ideologické, ani politické. V něčem se podobaly motivům, jež před třemi lety vedly k převratu, který vynesl do prezidentské funkce samotného Tianiho. Vojákům vadí, že islamističtí povstalci jsou často lépe vybaveni než vládní jednotky, což se promítá ve ztrátách a vede k demoralizaci. Přičítají to korupci a nekompetenci. Jednotky z první linie bojů už toho měli dostat a obrátili své zbraně proti jednotkám prezidentské stráže, které nejsou tak exponované a navíc lépe zajištěné.
Prezident Tiani sice patří k tvářím nové suverenistické politiky sahelských států, která se vyznačuje odklonem od Francie a větší spoluprací s Čínou a Ruskem ale mezi lídry sahelské konfederace úplně nezapadá. Všichni tři se sice dostali k moci převratem, ale zde podobnosti končí. Prezidenti Mali a Burkina Faso jsou o generaci mladší, vlády se zmocnili v hodnostech nižších důstojníků jako zástupci mladé generace, která chce vykročit radikálně odlišným směrem. Tiani v hodnosti generála zosobňoval staré pořádky a coby dlouholetý velitel prezidentské stráže několik pokusů o převrat odvrátil, než nakonec sám prezidenta sesadil. Podle všeho nikoliv proto, že by odmítal jeho politické směřování, nýbrž proto, že prezidenta podezíral, že se ho chystá vystřídat. Spíše než Tiani mohou být na jedné vlně se sahelskými sousedy důstojníci, kteří se ho koncem srpna pokoušeli sesadit.
To však neznamená, že by se Mali a Burkina Faso do pokusu o převrat nějak zapojili. Neangažovali se vůbec. Počkali, jak to dopadne, pak pučisty odsoudili a vyslovili neochvějnou podporu svému prezidentskému kolegovi. Když Tiani bojoval o přežití, pomohlo kromě Ruska ještě Alžírsko. Do hlavního města Niamey vyslalo čtyři vojenská letadla. Tato saharská velmoc se zatím vyhýbala vojenským akcím v zahraničí, ale už v létě Nigeru darovala čtyři vrtulníky.
Alžírsko si Nigeru hledí především kvůli plynovodu, který má přes Niger přivádět do Alžírska plyn z Nigérie. Odtud pak bude putovat na hladový evropský trh – do Španělska a Itálie. Plynovod se buduje jako ryze suverenistický projekt, tedy bez účasti západních korporací, který má dále posílit alžírskou pozici jako evropského zásobitele. Suverenistický přístup odpovídá dlouhodobé orientaci Alžírska, tak i aktuálnímu směřování Nigeru.
Ale nigerijský plyn by do Evropy mohl přivádět ještě alternativní o polovinu delší a dvakrát dražší megaprojekt, který má propojit podmořskými trubkami tucet západoafrických států se Západní Saharou a Marokem. Prozápadní Maroko samo žádný plyn nemá. Potom co před pěti lety přišlo po roztržce o dodávky z Alžírska, kupuje drahý LNG ve Španělsku. Tehdy vyvřel dlouholetý alžírsko-marocký spor o Západní Saharu: Maroko ji de facto ovládá, Alžírsko podporuje její boj za nezávislost a těžko nese, že se Západ v posledních letech přiklání k Maroku. Plynovod by z Maroka udělal dodavatele, s nímž by Evropané měli snazší dohodu než se suverenistickým Alžírskem. Alžírsko dnes opouští svoji politiku neangažovanosti, aby zamezilo jakýmkoliv pochybám o životaschopnosti plynovodu přes Niger.
Vedle energetických zájmů Alžírsko také buduje vlastní zónu vlivu v jižním sousedství, kde se chce prosadit jako alternativa vůči francouzskému vlivu. V létě se začalo opět sbližovat s Mali, potom co loni oba sousedé přerušily diplomatické vztahy. Historická návštěva malijského premiéra v Alžíru se konala bezprostředně po pokusu o převrat v Nigeru a v září zase navštívil alžírský premiér Bamako.
Země sahelské konfederace sbližují s Alžírskem nejen společné projekty ale také společní nepřátelé. Nigerská vláda vidí za pokusem o puč Francii a Spojené arabské emiráty, které se v severní Africe angažují a podobně jako Maroko udržují prozápadní kurz. Alžírsko má vztahy se svou bývalou koloniální velmocí dlouhodobě napjaté a vztahy s Emiráty přerušilo před několika týdny; kvůli proizraelské politice Emirátů i kvůli jejich vměšování v Sahelu.
Pokud kroky posledních měsíců vyústí do hlubšího partnerství mezi Alžírskem a sahelskou konfederací, vznikne v severní Africe silný blok, který některé evropské sousedy nepotěší. Zejména ty, kdo se domnívají, že se o regionu má rozhodovat v Paříži nebo Washingtonu. Přitom ani Francie ani USA už na to nemají. I v otázkách, které jsou pro ně důležitější, jim chybí zdroje. A stejně je na tom Rusko; wagnerovci mohou pomoci rozehnat vzpouru několika jednotek, ale na válku s islamisty to nestačí. Čína v Sahelu sice nakupuje, těží a staví, ale nejeví nejmenší chuť k vojenskému zapojení. Nezbývá, než aby se regionu ujali ti, co tam žijí.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.