Politolog Petr Drulák komentuje iniciativu pobaltského „NATO“, které reflektuje, že Evropa je rozdělena na několik strategických regionů. A Washington je nechce sjednocovat…
Během listopadu se v Polsku sejdou vybrané členské státy NATO ze severského a baltského prostoru, aby s Američany diskutovaly o budoucnosti své bezpečnosti. Tři pobaltské státy zvány nejsou a s některými dalšími spojenci se cítí být vyloučeny, ale pro realistického stratéga jsou pod prahem amerického vnímání. Atlanticko-baltský formát také upomíná bruselské blouznivce snící o evropském superstátu, že náš kontinent je rozdělen do několika strategických regionů s podstatně odlišnými zájmy a že ve Washingtonu nemají zájem o jeho sjednocování.
Za iniciativou stojí Elbridge Colby, náměstek ministra obrany a jedna z mála strategicky uvažujících hlav v současném Washingtonu. Jeho realismus je trnem v oku neokonzervativců, kteří se snaží USA udržet na Blízkém východě či na Ukrajině. O amerických bezpečnostních prioritách mluví s brutální upřímností: na západní polokouli dominovat, v Pacifiku bránit čínské expanzi a všude jinde zmenšovat americkou přítomnost zapojováním místních vazalů … tedy spojenců.
Evropany od počátku roku seznamuje se svojí vizí NATO 3.0. V období studené války se NATO 1.0 soustředilo na územní obranu kontinentu, od devadesátých let se NATO 2.0 rozmáchlo do globální obrany liberálních pravidel. Dnes je načase, aby se NATO 3.0 vrátilo k obraně kontinentu. Podobně jako za studené války, ale s podstatně menší vojenskou přítomností USA. Evropa sice může i do budoucna počítat s americkým jaderným deštníkem, ale v konvenčních schopnostech si musí umět poradit sama. Z hlediska současných aktualit to znamená, že hrozbu ruského jaderného útoku odstraší USA, ale pokud by šlo „jen“ o ruské rakety, tanky či drony, je to na Evropanech.
O koho mohou Američané svoji novou evropskou strategii opřít? V úvahu připadají jen dvě země – Německo a Polsko. Splňují tři základní podmínky: bezpodmínečnou oddanost USA, ochotu investovat do obrany a polohu s velikostí, které z nich činí hráče na evropském kontinentu. Z amerického hlediska nikdo další nesplňuje tyto podmínky srovnatelným způsobem. Ve Francii nemohou počítat s oddaností, Británie není kontinentálním hráčem a Turecko hraje své hry. Podobně Itálie a Španělsko – v rámci svých omezených rozpočtových možností mohou mít určitou vojenskou roli ve Středomoří, nikoliv na kontinentu.
To nelze srovnávat se stále ještě výraznou hospodářskou silou Německa doplňovanou duchem vazalství, který od roku 2022 dosáhl vrcholů naposledy zdolaných počátkem studené války. Navíc Polsko se staví do role mluvčího „trojmoří“ mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem, čímž může ve Washingtonu budit dojem, že zastupuje pás států od Bulharska po Estonsko. Samo tak stojí o americkou základnu, že je připraveno jednorázově investovat 4,5 mld. dolarů a na každého vojáka ročně přispívat 15 tisíc dolarů.
Proto si Colby dal dohromady skupinku s Německem, Polskem a několika dalšími: Finskem, Švédskem, Norskem a Nizozemskem. V tomto složení se na jaře sešli v norském Bergenu; odtud označení „bergenská skupina“. Dohromady představují širší baltský prostor, který přímo sousedí s Ruskem, což z něho v dnešním konfliktu činí geopoliticky nejexpenovanější místo kontinentu, v němž je poptávka po americké přítomnosti silnější než jinde.
Členství budí otázky. Proč Nizozemsko, které tam nepatří? Proč bez Dánska a třech pobaltských států, které do baltského prostoru náleží? Nizozemci si zasloužili pozvání nejspíše přičiněním generálního tajemníka NATO, Nizozemce Rutteho i tím, že jsou dlouhodobě nejatlantičtějším státem kontinentu; například nikdo jiný nevyslal do NATO tolik generálních tajemníků. Vztahy s Dánskem na jaře zatěžoval spor o Grónsko, ale když se skupina sešla na okraji summitu v Ankaře, už byli Dánové u toho a Američané dnes oslavují novou vazalskou dohodu na Grónsku jako příklad partnerství. Uvidíme, zda je pozvou do Polska.
Jiná je situace Litvy, Lotyšska a Estonska. Geopoliticky exponovaní a Washingtonu loajální, ale současně maličtí a ve vztahu k Rusku extrémističtí. Pokud někdy dojde na přímé vojenské testování mezi Ruskem a Evropou, bude to nejspíš u nich. Washington je má nanejvýše za užitečné pěšáky, o něž nechce přijít, nikoliv za samostatné hráče, na něž by mohl spoléhat. Na tom nic nemění ani finanční pobídky, které jinak chudá Litva Washingtonu nabízí za americkou základnu.
Ale pozvaní se nemají z čeho radovat a vynechaní nemají nad čím lkát. Všechny americké manévry v Evropě směřují jedním směrem – ven. Pokud se na Baltu domnívají, že posíláním horentních sum za Atlantik si předplatí americkou vojenskou pomoc v případě ohrožení, je to jejich věc. Ale kdo nemá na očích atlantické klapky, ocení, že s odchodem Američanů ubyde i jedna z příčin evropských konfliktů. Dost dalších jistě zůstane. Další důvod, aby si Evropané začali budovat regionální instituce kolektivní obrany a současně se s Ruskem se dohodli na eurasijském prostoru kolektivní bezpečnosti. Středoevropané by měli společně začít s obranou prostoru vymezeného Dunajem, Jadranem a Černým mořem.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k publikování na jiné weby.