Rozsáhlá recenze historika Jiřího Malínského věnovaná knize Inventura aneb kam jsme došli kriticky bilancuje polistopadovou proměnu české ekonomiky a společnosti a hledá východiska pro jejich budoucí směřování.
Základní projevy sociální nerovnosti
Průpravnou literaturou k těmto takéúspěchům je paradoxně kniha privatizačního exministra a zakladatele Komise pro cenné papíry Tomáše Ježka (1940–2017) Budování kapitalismu v Čechách (1997) – toto opravdu burcující dílo je jakousi protiváhou pozdně normalizačních vzpomínek normalizátora Vasiľa Biľaka (1917–2014) Milníky mého života (knižně vydáno po listopadu 1989 r. 1991). Neméně ilustrativní je i věta francouzského spisovatele Honore Balzaca (1799–1850) z románu Bratranec Pons (1847, česky 1951), že za každým velkým jměním se tají zločin. (Srv. tabulku 8 na s. 151) Takto vytýčený problém lze doplnit mnoha dalšími srovnáními. (ss. 151–153).
Za hlavní příčiny tohoto chaotického úprku k společenské diferenciaci autoři označují majetkové restituce, finální výsledky „privatizací“ a útěků před právníky, bílé koně a až kriminální praktiky. Výnosy z šedé ekonomiky jsou reinvestovány při průměrné finanční gramotnosti do finančních a majetkových aktiv (melouchářské přístupy). Finanční „perpetuum mobile“ funguje podle anket zhruba takto: 40 % dotázaných odkládá mezi 2–10 000 Kč měsíčně; zhruba 30 % mezi 500– 2000 Kč měsíčně; zhruba 16 % méně než 500 Kč měsíčně. (srv. grafy 10 a 11 na s. 154). Úspory do 100 000 Kč měla polovina dotázaných, dalších 30 % by bylo s to žít výhradně z vlastních úspor zhruba půl roku. Takový je skutečný rub zdůrazňované polistopadové spořivosti. Proto také autoři soudí: „Asi nebude sporu v názoru, že – v návaznosti na silnou diferenciaci v příjmech – je takto vysoká míra úspor (event. investic) proto jen logickým statistickým odrazem velmi racionálního chování domácností s nejvyššími příjmy.“ (s. 156, zvýraznil JM)
K l. lednu 2025 disponovaly české domácnosti aktivy téměř za 7 bil. Kč. Polovina (3 bil. Kč) byla uložena na běžných bankovních účtech a netermínovaných vkladech, 940 mld. Kč na termínovaných vkladech, dalších 1,3 bil. Kč na účtech 4 mil. účastníků penzijního připojištění a 0,6 bil. Kč je deponováno ve stavebních spořitelnách. Zbytek (1,7 bil. Kč) je zasvěcen sofistikovanějším finančním investicím.
Úspory domácností (3,9 bilionu Kč) jsou vyvažovány dluhy (zhruba 2,4 bil. Kč); 1,9 bil. Kč jsou z toho hypoteční úvěry, zbytek spotřebitelské dluhy (leasingy). Oproti Západu je toto zadlužení nižší. Obdobně nižší je podíl osob žijících v zadlužených domácnostech. Tyto údaje však nepokrývají mimobankovní finančnictví. Mimoto existuje právně nepodchycená a zřejmě i statistikou a trestností nepostižená lichva (např. tzv. revolvingové dlouhodobé úvěry, v nichž úročení může podle autorů dosáhnout až na 480 %). Obdobnou povahu mají krátkodobé finanční půjčky, které jsou jistou cestou do finanční pasti. Nebankovní půjčovatelé to zdůvodňují vyšším rizikem svého podnikání. Často tu proto bývají užívány kontokorentní účty. (Srv. graf 13, s. 159).
Anatomie zadluženosti
Při pohledu na exekuce výzkum firmy Median v r. 2018 prokázal, že z 800 000 zadlužených se 57 % exekvovaných dostalo k exekutorům prostřednictvím krátkodobých a spotřebních půjček. Třetina tohoto počtu se touto formou snažila řešit provozní nesnáze svých výdajů. (s. 160) Hranicí těchto situací jsou měsíční splátky přesahující 30 % čistého měsíčního příjmu. Navenek vykazovaný pokles počtu exekucí a dlužníků je podle autorů spíše důsledkem legislativních změn (osobní bankroty). Hodně vylepšily i kampaně Milostivé léto a odpisy minimálních nebo nevymahatelných pohledávek do 1500 Kč výše nebo měsíční splátky. Nicméně nové exekuce neustále přibývají. Místně např. v Ústeckém kraji jsou komunální samosprávy, v nichž jim podléhá až polovina obyvatelstva. Nemění se ani struktura a váha jednotlivých kvintilů. Při detailnějších propočtech r. 2022 dosahovaly v nejnižším kvintilu čisté roční příjmy necelých 106 000 Kč (zhruba 8 000 Kč měsíčně). A „příjmové nerovnosti v čase nutně generují i majetkové nerovnosti.“ (s. 163, zvýraznili autoři) Hodně tomu napomáhá podle autorů již připomínaná dlouhodobě deformovaná daňová soustava.
Další důležitou otázkou je kvantita i kvalita příjmové chudoby odvozovaného z příjmového mediánu. Ještě před několika lety vykazovaná desetiprocentní chudoba po destrukci dvoucifernou inflací z nedávné první poloviny dvacátých let silně zeslábla. Stále však přetrvává solidarizační rys důchodového účtu – nižší pracovní příjem znamená poměrně vyšší důchod a naopak. Má však své meze – po roce 2007 je pozorovatelné až ztrojnásobení chudoby. Bližší pohled podávají autoři na grafech 15 a 16 na s. 166.
Změny v domácích rozpočtech
K zásadním proměnám došlo v relativní výši výdajů za potraviny – oproti bohatším domácnostem vydávají chudší rodiny za potraviny procentně o třetinu více. Ve výdajích na bydlení se poměrné části v rodinných rozpočtech bohatých a chudších v zásadě srovnaly. Příspěvky na bydlení dosáhly 22 mld. Kč (do úvahy je nutné vzít také obchod chudobou). Zvlášť zranitelní jsou důchodci a mladé rodiny s dětmi i osamělí často také vychovávající děti (alimenty). Základní údaje podávají grafy 17, 18 a 19 na stranách 168 a 169. (Změny v decilovém rozdělení čistých příjmů v roce 2023 podává graf č. 20, s. 169).
V obnažené podobě se tržní vztahy projevily v bydlení. Autoři k tomu však přidávají: „Naopak je to v praxi trh zdeformovaný více faktory: především vysokým stupněm monopolizace, umělým a velmi sofistikovaným stlačováním nabídky, skrytou kartelizací a v neposlední řadě nerovným postavením poptávajících a nabízejících.“ (s. 170, zvýraznili autoři) Čekání na zásah státu je stále čekáním na Godota. Naopak stát ať už jako zastupitelská tělesa nebo ministerstvo pro místní rozvoj je dokonale vyšachová(vá)n. Podobně jsou determinovány obce, pokud se snaží skutečně řešit stále tíživější trh byty a domy na svých katastrálních územích. Za hlavní důvod tohoto živelného chaosu je to podle autorů „dlouhodobá neochota a možná spíše neschopnost složek odpovědných za problematiku bydlení ji regulatorně řídit v potřebném čase a komplexu.“ (s. 171) Lépe charakterizovat polistopadový tvarohový marasmus snad nelze: stát a veřejná správa via facti odmítá být státem a veřejnou správou. Mladí jsou trestáni za to, že jsou mladí a stále ještě si dovolují snažit se být rodinami.
To ústí do již jsoucí demografické pohromy; po prvních náznacích v devadesátých letech se tento problém vrací v zesílené podobě po r. 2020. Co šokuje ještě víc jsou opakovaně zesilovaná selhání české politiky napříč spektrem. Tzv. „majetková elita“ z toho nezakrytě těží. Mnoho zlé krve nadělalo ubytovávání „Novoukrajinců“ po r. 2022 (patrně kolem 300 000 osob). Polistopadový rekord v bytové výstavbě se datuje k r. 2007 (40 000 bytů). Stále se „hraje“ o široce koncipovaný program bytové výstavby srovnatelný s druhou polovinou šedesátých let. To má mnoho východisek a zahrnuje řadu technických předpokladů.
Silná regulace bytové výstavby vládla již během První republiky (v každé novostavbě, i vilového typu, musel byt pro člověka z ulice; bydlení v koloniích, neudržovaných domech /před 1945 i v jeskyních a železničních vagónech/ pokračovalo až do sedmdesátých let; to míru regulace jen dále stupňovalo. Výrazný převis poptávky nad nabídkou existuje i dnes. Až do šedesátých let minulého století se kontrolovala nadměrnost bytu (úzce příbuzná s někdejším sovětským žiliščem, srv. dobový alegorický film oscarových režisérů Jána Kadára /1918–1979/ a Elmara Klose /1910–1993/ Tři přání /1958/) (Srv. graf 21 na s. 173). Rozhodující zásadou pro zařazení do bytových pořadníků byla sociální hlediska. Dnes rozhodují finanční kritéria (kdo dá víc, jde vpřed; počet neuspokojených žadatelů dosahuje až k jednomu milionu). Vystupňování tempa bytové výstavby během normalizace mělo čtyři zdrojnice: stát (komunální byty), bytová družstva, podnikovou a individuální výstavbu. (Srv. tabulku 10 na s. 175)
Znesnadnění bytové výstavby a údržby
Polistopadový vývoj na jedné straně vedl k absurdní „privatizaci“ předlistopadových bytů s ještě nepochopitelnějším rušením příslušných komunálních odborů a devastaci bytové výstavby (s „vrcholem“ r. 1995, kdy bylo postaveno 12 662 bytů). (Srv. tabulku 11 na s. 176). Cíl pětidemoliční vlády postavit 40 000 bytů ročně byl evidentně poznamenán poetikou stalinských pětiletek (poručíme větru dešti). To je – pomine-li se absurdní gradování finančních nákladů – determinováno především počtem získaných úředních stavebních povolení; současně je 860 000 bytů neobydlených (mj. tzv. investiční byty). Pro holou reprodukci bytového fondu by podle autorských údajů bylo potřeba postavit 50 000 bytů ročně. O již řečených populačních důsledcích nemluvě.
Základním důvodem tohoto neblahého stavu je použitá stavební technologie bytového kartelu (autorský terminus technicus). První prefabrikované domy se objevily v Nizozemí a Německu v třicátých letech, u nás byly poprvé použity v karlínské Invalidovně na počátku šedesátých let (náš vůbec nejstarší panelový dům pochází nebo pocházel z r. 1954). Temp bytové výstavby ze sedmdesátých a osmdesátých let polistopadová realita nedosahuje ani náhodou. Pořadníková výstavba také vedla k homogenizaci společnosti. Proslulou byla i akce zvelebení známá pod pověstnou zkratkou Z. Zatímco předlistopadové garsonky pro jedince měly mít alespoň 34 m2 (lehce přesahovaly rozměry pověstných chruščovek), pro dvoučlennou domácnost 48 m2, pro rodinu se dvěma dětmi 78 m2 (v osmdesátých letech k tomu přibyly tzv. dvougenerační byty /dva byty pod jedním uzavřením s plošnou výměrou do 90 m2/). Onu společenskou stejnorodost zachycuje televizní seriál Dnes v jednom domě z r. 1980 scénáristů Jana Otčenáška (1924–1979) a Oldřicha Daňka (1927–2000) a režiséra Františka Filipa (1930–2021). Ne nepodnětný je i film autorské dvojice Ladislav Smoljak (1931–2010) – Zdeněk Svěrák (nar. 1936) Kulový blesk (1978). Polistopad dospěl k technicky fakticky chudinským garsoniérám (předražená chudoba) s rozlohou mezi 16 a 30 m2. Nájemní bydlení je hodnotově dlouhodobě zpochybňováno.
Panelová výstavba však měla i své slabiny: špatnou zvukotěsnost, uniformitu, vysoké tepelné ztráty, generační faktor (ze sídlišť mladých časem vznikly monogenerační důchodcovské zóny). Dalším – byť obtížně předvidatelným – nedostatkem se stala nedostatečná kapacita parkovacích ploch (všeobecně se usilovalo o stavby stálých skupinových garáží – dnes parkovací domy). Po Havlově nedomyšleném výroku o králikárnách (panelová výstavba probíhala i na Západě) převládla během devadesátých let kombinace betonového skeletu (železnobetonové skořepiny) s cihlovou výplní. Tento návrat k mokrým procesům dobu výstavby zpomalil a ve spojení s povolovacím administrativním kretenismem prospěl komerčním zájmům stavebního kartelu. Je to znát i na žebříčku nejbohatších Čechů (s. 181, tabulka 12). Dalším průvodním jevem tohoto neoliberalistického zvratu je uvolnění regulace.
Skutečná odůvodněná společenská potřeba je, jak již bylo uvedeno, výstavba 50-60 000 bytů ročně. Není náhodou, že polovina mladých mezi 19–29 lety věku jsou buď mamánky, nebo taťánky. Patří k tomu až chorobná touha po vlastním domě (použití lesní nebo zemědělské půdy pro mimoprimérní účely plošně již postihlo výměru, která se plošně blíží Karlovarskému kraji). Další bariérou je cenový aspekt. Dříve rodinný byt o 65 m2 stál v osmdesátých letech 120 000 Kč; při polistopadovém zdvihu cen by dnes byl ekvivalent odhadnutelný na 2,5–3 mil. Kč. Nabídková cena stavebního kartelu však dosahuje 8–10 milionů Kč. A za normální bydlení je považováno to hypotékové, které je nedosažitelné minimálně pro 2 mil. lidí (s. 184, poznámky 177–179).
Stavebně bytový kartel
Mizí i někdejší výhody nájemního bydlení. Ještě v roce 1990 průměrné nájemné činilo 1535 Kčs. V současnosti je v ČR vůbec nejhorší dostupnost bydlení v EU. Cenový růst (soustavné zdražování) bydlení je dnes tahounem inflace. Cena za novou nemovitost dosáhla ekvivalentu 13,6 hrubých ročních mezd. Dalším poptávkovým impulzem je tzv. šedá zóna, v níž se odhaduje „deponace“ až 100 mld. Kč. Stále přetrvává dogma o vlastním bydlení – zůstává přitažlivé pro cca 83 % mladých ve věku 18–30 let. Řešením bytového problému není ani stavební spoření. Původní státní příspěvek se ukázal jako nedostatečný vzhledem k výši projeveného zájmu; bylo nutno přistoupit k jeho „racionalizaci“. (Srv. graf 23 na s. 186) Opad zájmu o tuto příležitost je dnes víc než zřetelný. Stavebně bytový kartel je dnes podle analýzy autorů hlavní příčinou těchto dlouhodobých nesnází. „U toho domácího kartelu musíme vzít v úvahu ještě jeden fakt, kdy v podmínkách české ekonomiky – a to je relativně malá ekonomika – je ve stavebnictví typické, že je v něm možná jen kolem deseti ‚velkých hráčů‘ resp. hlavních firem, které jsou navíc specializovány na určitou stavební činnost.“ (s. 187) Každý zná každého až do poslední mrtě. Představa konkurence je za těchto okolností značně katedrová.
Jeho středem jsou developerské (rozvojové) a navazující firmy. Uzavírají v sobě celý reprodukční bytový řetězec počínaje stavbou a konče prodejem dokončených bytů. Pochopitelně do něj spadají i velké stavební firmy. Je nutné brát vážně jejich varování před odchodem ukrajinských zaměstnanců (navrhuji odlišovat „Staroukrajince“ /do 20. února 2022/ a „Novoukrajince“ /od 21. února 2022/; nebylo by to od věci). Pochopitelně sem spadají i výrobci stavebních hmot. A jako všude jinde jsou tu přítomny i banky (finanční kapitál). Pro mladé z toho plyne determinující závěr o celoživotních splátkových kalendářích. Přitom se projevuje nejen jejich sekundární zadluženost a to i u původně dobře situovaných žadatelů (práce na 2 i 3 úvazky). Bohužel financializace této vlastně služby čerpala svou „sílu“ z bankovního socialismu: „Banky kolabovaly jedna po druhé, držet akcie z kupónové privatizace se ukázalo jako špatné rozhodnutí, byly tunelovány kampeličky, tu a tam i nějaký privatizační fond (pokud snad rychle nefúzoval s kapitálově silnějším) apod., takže investovat do nemovitostí se ukazovalo a pořád ukazuje mnohem méně rizikové.“ (s. 189)
Realitní trh
Po akci mani pulite (čisté ruce) se Itálie stala pro organizovaný zločin příliš horkou. A jejich služby u nás v ČR naopak až příliš viditelné (nezapomínal bych na subkulturu ruskojazyčného organizovaného zločinu). Další slabinou je absence celé generace zedníků, tesařů, pokrývačů, obkladačů, instalatérů, klempířů apod. Při zvýšení bytové výstavby by mohlo dojít k poklesům dnes rostoucích cen. „Takže finanční stránka současného systému bytové výstavby v české ekonomice má tak v sobě zabudováno riziko budoucí nemovitostní krize … A ta krize se nevyhnutelně dříve či později dostaví – tak tomu bylo i jinde ve světě a náš trh nebude výjimkou.“ (s. 191)
Privatizace bytového fondu na počátku devadesátých let snížila podíl obecních bytů na domovním fondu z 39 % na 4 %. Současně došlo k fyzické restituci vlastnických práv. Od roku 1993 byl legalizován paralelní dvojí cenový režim nájemního bydlení. To založilo základ pro zvyšování nájemného. Přežívající regulované nájemné bylo postupně eliminováno (např. prodeji „nezištným“ cizincům). Pozice „tržního“ nájemného postupně posilovaly. „A především ti, kteří měli své výnosy z majetku založeného právě na srovnatelně nižších příjmech z regulovaného nájemného, se vehementně domáhali srovnání cenových hladin – aby se regulované nájemné ve srovnatelných (místních a časových poměrech) podmínkách dorovnalo k vyššímu nájemnému tržnímu.“ (s. 191) „Tržní“ nájemné bylo ovšem deformováno setrvalou převahou poptávky nad nabídkou. Vše nakonec vyvrcholilo ústavní stížností a očekávatelným pozitivním nálezem Ústavního soudu. Celá věc se navíc stala v poslaneckém klubu ČSSD předmětem vnitřních sporů a vyzněla jako podraz vůči premiéru Vladimíru Špidlovi (nar. 1951). Obdobně dopadl i návrh zákona o sociálním bydlení (dodnes není dokončen a nenabyl právní moci). I dnes je tato bytová legislativa účelově deformována (pp. 191 a 192, s. 194). Dolování renty opakovaně dostalo přednost.
Dalším aspektem bydlení je jeho sociální rozměr, který je výchozím předpokladem sociálního smíru a harmonického vývoje společnosti (zkušenost především dvou světových válek je víc než výmluvná). Soukromovlastnická (buržoazní) teze o výhodnosti vlastního bydlení zavání vulgárním trhovectvím. A také popřením zkušeností „starých členů“ EU. Bytová krize je navíc urychlována zvýšenou inflací (oproti roku 2015 padesátiprocentní) a jak dále dodávají autoři znovu zhoršováním hypoték. Zpětnovazebně převaha poptávky nad nabídkou vede také k neúnosnému zvyšování nájmů, jež ohrožuje nejen chudinské (nízkopříjmové) domácnosti, ale stále častěji i střední vrstvy (v Praze 30–40 000 Kč měsíčně, mimo Prahu zhruba o třetinu méně; srv. grafy 24 a 25 na s. 195). To ještě více znevýhodňuje domácnosti vedené protagonisty se základním vzděláním oproti těm, kteří se mohou vykázat vysokoškolským gradem; v relativním srovnání zaplatí poměrně až třikrát více. Autoři přitom vycházejí z posledních dostupných údajů z první poloviny dvacátých let; od té doby se situace dále zhoršila. Čerstvě schválený inovovaný stavební zákon se – dopadne-li vše tak, jak je zejména ANO deklarováno – projeví až na přelomu dvacátých a třicátých let.