Historička umění Věra Beranová recenzuje výstavu českého výtvarníka Michaela Rittsteina Ve vlnách.
V prostorách Jízdárny Pražského hradu vystavuje současný český výtvarník Michael Rittstein. Výstava se uskutečňuje k autorovým 70. narozeninám a nese (stejně jako katalog) název „Ve vlnách“. Tento název jistě vychází z vlastní tvorby, ale také svým způsobem provokuje návštěvníka k hlubšímu zamyšlení.
Dramaturgie Pražského hradu jistě volila správně, když se rozhodla právě v tak exponovaném termínu, jako je vánoční čas (výstava bude ukončena 5. ledna, i když by si jistě zasloužila prodloužení), prezentovat tohoto výtvarníka. O dobré volbě mimo jiné svědčí i zájem návštěvníků. Bohužel jsou to v převážné většině návštěvníci domácí, přestože kolem proudí tisíce návštěvníků zahraničních (ani jednoho z průvodců těchto nekonečných turistických nájezdů nenapadne poukázat na výstavu jedinečného výtvarníka Michaela Rittsteina). Vždyť spěchají stát fronty na pamětihodnosti a především si pořídit selfie, zvlášť s hradní stráží.
Vraťme se však k vlastní výstavě. Chtěla bych předeslat, že i návštěvník obeznámený se současným výtvarným projevem musí být v tom nejlepším slova smyslu zaskočen, možná i ohromen tím, co se mu v rozlehlých prostorách Jízdárny předkládá. Na první pohled jsou to obří formáty, které možná tyto prostory ještě nezažily. Za jedinečnou můžeme považovat výstavu Michaela Rittsteina právě proto, že ji tvoří přehlídka v podstatě současné tvorby, což u výstav k takovému životnímu jubileu nebývá zvykem. Vždyť většina je datována několika posledními roky a právě ta dominantní díla dokonce rokem letošním.
Čeho si jistě návštěvník všimne jsou i názvy jednotlivých obrazů. Tyto názvy v mnohém provokují ke konfrontaci toho, co divák vidí, s tím, co si myslí. Tak snad jako příklad může sloužit jeden z největších formátů z letošního roku nazvaný Zalomená kukuřice. Je to obraz ve kterém funguje neskutečné množství dějů, které (upřímně) nelze postihnout. O to více je svým způsobem provokativní. Asi jsem nebyla sama, kdo si položil otázku: vždyť to nemohl vymyslet/zvládnout jeden člověk. To se samozřejmě týká celé Rittsteinovy tvorby. Nejedná se jen o jistou obsahovou sdělnost, ale prostě to sahá až k možné manuální možnosti. Často mne při pohledu v záklonu napadalo to úplně přízemní. To by mne v životě nenapadlo, co všechno se na obraze děje (a v jakých souvislostech) a jak je to výtvarně zpodobněno. Asi právě v tom bude podstata každého opravdového umění.
V jednom z rozhovorů Michael Rittstein odpovídal právě na tyto a podobné otázky. Proč zobrazuje králíky, vážky, žáby, koně, krávy… musíme si však uvědomit, že v nereálných souvislostech, které svým způsobem evokují principy surrealismu. Když vlastně o ně nejde! Proč právě tyto? Rittstein odpověděl: „Většinu svého času trávím na venkově a tak si také doslova půjčuji materiál z tohoto prostředí.” Ale jsou to i jiné zvířecí zdroje, které se objevují, jako například delfíni. Jsou to však i lidské figury, i když marginálně. V jisté nadsázce pak autor zdůvodňoval zájem o jejich zpodobnění v tradici světové malby a také podle jeho slov: „Divák má už od pravěku rád lidskou figuru.” Samozřejmě tyto nejrůznější inspirační zdroje fungují a jsou divákovi nabízeny právě díky jedinečnému pojetí autora. Oni zde nejsou pro ně samé, ale svým ojedinělým způsobem vypovídají o stavu našeho současného světa.
Každopádně zde není nic lichotivého. Jako například ve dvou obrazech doslova monumentálních rozměrů z roku 2018 nazvaných Schody a Sběrači odpadu můžeme dešifrovat realitu, či možné drama multikulturního světa, nebo na dalším obraze nazvaném Ekostopa lze rozpoznat v různých detailech zvířecí dramata. Tak jako i v jiných obrazech nacházíme svým způsobem zašifrovaná poselství o našem světě nazvaných například: Ošklivé květy nebo Ošklivé káčátko. Až konkrétní pojetí, s jasným politickým apelem, můžeme najít v obraze, který zaplňuje roh místnosti a kde proti sobě stojí dvě nabuzené mužské figury v oblecích představující konkurenty. V reále pak před nimi stojí jedna oprýskaná židle. Jde tedy bezesporu o boj o židli.
Každý z jednotlivých obrazů si doslova říká o interpretaci a možnou konfrontaci. Byla by to jistě ohromně zajímavá posezení právě proto, že autorova nabídka je v podstatě bezbřehá. To jsme se ještě nezmínili o skutečně nekonečném množství kreseb nabitých mnoha poselstvími. Co všechno spojuje tuto malířskou výpověď Michaela Rittsteina? Je to bezesporu jistá (až groteskní) nadsázka, někdy až s trpkou příchutí, s všudypřítomnou absurdností.
Stále jsme doposud uvažovali o tom, co maluje, co chce autor svou tvorbou sdělit. U Michaela Rittsteina je stejně tak pozoruhodná i forma – tedy jak/jaké prostředky využívá. Na první pohled se zdá, že obří plochy, které autor zaplňuje množstvím různých fragmentů, které představují příběhy našich dní, tvoří nesourodou spleť. Stačí se však od těchto ploch poněkud vzdálit a jasně se nám objeví kompoziční záměr, někde dokonce i jistá perspektiva. To však samozřejmě není ten stěžejní prvek ve smyslu jak. U Michaela Rittsteina je to barva a práce s barevnou plochou, nebo jen barevnou stopou. V této souvislosti jsem použila termín práce. Tady by asi se mnou autor nesouhlasil. Sám tvrdí, že umění není pro něj práce, ale zábava. V těchto slovech je snad také odpověď na otázku, kde se bere ten sugestivní vliv jeho tvorby.
Barva je tedy tím, co je dominantní. Autor s ní zachází v podstatě beze všech respektů. Jednou jsou to velké plochy, asi roztírané mohutnými štětci, pak jsou to i tenké vlásečnice. Až na několik výjimek, kdy využívá na celou plochu jedné barvy, i když v mnoha tónech, se jedná vždy v podstatě o nekonečné, doslova barevné výbuchy. Není to však náhodné. Někdy jsou to čisté barvy, jindy i lomené. V rámci našich úvah o tom jak/jakým způsobem jsme opomněli to, co bývá tradičně považováno za podstatu výtvarné tvorby: tou bývá kresba, tedy jisté vyrovnání se s reálnou skutečností. Virtuozitu autorova vyrovnání se s realitou najdeme jakoby marginálně. Jsou to drobné příběhy existující na rozsáhlých plochách. S neuvěřitelnou lehkostí jsou zde podány složité kresebné kompozice jakoby jen tak.
O současné výstavě Michaela Rittsteina v Jízdárně Pražského hradu by se jistě dalo napsat mnohem více slov a vět, také možná poněkud jiných, ale možná právě v šíři toho možného výkladu je uložen vlastní smysl opravdového umění. Výstava však bezesporu odpověděla na jednu otázku, která běhá nejen ve výtvarném prostředí: Je malba již překonanou disciplínou? Odpověď pak často zní: Výtvarno se ubírá jiným směrem, jak to například deklarují některá pedagogická pracoviště, včetně mnohých ocenění v čele se stále respektovanou Chalupeckého cenou (pozn.: tuto cenu obdržel mimo jiné i Michaelův syn Lukáš Rittstein).
Je tedy konceptuální přístup budoucnost výtvarna? Tou konceptuálností se zde míní tzv. výtvarný projev, který totálně rezignuje na to prosté jak. Tento přístup rezignuje na tradiční předpoklad jakéhokoliv umění, který je odvozen již od vlastního slova umění, kde právě to jak bylo samozřejmě v každé době chápané poněkud jinak, ale vždy sehrávalo svou roli. Kdybychom toto chtěli domyslet, pak bychom měli hledat pro umění nový termín, nový název. Stačí však dojít před brány Pražského hradu, do jeho Jízdárny, a najdeme odpověď v díle Michaela Rittsteina, který s jistým povzdechem konstatoval: „Umělecký svět rezignoval na formu!”