Dokáže chabě vymezený společný evropský zájem překonat národní zájmy a národní identitu jednotlivých zemí EU?
George Friedman, který se věnuje geopolitickým prognózám, píše o fragmentaci EU nejen v souvislosti s odchodem Velké Británie z Evropské unie. Druhá největší ekonomika Evropské unie, Velká Británie, odchází z EU. Polsko se ve stejnou dobu ocitá pod palbou kritiky za to, že porušuje pravidla EU v oblasti nezávislosti soudců, také Maďarsko je kritizováno v oblasti právního státu a jedna z největších politických stran v Itálii navrhuje zavedení paralelní měny, aby Itálie mohla zvládnout svoje zadlužení.
Zakládajícím principem EU, připomíná Friedman, bylo sjednocení doposud soupeřících zemí do jednoho bloku na základě společných hospodářských a politických principů a společné evropské identity. Vzhledem k evropským dějinným zkušenostem se překročení „rozdílů“ stalo základním předpokladem úspěchu.
Jenže příklad Itálie ukazuje, že EU nemá ujasněný ani společný ekonomický zájem. Příklady Polska a Maďarska zase, že nemá jasný společný politický zájem. Odchod Velké Británie staví EU před otázku, zda a jak mohou tyto společné zájmy být zachovány a zda je možné národní identitu podřídit té evropské. Nejde o marginální neshody, jde o základní otázky týkající se toho, zda chabě vymezený evropský společný zájem dokáže překonat národní zájmy a identity.
Identita a suverenita
Evropská unie směřuje k existenciální krizi a může přežít jen jako koalice národů reprezentujících „roztříštěnost“ Evropy.
Základním problémem je otázka národní identity a suverenity. Británie, Itálie, Polsko a Maďarsko jsou evropské státy s odlišnými dějinami, tudíž i různými citlivými body. Být Italem není stejné jako být Britem. Co je ale onou společnou evropskou citlivostí? Obecně se věří, že je to liberální demokracie. Ovšem základním principem liberální demokracie je národní sebeurčení – národ musí vybrat vládu, která je odpovědná jen jemu samému. Liberální demokracie je národní sebeurčení, nebo to není nic, píše Friedman.
Vlády v Británii, Itálii, Polsku a Maďarsku byly zvoleny. Někteří poražení kandidáti sice naznačují, že byly zvoleny jen díky podvodům a manipulacím veřejným míněním (například Brexit), ovšem i tyto vlády zastávají názory, které jejich zemím nejsou cizí.
Evropské národy jsou velmi různé, a ačkoliv každý z nich historicky adaptoval liberální hodnoty nad rámec svého národního sebeurčení, žádný z nich neztratil vlastní identitu, protože ani nemohl. Friedman tvrdí, že identita je dílem dějin a že například Francie byla Francií dávno před tím, než se zde konaly první volby. Vedle toho připomíná, že národní identita a myšlenka sebeurčení se mohou projevit i způsoby, které poruší liberálně demokratickou metodologii.
Evropská identita je iluze
Jak definovat evropskou identitu? Definice, kterou nabídla Maastrichtská smlouva, byla podle Friedmana dítětem historického okamžiku, ve kterém končila anglo-americká okupace západní Evropy a sovětská okupace východní Evropy. Jenže evropská identita byla iluzí, míní dále. Iluzí, které se Evropané drželi ve strachu z návratu krvavé minulosti. Pak síla historického momentu pominula a jednotlivé národy s odlišnými zkušenostmi se vrátily k tomu, kým jsou. Evropský vynález technokratického liberalismu jim byl cizí, kdežto právo na národní sebeurčení bylo empirickou skutečností i mravním principem.
Británie, Itálie, Polsko nebo Maďarsko, které článek uvádí jako příklady, se ubírají vlastní cestou, přestože jim frustrovaní evropští úředníci hrozí a odsuzují je – je totiž jasné, že evropská byrokracie už nemá autoritu a nikdo se jí nebojí. Podle Friedmana oslabení EU souvisí s její sníženou schopností za soulad zaplatit (například evropskými dotacemi).
„Společná“ Evropa byla skvělou myšlenkou, zónou volného trhu, která se zaměřila na obchod, ne na stvrzování identit. Evropské hospodářské společenství posléze nahradila Evropská unie, která by se právě teď měla poučit z příkladu Severoamerické tržní zóny. Obě uskupení se zásadně liší, neboť severoamerická verze obchodní zóny se nesnaží reprezentovat společnou identitu. Ovšem je pravda, že Severní Amerika si neprošla tím, čím Evropané, a Severoameričané se nesnaží potlačit, kým byli a samozřejmě stále jsou.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.