Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak nás krize (do)nutí nejednat a nemyslet podle ideologických vzorečků.
Pandemie koronaviru mění svět kolem nás a dotkla se už každého z nás. V uplynulém týdnu jsem žila ve dvou protikladných „světech“. V Česku jsem mohla sledovat zavádění nových a nových opatření k zadržení šíření viru mezi obyvatelstvem. Ve Finsku zdejší vláda podnikala omezenější kroky, až nakonec v pondělí rozhodla o vyhlášení stavu nouze a přípravě uzavření hranic. Odlišné přístupy podle mého názoru částečně souvisejí s odlišnou politickou kulturou, ale mají co do činění i s důvěrou ve zdravotní systém a s připraveností čelit podobným situacím.
Nebudeme si dělat iluze o tom, že by rychlé kroky vlády Andreje Babiše neodrážely nedostatečnou připravenost Česka na epidemiologickou pohotovost. Bohužel s připraveností Česka na světové trendy a na náhlé situace jako je tato, je to dost slabé. S „krizovým hyper-manažerem“ Babišem, nebo s opozičním Demoblokem v čele. Nedostatek roušek a dalšího vybavení se teď kompenzuje sledem rychlých kroků, počínaje zavíráním hranic a konče celostátní karanténou (s velkými výjimkami). A tam, kde stát selhal (v případě roušek alespoň) se situaci snaží řešit sami občané.
Další otázkou je pak stav českého zdravotnictví po letech „reforem“, včetně privatizace a celkové komodifikace. Tento stav samozřejmě nepadá na vrub jenom současné vlády, i když Babišův (dnes svěřeneckým fondem oficiálně spravovaný) podnikatelský konglomerát má v portfoliu také podnikání ve zdravotní péči, takže se na některých jeho rysech nepochybně podílel a podílí. Zdraví by neměla být komodita a péče o něj neměla být „povýšena“ na výdělečný podnik.
Pro Česko, Finsko a další země v Evropě teď ale platí, že karanténní omezení a další opatření jsou kroky (a rozhodně ne samospasitelné), které mají zabránit šíření nákazy tak, aby nedošlo k jejímu nekontrolovanému nárůstu nad rámce možností zdravotního systému. Nic si ale nenamlouvejme. Hraje se tu fakticky hlavně o čas, v českém případě i z hlediska čekání na dodávky chybějícího zdravotního vybavení.
Dobře to ukazuje následující obrázek:
Babišova vláda v rámci improvizace přistoupila ke krokům, které zavedly i další země, bez ohledu na jejich vyšší nebo nižší připravenost na epidemiologickou krizi. Je to samozřejmě hlavně proto, že v této situaci je po ruce dost konkrétní paleta kroků a že společným nepřítelem je ve všech případech kolaps zdravotního systému v důsledku nekontrolovaného nárůstu případů onemocnění koronavirem. Někde větší, jinde menší, ale všude s potenciálně tragickými důsledky.
Jednotlivé země a jejich vlády jednaly samostatně. Hlavním důvodem je skutečnost, že Evropská unie do značné míry ponechává zdravotní systém v pravomoci národních států a určuje jen obecná pravidla. Trochu nadneseně lze říct, že v rámci integračního procesu zůstalo zdraví a péče o něj (prevence, náklady) národní, nikoliv evropskou hodnotou.
V Evropské unii znovu platí hranice, ba dokonce hranice dočasně uzavřené. V pondělí byla uzavřena i hranice mezi Německem a Francií. Prvotní reakce Bruselu, která zavírání hranic kritizovala, ukázala míru ideologického zmatení v nejvyšších místech evropské byrokracie. Hranice byly uzavřeny jako karanténní nástroj k omezení pohybu lidí, protože ti jsou nositeli a oběťmi infekční nákazy. Nemocní nebudou ošetřováni v Bruselu, ale na místě, kde se musí jednat rychle a podle situace. Bruselu se především nelíbilo, že uzavření hranic se stalo symbolem aplikované suverenity národních vlád. V “Evropě bez hranic” se zavírají hranice v manévru, který připomíná původní smysl slova sanitární kordon, a Brusel o tom nerozhoduje. K neštěstí EU pak případ Itálie ještě zdůraznil, jak “rychle” dokáže EU reagovat na podobné krize. Ne že by to bylo překvapivé: čím větší byrokracii vytvoříte, tím spíš se ocitá mimo reálný svět. Přičemž vlastní materiály Evropské unie, které se týkají přeshraničních zdravotních rizik, jasně předpokládají, že a) čelit rizikům je odpovědností každého státu a b) úkolem EU je krizovou situaci koordinovat.
Bohužel, sama Evropská unie přispěla svým dílem k tomu, že místní vlády a systémy by mohly situaci i nezvládnout – protože Brusel celé roky požadoval rozpočtovou disciplínu, která byla často v rozporu se stavem a charakteristikami ekonomik různých členských zemí EU. Jeden škrtový mustr na všechny. Zdravotnictví se nevyhnul, jak ukazuje článek bývalého italského europoslance, který jsme přinesli včera.
Považovat současnou situaci za projev nacionalismu je podle mého názoru omyl, který pramení z úzce ideologického vidění světa. Hranice mezi členskými zeměmi se pro svobodný pohyb lidí (ne zboží, ne kapitálu) dočasně uzavřely, protože všichni sdílíme stejný problém. Jestli je něco na současné pandemii velmi patrné, tak to, že nás spojuje lidský úděl. Jsme všichni zranitelní. Protože jen blbec nechápe, že koronavirus se opravdu neptá na národnost, věk nebo barvu pleti, výši přijmu, politický režim či na hranice. Jenže zdravotní systémy čelí virové nákaze, přeplněným jipkám a nedostatku lůžek na místě, mají místní problémy, limity a omezený objem. Hranice tak pomohly jenom v tom, že se aspoň částečně omezilo další šíření nákazy s ohledem na národní zdravotní systémy. Nikdo rozumný nemůže tvrdit, že se virus tímto způsobem zastaví per se. Už jen proto, že hranice byly zavřeny, když už se nákaza šířila v jejich rámci.
Pandemie koronaviru ukazuje na jedno. Ideologické myšlení a vzorečky v případě krizové situace přestávají platit k velké nervozitě jejich ideologických strážců. Na to, že „věci“ budou po koronaviru „jinak“, se musíme připravit. A už teď musíme myslet na to, aby to byla změna k lepšímu, a ne k horšímu v tradicích staré dobré šokové terapie.