Ivo Šebestík ve svém článku hledá kulturní i historické souvislosti a možná vysvětlení nerovnoměrného šíření nemoci COVID19 v Evropě.
Kolem koronaviru, jeho náhlém zjevení, rychlém, ale nerovnoměrném šíření, vzniká celá řada nejasností, které budou rozluštěny teprve později, možná mnohem později. Otázkou je, zda metodiky zjišťování šíření viru jsou v celém světě stejné, právě tak jako stanovování diagnózy. Zda mají statistiky skutečnou vypovídací hodnotu o stavu nemocných, případně o příčinách úmrtí, pokud jich paralelně působí více u lidí chronicky nemocných nebo již ve vysoké věku.
Jednou z nápadných stránek pandemie COVID19 a jejího šíření konkrétně v Evropě je skutečnost, že země, často dokonce sousední státy, vykazují výrazně rozdílné počty lidí nakažených, těžce nemocných a také mrtvých. V těchto statistických údajích existují obrovské rozdíly mezi zeměmi jižní a jihozápadní Evropy, Velkou Británií, Německem, Nizozemskem a Belgií na straně jedné a státy, jako jsou Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Bělorusko, Ukrajina, Rusko na straně druhé.
Příčin tohoto rozdílu, jaký alespoň prozatím mluví ve prospěch střední a východní Evropy, je patrně několik a mohou spočívat například ve větší uzavřenosti těchto států vůči okolnímu světu nebo (asi s výjimkou Ruska) v etnické „homogenitě“ obyvatelstva, tedy ve faktu, že v zemích bývalého sovětského bloku žije podstatně méně osob původem z jiných částí světa.
Nejsem lékař epidemiolog, a tak otevřeně přiznávám, že následující text je ryze laickým pohledem, jaký dost možná odborník na pandemie okamžitě smete ze stolu. A učiní tak právem. Nicméně, z tohoto mého laického pohledu by rozdíly v počtech nakažených osob, těžce nemocných a zemřelých v důsledku pandemie COVID19 (nebo v souběhu s ní) měly být alespoň vzaty v úvahu jako přinejmenším nápadná okolnost či zvláštnost.
Imunita pro potomky získaná ve středověku?
V roce 1997 šestice odborníků z amerického Národního institutu pro výzkum rakoviny a genetické diverzity zveřejnila výsledky svého výzkumu, podle kterých před přibližně čtyřmi tisíciletími vznikla u tehdejších lidí v Evropě genetická mutace CCR5, která současným nositelům této mutace poskytuje imunitu proti HIV, tedy proti onemocnění aids, které se zrodilo v Africe v důsledku konzumace šimpanzího masa některými domorodci. Jeden z vědců, Stephen J. O´Brien pak v článku pro American Journal of Human Genetics tento objev upřesnil poukazem na to, že tento druh mutace CCR5 mohl vzniknout už před cca 700 lety. Tedy v době, kdy Evropou prošla černá smrt, dýmějový mor, který řádil na celém kontinentu přibližně v letech 1348 až 1350. O´Brienovu hypotézu následně potvrdilo 18 dalších odborníků.
Podstatné je, co z morové epidemie středověku, patrně probíhající souběžně s masivní epidemií antraxu (sněť slezinná), má souvislost s nemocemi nové doby. Norman F. Cantor, autor knihy In the Wake of Plague (česky Po stopách moru) to shrnul do jednoho výstižného souvětí: „Jste-li potomkem bělocha, který zažil morovou ránu z poloviny 14. století a tento váš předek ji přežil, můžete být zcela imunní i vůči HIV/AIDS.“ Tato imunita by se mohla týkat přibližně 15 procent současného bílého obyvatelstva Evropy.
Vzhledem k tomu, že „černá smrt“ spolu s antraxem, jako epidemií způsobenou přenosem z dobytka, prošla větší částí evropského území, kde měla podobné následky, jaké by způsobila nukleární válka, tedy zabila 30 až 60 procent obyvatelstva, měla přesto jeden pozitivní výsledek, tedy – jak soudí zmínění vědci – umožnila mutaci u části lidí, kteří souběh dvou vražedných epidemií přežili, s tím výsledkem, že potomci těchto Evropanů získali imunitu na jeden typ virové nákazy, HIV/AIDS. Což je oněch přibližně 15 procent bílého obyvatelstva kontinentu.
Zajímavé přitom je, že nejničivější následky těchto epidemií postihly především střední Evropu. A tak vzniká opět laická otázka, jakou by ale mohli položit novináři v aktivní službě odborníkům: „Neexistuje možnost, že obyvatelstvo v některých regionech Evropy disponuje vyšší mírou imunity například či mimo jiné v důsledku mutací, jaké mohly alespoň teoreticky způsobit rozsáhlé epidemie v minulosti? Nebo z jiných důvodů, například kvůli rozdílům v systémech dřívějšího očkování proti dětským nemocem, nově proti chřipce a podobně?“ Případně, zda mohou existovat rozdíly dané regionálně odlišnými stravovacími návyky, jiným přístupem ke zdraví, jiným typem lékařské péče a zdravotní prevence, vyšší odolností alespoň části obyvatelstva mající jiné příčiny? Bez uspokojivých odpovědí také zůstává to, zda se v pandemii šíří jedna či více mutací viru, tedy zda původních zdrojů nákazy nemohlo být paralelně více. Jedna například i v jihozápadní Evropě.
Z historických souvislostí, jaké možná ovlivňují imunitu části původního evropského obyvatelstva, nemusí přitom ani zdaleka jít pouze o epidemie dýmějového a plicního moru, jaké postihly už ve starověku Byzantskou říši, v polovině 14. století téměř vylidnily německé, české i rakouské země, ale například ve Francii v podstatě vyvraždily celá města, jako bylo například Bordeaux, které jeho přeživší obyvatelé raději zapálili v domnění, že ohněm „smyjí“ tento „boží trest“.
Další morové epidemie zasáhly část Evropy také ve druhé polovině 17. století. Pozůstatky paměti těchto historických tragédií jsou Boccacciův Decameron, Defoeův Deník morového roku, Bergmanova Sedmá pečeť, hlavně ale morové sloupy vztyčované na paměť hrůzných let na náměstích většiny historických měst, dobové kroniky, ale i lidové zvyky a písně odrážející zoufalý a v podstatě marný boj s epidemií, jaká přicházela bez viditelné příčiny a stejně tak zase mizela.
Zajímavé je, že dýmějový a plicní mor i antrax mají v počátcích chřipkové symptomy, tedy vysoké horečky a respirační potíže. Podobně jako COVID19.
Záhada, souvislost nebo jen náhoda bez příčiny?
Faktem je, že COVID19 je rovněž virové onemocnění, které se objevilo znenadání v jednom čínském městě, odtud se rychle rozšířilo do celého světa, ale nejvíce „zaútočilo“ naprosto záhadným způsobem v severní Itálii a ve Španělsku, kde zabíjí obyvatelstvo ve velkém počtu. Zabíjí také ve Francii, v Německu, Nizozemsku, v Belgii a ve Spojeném království. Toto jsou země středověké západní Evropy, víceméně jednolité kultury vyrůstající ze základů římské, keltské, románské, franské a germánské kultury. Zatímco země, které byly s tímto západoevropských centrem pouze ve volnějším svazku nebo stály zcela mimo, vykazují (alespoň prozatím) převážně příznivější výsledky v boji s novou pandemií koronaviru.
Možná je to čirá náhoda, jaká s historickými okolnostmi vůbec nesouvisí. Opakuji, že se jedná o laický pohled. Nicméně, regionální rozdíly v šíření pandemie a v jejích dopadech na zdraví obyvatelstva jsou evidentní. Zajímavé jsou ostatně i rozdíly, které se dotýkají samotného „západoevropského“ ohniska této pandemie, konkrétně výrazný rozdíl mezi sousedními státy Španělskem a Portugalskem. Pochopitelně, jisté vysvětlení může spočívat v prostém faktu, že některé státy, respektive jejich vlády, bojují s pandemií efektivnějším způsobem a jiné ji zvládají prostě hůř. Toto je vysvětlení, jaké v podstatě – ač ne příliš zdůrazňováno – „vysvětluje“ ony lokální rozdíly oficiální cestou.
Strach z bioteroristického útoku
Již zmíněný autor knihy o dějinách moru, Norman F. Cantor, začíná svoji knihu vydanou v New Yorku roku 2001 až neskutečně aktuálním tématem. Zmiňuje, že zdravotní systém Spojených států není nastaven na bioteroristický útok, při kterém by mohly nemocnice zaplavit tisíce pacientů trpících nemocemi, které byly zdánlivě už vymýceny, ale mohly by se vrátit. Nehledě na to, že ve Spojených státech je zdravotní péče téměř třetině obyvatelstva zcela nedostupná, což patrně může aspoň částečně vysvětlovat tamní rychlý nárůst lidí, kteří onemocněli na koronavirus a množící se úmrtí ve Spojených státech.
S „přirozenou“ hrozbou pandemie některým virovým či bakteriálním onemocněním, jejichž příčiny se v podstatě nedají předvídat, ale souvisí hrozba, s jakou mají svoji zkušenost dost možná všechny světové velmoci či alespoň mocnosti menšího významu, ale přesto se důkladně připravující na válku vedenou jakýmkoliv možným způsobem.
Už během druhé světové války si Němci i Spojenci vytvářeli velké zásoby biologických zbraní, především antraxu, které mohly být použity proti nepříteli. Naštěstí je žádná z válčících stran nepoužila. Spojenci prováděli s antraxem pokusy na jednom ze skotských ostrovů. Spory tohoto viru zůstaly živé ještě i padesát let po válce. Obyvatelstvo ostrova tak muselo být evakuováno.
Někdy v devadesátých letech minulého století likvidovali Rusové jednu z laboratoří, ve kterých se vyráběly biologické zbraně. Je nad veškerou pochybnost, že všechny velmoci či prostě vojensky silné státy laboratorně zkoumají podobné extrémně nebezpečné látky. Poté, kdy Spojené státy použily atomových zbraní na likvidaci civilního obyvatelstva dvou měst, neexistuje na této planetě už žádná záruka humanity, takže potenciální hrozba byť jen „pouhé“ produkce biologických látek, možná zmutovaných virů, stále trvá.
Morová epidemie (spolu s epidemií antraxu) zahubila v Evropě poloviny 14. století přibližně dvacet miliónů lidí, což lokálně představovalo 30 až 60 procent obyvatelstva. Na různých místech kontinentu byly dopady sice jiné, všude však úděsné. Například Anglii mor téměř vylidnil (na počet obyvatelstva před morovou ranou se Anglie vrátila až koncem 18. století), stejně jako české země a části Německa. Od poloviny 14. století však v některých zemích Evropy začíná nová éra vývoje. Chybí lidé, chybí tedy pracovní síla, králům chybí daně, poskytují tedy ve větší míře svobodu dříve nevolnému lidu, neboť takto svobodní lidé platí daně přímo do královské pokladny. Vylidněná města přijímají větší počty svobodných venkovanů, úměrně roste vliv městského stavu, rodí se zárodky kapitalistického systému, po celé Evropě vyrůstají bankovní centrály i filiálky, roste moc peněz, atd. atd. Také ale přibývá kritiky církve, světského panování a sílí lidové nepokoje, jaké v českých zemích vyvrcholily husitskou revoltou.
Zkrátka a dobře tak hrozivá epidemie nutně změnila chod dějin. Ovšem války neustaly. Naopak. Pokračovala stoletá válka mezi Anglií a Francií a v jejím závěru se na anglických ostrovech rozhořela válka vnitřní, mezi dvěma větvemi plantagenetovského rodu, Lancasterů a Yorků. Bojovalo se, kde se dalo. Zrodil se typ středověkého žoldnéře, který bojoval zcela bez ideového nadšení, prostě za toho, kdo zaplatil víc. Pokud jde o násilí a krveprolití, je lidský druh patrně naprosto a bezvýchodně nepoučitelný. Války, pohromy, epidemie jej vyděsí, ale nevychovají.
V roce 1918 vypukla takzvaná španělská chřipka, která zkosila na 50 miliónů lidí. Procentuálně sice zabila mnohem méně lidí než černý mor 14. století, ale i takto odpovídala ztrátám světové války.
Moderní lidstvo si vedle virů biologické povahy opatřilo ještě viry schopné působit zkázu ve virtuální oblasti. Jen na tomto drobném příkladě je zřejmě dobře viditelná sebedestruktivní vlastnost lidského druhu, jenž kráčí směrem k rozkvětu a budoucnosti cestou vytváření stále nových hrozeb a nebezpečenství. A pak se lidé diví, že nedosahují pocitu většího štěstí. Dost možná netuší, že tento pocit vůbec nesouvisí s růstem spotřeby a blahobytu.
Čapkův doktor Galén s obráceným znaménkem
Ale zpět k hlavnímu tématu, kterým je pokus upozornit – laicky a jen z pohledu možných souvislostí – na hledání odpovědí na alespoň některé zvláštnosti související s nerovnoměrným šířením pandemie COVID19 především v Evropě. Na možnost, že snad existují rozdíly v imunitě alespoň části obyvatelstva v různých oblastech kontinentu, byť tyto rozdíly mohou mít různé příčiny a třeba je i působí pouhá různost metod boje s pandemií. A konečně, stále chybí komplexní vysvětlení vzniku tohoto viru. Je to úplně nový virus, nebo mutace jiného, už známého viru? A působí v jedné nebo více variantách na různých místech planety? U člověka se objevil přenosem z jiného živočicha nebo je jeho původ jiný?
Víme, že se začal šířit z Číny (ovšem aniž nutně musí být čínského původu), netušíme, ale proč na evropském kontinentu zabíjí nejvíce v Itálii a ve Španělsku? A nakonec je zde i memento, které upozorňuje na to, že biologické zbraně se stále vyvíjejí, testují, a že pokud by snad některá, až příliš „dokonalá“ unikla, jejím důsledkem by mohl být zánik lidstva. Tohle není hra s ohněm, to je už hra s celou planetou, která je dost možná alespoň v Mléčné dráze jedinečná a neopakovatelná.
Vzhledem k historickým dokladům z doby poměrně nedávné, které ilustrují odhodlání některých vládních a mocenských struktur prosazovat své zájmy zcela bez ohledu na ztráty na životech, se může na Zemi zrodit Čapkův doktor Galén s přesně obráceným znaménkem. Nikoliv vědec, který zná a nabízí lék na smrtící „bílou nemoc“ výměnou za konec militarizace, za mír a spásu lidstva. Ale přesně naopak. Jako vyděrač se zlými ba nejhoršími úmysly! Jako někdo, kdo bude lék ochoten vyměnit za podřízení se diktátu některé mocnosti. Rozumí se, že té JEHO! Současné mezinárodní „vztahy“ už zaznamenaly výhrůžky, vydírání, sankce, otevřené násilí. Mít v ruce biologickou zbraň, lék na ni a s ním vydírat ostatní, to by mohl být obzvláště katastrofický scénář budoucnosti lidstva, jež se zdráhá poučení. Obrázek současného světa stiženého pandemií koronaviru nepochybně usnadňuje porozumění takovéto situaci.
Snad je pandemie koronaviru skutečně „pouze“ přenosem nové varianty viru z některého živočicha na člověka, jak se to předpokládá a jak tomu bývalo i v minulosti, kdy dýmějový mor patrně přenášely krysy, antrax dobytek a AIDS opičí maso. Někteří vědci říkají, že se „tvorbou nových virů“ Země nebrání, ale útočí, neboť člověk se jí začíná jevit jako něco, co si nepřála a co se ale opravdu vůbec nepovedlo. Snad bude člověk vždy schopen reagovat rychle a vytvářet účinné léky proti nekonečné invenci přírody. Snad ale také alespoň trochu změní svoje myšlení a chování. Člověk nad přírodou nikdy nezvítězí. Vždy zůstane několik kroků pozadu. A pokud zvítězí, pak jen tím, že opustí svoji biologickou podstatu i s citovostí a uměleckou kreativitou a stane se součástkou svého mobilu. Něco jako elektronické zombie. Nebylo by vůbec špatné mít to občas na paměti.