Ivo Šebestík píše o tom, jak vládní pomoc a kompenzace nutně naráží na zájmy jiných, které se točí kolem vlastního zisku. S koronavirem nebo bez.
V současné koronavirové krizi je při vší kritice vlády třeba mít na zřeteli, že především její návrhy pomoci zaměstnancům, drobným podnikatelům, dlužníkům a osobám v oddlužení nebo v exekucích nutně narážejí na zájmy osob, které se nemíní kvůli pandemii COVID-19 jakkoliv uskromnit, nebo v ní dokonce vidí možnost nových zisků. Vliv takových osob a jejich kruhů určitě nelze podceňovat.
Takže vláda, i když by si možná skutečně přála pomáhat lidem zasaženým důsledky nouzového stavu, a tím se vyhnout sociálním problémům, musí čelit silným tlakům jak z domova tak od zahraničních investorů, kteří mají v ČR svůj kapitál a myslí především sami na sebe. Premiér, ministři a další osoby, které řídí stát uprostřed tak závažné krize, pracují pod tlakem reality i různých partikulárních zájmů. Výsledkem musí být nějaký kompromis, při kterém nedojde k masivním protestům lidí, kteří ztratí práci, své drobné podnikání nebo dokonce bydlení. Kteří takto dokonce upadnou do dluhové pasti.
Útočit na vládu z pohodlného zákrytu opozice je v této situaci snadné, zbabělé a neodpovědné. Docela určitě by bylo chybou naletět opozičním stranám na jejich předstírání, že jim jde především „o člověka“. Jedná se jim o jejich vlastní vliv po skončení koronavirové krize. Pokud by v jejím průběhu na vládě nenašly žádné chyby a nevystavily ji tvrdé kritice, pak by to mohlo vypadat, že se bez nich politické schéma státu docela snadno obejde. Takže docela logicky vítají všechno, co vláda udělá špatně. Mohlo by se skoro říci, že „čím hůře, tím lépe“, což už jednou v českých dějinách bylo.
Na druhé straně je ale evidentní, že některá vládní opatření „první pomoci“ jsou navrhována poněkud pokrytecky, tedy s dobrým vědomím toho, že člověk, který se v důsledku uzavření své firmy po dobu nouzového stavu ocitl v potížích, narazí při uplatňování této „první pomoci“ na nevyzpytatelný lidský faktor. A žádné pomoci se mu nedostane.
Lidský faktor mezi dvěma podnikateli
Jedná se například o „právo“ odložit platbu nájemného za prostory, které obživy dočasně zbavený jedinec využívá k podnikání. Jenomže většina pronajímatelů těchto prostor jsou právě tak podnikatelé jako on, jimž odkladem nájmu v důsledku nouzového stavu uniká jejich zisk. Tak například provozovatel restaurace, bistra, kavárny, cukrárny či pivnice musel z rozhodnutí vlády zavřít svoji provozovnu, neboť jeho druh podnikání předpokládá úzký tělesný kontakt většího počtu lidí na malém prostoru. Nepodniká, nevydělává, nemá na nájemné. Takže se – na základě rozhodnutí vlády, které mluví v jeho prospěch – obrátí na majitele objektu s žádostí, aby mu tento jiný podnikatel o dva tři měsíce odložil platbu nájmu.
A v této chvíli se rozehraje široká škála variant, ve kterých hraje stoprocentní roli lidský faktor. Vláda sice říká, že nájemník nesmí být vyhozen z prostor kvůli dočasné neschopnosti platit nájem, což způsobila koronavirová krize. Neexistuje ale žádná jistota, že pronajímatel výpověď, kterou předá nájemci, nezdůvodní jinými důvody. Ze zaměstnání se v demokratické společnosti rovněž nevyhazuje ze skutečných transparentních příčin, ale například kvůli narychlo provedené „restrukturalizaci“ pracovních míst ve firmě. Nebo z jiných obdobně vykonstruovaných a nepravdivých důvodů. V tomto ohledu bývají totalitní společnosti mnohem transparentnější. „Nelíbíš se nám, tak prostě letíš!“ V demokracii se první věta nahradí jinou. Třeba: „Firma se modernizuje. Digitalizuje. Mění priority. Klade vyšší nároky. Musí zeštíhlet, hledá rezervy a efektivnější způsoby realizace.“ A tak podobně.
Lidský faktor mezi pronajímatelem bytu a nájemcem
Úplně stejným způsobem jako restauratér v nájmu narazí hlavou rovnou na lidský faktor také rodina obývající pronajatý byt. Ani v těchto případech nájemce nedostane výpověď z důvodu neplacení nájmu v období nouzového stavu, ale například proto, že rodina ruší noční klid, nedodržuje pořádek v objektu, její pes v noci štěká nebo někdo z rodiny chronicky nezamyká dveře do objektu.
Proti „náhradním důvodům“ vyhazovu, jaké si neempatický lidský faktor velice snadno připraví, není osoba či podnikatel v nájmu u jiného podnikatele chráněn ani v nejmenším. Vláda může apelovat na solidaritu, na ohledy a prostou slušnost, ale peníze jsou peníze a před jejich branami solidarita často končí.
Mnoho lidí vždy byl, je a bude solidárních, ale neméně stejné množství prostě praští pěstí do stolu a řekne: „Proč právě já bych měl na tohle doplácet?“ Taková reakce charakterizuje určitý typ člověka, bohužel tento typ se nevyskytuje vůbec vzácně.
Stejně tak z dílny „Chytré horákyně“ nejspíš pochází šance daná vládou na odklad splátek půjček a hypoték u bankovních domů a úvěrů v takzvaném nebankovním sektoru, ke kterému ovšem patří také lichváři vydělávající (s požehnáním státu) na momentální nouzi svých klientů tak, že stanovují výhradně dlouhé doby splátek, jaké umožňují astronomický růst úroků již tak ve smlouvě vyčíslených jen o fous pod hranicí zákonem definované lichvy. Na úroveň mimořádně brutální lichvy se tyto úroky vyšplhají fantasticky vyšperkovaným eskamotérstvím tvůrců smluv, nefunkčním leč zpoplatněným „pojištěním“ klienta, smlouvami plnými zákeřností a v rozsahu Jiráskových románů tištěných ovšem téměř nečitelným briliantem, jejichž četba laikovi zatemní zejména dovedně ukryté pasti. Očekávat především u těchto Gobsecků, Harpagonů, Grandetů a Eukliů naší současnosti jakoukoliv empatii a solidaritu je naprostá iluze.
Ovšem ani velké banky bohatnoucí podnikáním se svěřenými, tedy jim nepatřícími penězi nehodlají tratit na nouzi obyvatelstva, jež jim tyto své peníze svěřuje. Souhlasí sice s odkladem splátek o tři nebo o šest měsíců. Proč ne?! Ale případnému žadateli automaticky prodlouží splátkové kalendáře o odklad, přičemž ponechají v chodu úroky, které jim generují zisk. Podnikatel, jemuž nouzový stav zabránil v podnikání, ale který měl na svém kontě alespoň malou finanční rezervu, si snadno spočítá, že mu dočasná bankovní „empatie“ sáhne do peněženky jenom o něco později, leč o to více. Takže podnikatel „ve splátkách“ raději doma rozbije prasátko a platí své dluhy dál, jak by žádná krize nebyla a on podnikal dále. Má smůlu, že se osobně nachází jaksi na konci ekonomického „potravního řetězce“. V přírodě se také nejprve napapají ti velcí. To se rozumí samo sebou.
Jenom na okraj
Současná krizová situace nesporně dokonale smete iluze části českého obyvatelstva, které se omylem považuje za střední třídu. Aby se člověk směl počítat ke střední třídě, musí disponovat finančními rezervami, jaké mu umožní bez potíží přečkat úplný výpadek příjmů nejméně na půl roku, ale spíše na rok a déle. Kdo takovouto rezervu nemá – což bude dost možná většina českých domácností – pak patří k obyvatelstvu v „prekérní“ situaci, tedy v existenční nejistotě.
Zdá se, že pandemie COVID19 prověřuje nejenom schopnosti politických stran, vlád, zdravotnických systémů a solidaritu obyvatelstva, ale že má potenciál vyléčit společnost z mnoha iluzí a mýtů. Mýtus o vzkvétajícím blahobytu pro všechny zřejmě padne jako první.
Na lidech v oddlužení si lidský faktor nejspíš pochutná
Zcela transparentně jsou nevyzpytatelnému lidskému faktoru vydáni na milost či nemilost lidé, kteří se ocitli v dluhové pasti a dospěli k procesu oddlužení. Pokud někteří z nich si vydělávají na vysoké splátky svého oddlužení podnikáním, které jim bylo v důsledku nouzového stavu na čas znemožněno, pak pro tyto osoby neexistuje žádný vládou nařízený odklad splátek, ale musí se odebrat ke správci svého dluhu, který odklad splátek bez následků buďto umožní nebo zakáže. Pakliže dlužník, který si nemůže po jistý čas vydělávat na své splátky, obdrží negativní verdikt, celá konstrukce jeho oddlužení a s ní i naděje na návrat k alespoň jistému existenčnímu bezpečí se zřítí a nešťastník se může jít oběsit nebo utopit.
Dravou instituci exekutorů žádné ohledy na nouzový stav pandemie samozřejmě nezastaví, neboť kdo si jako své povolání zvolí tento vskutku svérázný druh „péče o raněné“, od toho se empatie věru očekávat nedá. Některá povolání jsou v podstatě diagnózami charakterů. Ostatně, pojem exekuce coby výkonu se docela příznačně vžil i pro popravy. Pro některé typy existenčního ztroskotání četných nešťastníků a jejich následné popravy věřiteli, exekutory a soudy existují bohaté příklady v evropské literatuře, například v Lidské komedii Honoré de Balzaka. Kdo by to před lety řekl, že se četba klasických románů Balzaka, Huga, Dickense a Dostojevského stane znovu prudce aktuální?