Ivo Šebestík píše o tom, jak by hodně opožděná spravedlnost v případě H. Thaçiho a dalších mohla být důležitým příspěvkem k ochraně mezinárodního práva. Bude?
V těchto dnech Zvláštní tribunál pro Kosovo se sídlem v nizozemském Den Haagu vydal zatykač na současného prezidenta kosovského „státu“ Hashima Thaçiho a dalších devět osob. Učinil tak až po více než dvaceti letech od spáchání zločinů, ze kterých jsou tento kosovský „prezident“ a další osoby důvodně podezřelé, a po více než dvaceti letech permanentního, ale marného vznášení obvinění vůči těmto lidem ze strany Srbska.
Zvláštní tribunál vyšetřující zločiny, ke kterým došlo na území srbského Kosova v době takzvané kosovské války a po jejím skončení, byl ustaven až v roce 2015, a to navzdory odporu ze strany kosovských Albánců. Celá záležitost s takto pozdním obviněním Hashima Thaçiho a dalších osob se nyní právem ocitá v centru pozornosti. Ukrývá v sobě ale až příliš mnoho negativních informací o procesu rozpadu (rozbití) bývalé Jugoslávie a o jeho aktérech doma i v zahraničí. Rozkrytí pozadí celého procesu by bylo nesmírně důležitým příspěvkem k ochraně mezinárodního práva.
Historie uplynulých více než dvaceti let obsahuje nemalé množství velice podivných kostlivců rozmístěných snad po všech skříních světa. Toho západního ponejvíce. Jedním z nich je také podivná spravedlnost dříve ustaveného Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), který se po svém vzniku v podstatě specializoval na trestání Srbů, přičemž zvláště důvodně podezřelé osoby spojené s konflikty v Bosně nebo s bojem takzvané Kosovské osvobozenecké armády proti Jugoslávii z let 1998 až 1999 této jeho „spravedlnosti“ úspěšně unikaly.
K osobám vůči kterým srbská strana za více než dvacet let shromáždila dostatek ba nadbytek důkazů o zločinech páchaných během takzvané kosovské války, patří především bývalý předseda vlády „státu“ Kosovo, Ramuš Haradinaj, a současný prezident téhož státu Hashim Thaçi. Zatímco vůči Haradinajovi ICTY v minulosti vydal zatykač a Haradinaj stanul v Den Haagu před soudem, Thaçi jako oblíbenec USA a spojenec NATO ve válce proti Jugoslávii, před haagský tribunál předvolán nebyl. A to ačkoliv jej v roce 2007 obvinila žalobkyně ICTY Carla del Ponteová.
Jen na okraj: Hlavní žalobkyně ICTY, Carla del Ponteová, právě v době, kdy podala neúspěšně žalobu na Thaçiho, svoji funkci u ICTY opouští a stává se velvyslankyní Švýcarska v Argentině. Protisrbsky laděná média v USA a v západní Evropě (včetně České republiky) v té době komentovala její abdikaci jako zklamání z toho, že se jí nepodařilo dostat do vězení „dva zloduchy“, pochopitelně Srby, tedy Karadžiće a Mladiće. Své skutečné pocity z fungování protisrbského tribunálu v Den Haagu ovšem Del Ponteová komentovala ve svých Pamětech, které vyšly v několika západoevropských zemích.
„Prezident“ Thaçi obviněn mimo jiné i z týrání zajatců a odebírání jejich orgánů za živa
Thaçi stejně jako Haradinaj patřili a ke klíčovým postavám krátké historie kosovsko-srbského konfliktu na území zbytkové federace Jugoslávie, jímž bylo rozbití jugoslávské federace završeno, a jako takoví jsou nejenom osobami důvodně podezřelými z páchání zločinů proti lidskosti, ale jsou – podobně jako bývalý jugoslávský prezident Slobodan Milošević – i velice nevítanými, a tím i nebezpečnými svědky tehdejší protisrbské politiky vedené ze strany některých zemí Západu, především Spojených států. Milošević, který se jako právník v Den Haagu obhajoval sám a disponoval horami důkazů o celém procesu rozbíjení Jugoslávie zevnitř, ale i zvenčí (důkazy proti Clintonovi a jeho administrativě), byl také kardiak, který ve vězení v březnu 2006, za neobjasněných okolností, zemřel. Nezájem západních i českých médií o okolnosti jeho náhlého úmrtí v čase, kdy chystal svoji obhajobu, je velikou záhadou.
Ramuš Haradinaj byl sice obviněn ze spáchání válečných zločinů, ale pro údajný „nedostatek důkazů“ zase propuštěn na svobodu. No a Hashim Thaçi, u jehož osoby od samého začátku existují důkazy přinejmenším o tom, že nechal odvléct na tři sta kosovských Srbů do Albánie, kde byla na nich provedena vivisekce za účelem odebrání orgánů z těla, které byly okamžitě uloženy do chladicích zařízení a odeslány údajně do Turecka. O těchto zločinech existují otřesná svědectví samotných Albánců, kteří se jako členové UCK, těchto zločinů účastnili a posléze pod tlakem svědomí tyto zločiny pomohli odhalit a zdokumentovat. Tato jejich svědectví vyšla dokonce ve Francii knižně.
Proč najednou, po letech, závan spravedlnosti?
Je nesporně zvláštní, že Západ dal právě nyní ruce pryč i od Thaçiho a přenechal jej – alespoň tak to momentálně vypadá – spravedlnosti, jež by si výjimečně mohla zachovat nestrannost na politických vlivech, které haagské tribunály provázejí od samého počátku a činí z nich, alespoň pokud se týkalo ICTY, soudy nikoliv Spravedlnosti, ale soudy pouze velice neobjektivní koalice vítězů válek na území Jugoslávie, jež představují jednu z nejtemnějších kapitol moderních dějin. Válkami na Balkáně tak skončilo krvavé století, které balkánskými válkami také započalo.
Zůstaneme-li na pozici důvodné a mnohokrát osvědčené skepse vůči současné západní spravedlnosti pod taktovkou USA, pak se můžeme obávat toho, že se také Zvláštní tribunál pro Kosovo (nástupce ICTY, který zaniknul 31. 12. 2017) pokusí Hashima Thaçiho soudně očistit a hory srbských i jiných důkazních materiálů takto shodit ze stolu, jako to učinil dříve ICTY v případě Haradinajově a mnoha dalších důvodně podezřelých a obviněných osob, které spojovalo to, že bojovaly proti Srbům.
Jiným důvodem k vylovení maličkého kousku spravedlnosti ze sudu amerických spravedlnosti tuze vzdálených zájmů může být snaha obětováním Thaçiho pokusit se odvést Srbsko alespoň maličko ze sféry vlivu Ruska. Tedy pokus nabídnout Srbsku konečně vlídnější tvář. Samozřejmě falešnou. Ruský vliv v Srbsku totiž stále sílí a už dávno i ta nejdubovější palice mezi dubovými musela na Západě pochopit, že Srbsko nikdy samostatné Kosovo, které vzniklo krádeží kusu jeho vlastního území, neuzná. Srbsko je země velice poškozená nejprve novou německou orientací na Balkáně, která přispěla k rozbití původní Jugoslávie, a následně vojenskou intervencí USA z konce tisíciletí, kterou podpořilo mnoho evropských zemí, Českou republiku, bohužel, nevyjímaje.
Hashim Thaçi, stejně jako mnoho dalších čelných představitelů podivného státního útvaru Kosovo, je spjat s etnickými čistkami zaměřenými proti Srbům na území srbské provincie Kosovo, jejichž výsledkem je v podstatě etnicky „vyčištěné“, již pouze albánské území v krajích Kosova a Metohije. Dále nese odpovědnost za to, jak současné Kosovo vypadá. Že je to v podstatě nefunkční útvar, jedno z center mezinárodního obchodu s drogami a de facto pouze jakési okolí americké vojenské základny významně vysunuté jihovýchodním směrem, tedy do poměrné blízkosti k Rusku. Tato základna byla jedním z hlavních (tedy nedeklarovaných) důvodů, pro které se USA ve válce proti Srbům angažovaly.
Pokud Západ Hashima Thaçiho skutečně právě ledabyle hází přes palubu, dokonce i s rizikem, že bývalý spojenec a veliký oblíbenec může před soudem vypovědět mnohem víc, než bude Washingtonu a Berlínu milé, pak kosovského „prezidenta“ spravedlnost dost možná opravdu nemine. Celá řada západních politiků má někde doma v šuplíku nebo v počítači fotografie z přátelských setkání s tímto člověkem, který podle jejich nepravdivého výkladu tak mnoho přispěl k míru na Balkáně a byl dokonce připraven se vší slávou dovést Kosovo do Evropské unie.
Byl na Západě (a tedy i u nás) velice oblíben, neboť svojí činností včetně té, ze které je nejspíš právem obviněn, přispíval k politice USA a Německa vůči bývalé Jugoslávii, zejména proti Srbsku. Samozřejmě, že v kosovské válce, stejně jako v procesu rozpadu a rozbití Jugoslávie od počátku devadesátých let minulého století šlo většinou o něco úplně jiného, než co zdůrazňoval západní mediální mainstream včetně českého.
Fotografie laskavých objetí bývalé oblíbence nezachrání
Fotografií, na kterých si tuze spravedliví západní politici tisknou vřele ruku s někým, kdo je následně jimi samými hozen přes palubu, existuje velmi mnoho. Na takové fotografie plné úsměvů i vřelého objímání, někdy i polibků, se Hashim Thaçi rozhodně nemůže spolehnout. Nejsou to svaté obrázky, ani amulety. Takovéto fotografie měli v šuplících svých psacích stolů Saddám Husajn i Muammar Kaddáfí. Prvního bývalého přítele předhodil Washington jeho domácím úhlavním nepřátelům, kteří jej nechali s Koránem v ruce oběsit. Druhý byl zavražděn neméně brutálně kdesi v poušti. Takže Nadějné vyhlídky od Charlese Dickense by si Hashim Thaçi do Den Haagu brát s sebou asi ani neměl. Spíš Chladnokrevně od Trumana Capota.
Ale na druhé straně, stále ještě ve hře zůstává ta možnost, že i tentokrát bude úkolem Zvláštního tribunálu pro Kosovo v Den Haagu Hashima Thaçiho, důvodně podezřelého ze spáchání zločinů proti lidskosti a z válečných zločinů, očistit a vrátit do prezidentského křesla ve „státě“ zvaném Kosovo. Nežijeme ve spravedlivém světě, ale ve světě dokonale bezohledných zájmů, které jsou prosazovány všemi prostředky včetně násilných, a ve kterém má pravdu momentální vítěz, a nikoliv ten, který je v právu. Být v právu, to ale asi nebude případ Hashima Thaçiho.