Před 30 lety „Smlouva dva plus čtyři“ stvrdila sjednocení Německa. Michail Gorbačov je za to v Německu oslavován dodnes, ale v Rusku je ostře kritizován. Jsou ruská obvinění oprávněná?
Co je oceňováno na Západě, je doma nepopulární: politické dědictví poslední sovětské hlavy státu, Michaila Gorbačova, opakovaně vyvolává v Rusku kritiku, napsal článek Deutsche Welle k uplynulému výročí, který přese všechno ukazuje především na německou reflexi této události. Ústřední roli v tom hraje německé sjednocení, ustanovené 12. září 1990 v tzv. Smlouvě dva plus čtyři. Co se Gorbačovovi vyčítá? Tehdejší šéf Kremlu požadoval od německé vlády příliš málo peněz za svůj souhlas a nezabránil rozšíření NATO.
Gorbačov mohl stanovit „alespoň podmínky“ sjednoceného Německa pro vstup do NATO, napsal v červenci na Telegramu zahraniční politik a senátor Alexej Puškov. On a mnoho dalších nekritizuje znovusjednocení Německa jako takové, ale spíše Gorbačovovo řešení.
Také ruský prezident Vladimir Putin v interview v roce 2017 hovořil o „chybě Gorbačova“. Během jednání o Německu měl požadovat závazné záruky od NATO. Gorbačov tuto kritiku odmítl.
Konečné uspořádání
Smlouvu dva plus čtyři podepsali v Moskvě ministři zahraničí SRN a NDR a čtyři vítězné mocnosti druhé světové války – SSSR, USA, Velká Británie a Francie. Sedmistránkový dokument „o konečném uspořádání ve vztahu k Německu“ ukončil po více než 40 letech rozdělené Německo.
Byly stanoveny závazné hranice a vyjasněny bezpečnostní otázky, včetně členství v NATO, snížení počtu německých ozbrojených sil z přibližně půl milionu v SRN na 370 000 ve sjednoceném Německu a stažení sovětské armády z bývalé NDR. Jednání probíhala mezi květnem a zářím 1990 a předběžné rozhovory začaly krátce po pádu Berlínské zdi.
Nevíme o žádném kontrolním seznamu, který Gorbačov použil k vyjednávání o Německu. Díky tomu je analýza jeho „chyb“ obtížná. Sám nevěřil v rychlé znovusjednocení Německa a kritizoval desetibodový program Helmuta Kohla, kterým kancléř určil směr na konci listopadu 1989.
Ale již na začátku roku 1990 se hodnocení v Moskvě změnilo. Po setkání ve vnitřním mocenském kruhu bylo konstatováno, že německé sjednocení je „nevyhnutelné“, napsal Gorbačov ve svých pamětech. Mimo jiné bylo rozhodnuto zahájit rozhovory mezi čtyřmi vítěznými mocnostmi a oběma německými státy a zvážit stažení sovětských vojsk.
Průlom nastal během rozhovoru s Kohlem v Moskvě 10. února 1990. „Měli jsme Gorbačovův souhlas s procesem dva plus čtyři a především dal zelenou uspořádání vnitřních aspektů německého sjednocení,“ napsal si Kohl do deníku. Přesvědčil Gorbačova, že nikoli vítězné mocnosti, ale německé státy by měly rozhodovat o svojí budoucnosti, proto vzorec dva plus čtyři.
Jedním ze zvláště kontroverzních bodů bylo budoucí členství sjednoceného Německa v NATO. Moskva byla pro neutrální status, západoněmecká vláda v Bonnu a Washington byli proti. Nakonec se Gorbačov vzdal.
Promarněná příležitost
Smlouva dva plus čtyři stanovila, že na území NDR nebudou rozmístěny žádné jednotky NATO a žádné jaderné zbraně. O rozšíření NATO do východní Evropy se sice okrajově diskutovalo; západní diplomaté naznačili, že se tak nestane. Smluvně to však stanoveno nebylo.
Kritici Gorbačova v Rusku míní, že měl také požadovat stažení spojeneckých jednotek ze sjednoceného Německa. „Sovětský svaz mohl samozřejmě klást otázky ohledně zahraničních jednotek umístěných v Německu,“ řekl Deutsche Welle Wladislaw Below, vedoucí Centra pro německá studia Ruské akademie věd. „Tato příležitost byla promarněna.“
Moskva měla rovněž požadovat stažení amerických jaderných zbraní z Německa, říká Below. Poukazuje na to, že němečtí sociální demokraté to při jednáních s Gorbačovem připomínali. Martin Aust, východoevropský historik na univerzitě v Bonnu, se domnívá, „že by to nebylo vymahatelné. To by byl starý model, který kdysi nabídl Stalin, řekl Aust Deutsche Welle: „Sjednocení Německa jako neutrálního státu – to vyloučil už Konrad Adenauer. Kohlova vláda by to pravděpodobně také odmítla.“
Další obvinění proti Gorbačovovi je finančního rázu. Moskva získala příliš málo peněz za svůj souhlas, míní kritici. Sovětský svaz byl ekonomicky zasažen. Bonn pomohl a zpočátku posílal potraviny. V létě roku 1990 získala Moskva půjčku ve výši pěti miliard německých marek.
Krátce před podpisem Smlouvy dva plus čtyři vyjednali Kohl a Gorbačov další platby. Kancléř navrhl deset miliard, Gorbačov chtěl nejméně patnáct. 10. září 1990 bylo dosaženo dohody na částce 12 miliard německých marek za stažení sovětských vojsk plus další tři miliardy ve formě půjčky.
Spolková vláda byla zjevně připravena dát na stůl větší částku. „Pokud by Gorbačov v té době (únor 1990) řekl:„ Pane kancléři, souhlasím, ale bude to NSR stát 50 miliard nebo 80 miliard“ – mohli bychom říci ne?“ řekl Horst Teltschik, bývalý Kohlův poradce pro zahraniční politiku, v rozhovoru pro DW v červenci 2010. I Gorbačovův poradce Valentin Falin měl za to, že Moskva mohla požadovat až 100 miliard německých marek.
Slabý vyjednavač
Pro kritiky, jako je Below, byl Gorbačov slabým vyjednavačem. V roce 1990 šéf Kremlu méně přemýšlel o své zemi a více o své roli v historických knihách. „Německo dluží velké díky Gorbačovovi a Sovětskému svazu,“ řekl bonnský historik Martin Aust. „Gorbačov si byl velmi jistý, že může vytvořit nový Sovětský svaz, že bude integrován do nového světového řádu, v němž již nebude existovat americko-sovětský antagonismus jako ve studené válce.“ Tyto naděje se však nenaplnily.
Zatímco si ruští kritici stěžují, že Gorbačov měl trvat na delším přechodném období, historik Aust ukazuje pochopení pro Kohlův spěch. Z německého hlediska jsme dnes rádi, že sjednocení proběhlo rychle. Německo je za to Gorbačovovi vděčné.
Spolková vláda tuto vděčnost projevila také tím, že se stala moskevským obhájcem na Západě. Německo přiblížilo tehdejší G7 Sovětskému svazu a Rusku, pomohlo Rusku vstoupit do Evropské banky pro obnovu a rozvoj a Mezinárodního měnového fondu. Tyto a další kroky, řekl Aust, se často ztratily v debatách o Gorbačovově dědictví.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.