Ivo Šebestík píše o tom, že v povolební situaci se obvykle nad vůlí voličů zvítězí mazané zákulisní intriky.
Většinový volební systém, jaký by umožnil vítězi voleb sestavit jednobarevnou vládu a (zcela nebo téměř) ignorovat ostatní strany a hnutí, které získaly ve volbách výraznější úspěch, má bohužel celou řadu nevýhod. Hlasy pro každou jinou stranu či hnutí mimo pozdějšího vítěze v podstatě propadají, což nutí voliče brát takovýto výsledek v úvahu a soustředit před volbami pozornost jen na potenciální vítěze, což není vždy jednoduché předpovídat.
Naproti tomu většinový volební systém zabraňuje poraženým stranám, aby se proti vítězi spikly, spojily se v různé vzorce, a tím vítěze jakoby doběhly. Potíž je ale v tom, že takovýmto postupem „doběhnou“ nejenom vítěze voleb, ale i jeho voliče, jakých je vzhledem k vítězství ve volbách poměrně dost. A ovšem také i voliče stran, které nebyly ke spiknutí po volbách přizvány. Povolební hrátky s komploty proti vítězi takto vlastně znevažují volební akt jako takový, neboť voliči vidí, že v parlamentech, vládách, regionech a na radnicích začnou rozhodovat lidé, kteří dostali méně důvěry voličů, zatímco ti, jimž věřila větší část voličů, odcházejí do opozice. Vůle lidu takto nebyla vyslyšena…
Poměrný volební systém, který je uplatňován v České republice, sice umožňuje pokrýt rozložení stran a hnutí rovnoměrněji, neboť podíl na vládě či řízení krajů, měst a obcí a složení obou komor Parlamentu, má vícero úspěšných stran a hnutí. Na druhé straně ale dochází k velmi neblahému výsledku z hlediska funkčnosti takto volených orgánů. Skutečnost, že parlamentní komory, zastupitelstva a další samosprávné orgány státu či krajů tvoří nejčastěji koalice, znamená, že programy stran a hnutí (pokud strany a hnutí nějaké programy vůbec mají) se navzájem kříží, tříští, rozbíjejí, anulují, matou a deformují natolik, že ve výsledku nevládne jasná politická a ekonomická koncepce, ale znetvořený hybrid ubohých trosek stranických programů (tedy, pokud nějaké vůbec kdy existovaly).
Politika se tak plynule přesouvá od služby vlasti a občanům k politikaření, hašteření a vzájemným sabotážím. A pokud na samém počátku funkčního období stojí pouhé spiknutí poražených proti vítězi voleb, jako je tomu po současných volbách krajských, pak výsledek může být v podstatě znehodnocen hned na startu. Je to, jako když závodník ztratí tretru hned při výstřelu ze startovní pistole. Má-li takovýto trend pokračovat, pak voliči budou přicházet do volebních místností s pramalou jistotou, že mohou složení svých reprezentací ještě vůbec nějak ovlivnit. Demokracii se tak dostane dalšího bolestivého dloubnutí loktem přímo do žeber. Nad vůlí voličů opět zvítězí mazané zákulisní intriky.