Ivo Šebestík se ve svém komentáři ještě ohlíží za posledními 30 lety a za tím, co jim předcházelo. Dnes publikujeme druhý díl jeho eseje.

(První část zde)

Sny se začaly plnit

Realita ustoupila snu, což bývá při dějinných změnách obvyklé. Naděje v platnost osvícenské iluze o kontinuálním vývoji společností a jejich kultury, od nižších stupňů po všestranně rozvinutější, se po listopadu 1989 přelila do velice konkrétní podoby doplňování životních podmínek ve smyslu západních standardů. Svoboda, demokracie a pluralita politických stran doplňovaly materiální výdobytky. Českého a slovenského trhu se zmocnily západní prodejci, začaly vyrůstat obří obchodní řetězce. Na samém začátku přišly Mc´Donalds a moderní vyspělost československých velkoměst se začala měřit počtem těchto provozoven rychlého občerstvení na jedno takové město. Praha, Brno, Bratislava, Ostrava v této nevypsané soutěži jasně vítězily před ostatními městy.

Václav Klaus odstartoval kupónovou privatizaci, jíž se chopili různí spekulanti s akciemi a fondy (někteří, jako Viktor Kožený a spol, se napakovali a zmizeli v dáli), vznikaly nové banky, z nichž většina rychle zkrachovala, přežily nakonec skoro jen dceřinky velkých bankovních domů Západu. Proběhly privatizační podvody, zrodil se pojem „českého tunelu“, velice rychle vznikla nebezpečná symbióza podnikání a části politického spektra, což zasadilo zdrcující úder důvěře v politické strany. Po nějakou dobu byly tyto neduhy považovány (řečeno s V. I. Leninem) za „dětské nemoci“. Demokracie byla doposud mladá, asi tak jako bývá „mladá“ noc na počátku flámu. Dlouho se věřilo, že se podaří všechny neduhy zvládnout a „vychytat“, a potom se Česká republika (bylo to už po rozpadu federace v roce 1992) stane standardní vyspělou demokracií západoevropského typu.

Zatímco Česko mířilo na Západ, Západ zamířil vstříc zkáze

Jenomže po letech se ukázalo, že zatímco česká společnost takto „vyzrávala“, začaly se západního světa zmocňovat první symptomy později vážných nemocí. Ukazovalo se, že západní země jsou sice bohatší a podnikatelsky i technologicky rozvinutější, nejsou však o nic vzdělanější, kulturnější, moudřejší a jejich obyvatelstvo není o nic šťastnější.

Začalo se zřetelně projevovat, že proces přechodu české společnosti k západnímu stylu myšlení a života se podivným způsobem protíná s nárazem do zdi, jaký postihl nejprve elity západních států a později se začal projevovat i v celých společnostech v USA a v zemích západní Evropy. Ukázalo se, že kulturní či civilizační vývoj Západu neprobíhá paralelně s technologickým vývojem, že se obě vývojové linie – technologie a kultura – mohou v určitém stupni začít od sebe oddělovat a následně i od sebe vzdalovat. Moderní technologie, růst zboží, nabídky, spotřeby, možností zisků a kariérního uplatnění, jakož růst všemožné zábavy mohou postupovat velice rychle kupředu, zatímco myšlení, vzdělání, kultura, umělecká tvorba, politická úroveň, mezilidské vztahy, tradice a pevné kulturní rámce mohou v určitém okamžiku narazit na zeď a v důsledku tohoto nárazu nabrat úplně jiný kurz, ne-li zpětný chod, ve kterém couvají račím krokem nejméně se stejnou rychlostí, s jakou se technologie řítí kupředu.

To, že elity v západní Evropě a ve Spojených státech produkují absolutně nesmyslné a ve svých důsledcích sebevražedné vize, není patrně náhoda. Tak jako se liská hlava po nárazu do zdi může zatemnit, úplně stejně se patrně zatemnily vize západních elit, když tyto narazily na zdivo hranic svého vlastního vývoje. Není patrně beztrestné omezit kulturu lidstva na pouhý růst zisků, výroby, služeb, spotřeby, zábavy, bezohlednosti a egoismu. Tyto „hodnoty“ mají patrně svoji hranici, po jejímž překročení nastává nevyhnutelná degenerace. Od úsilí o mír a sociální spravedlnost až k rozbití rodiny, rodičovství a základního povědomí o charakteristice pohlaví. Od rozumného politického směřování k čirému bláznovství. Jak si jinak vysvětlit, že americké i evropské elity podporují růst nerovnosti a orientují se na neexistující hrozby, zatímco ty skutečně reálné stojí za dveřmi a dokonce už i pomalu, zato soustavně, pronikají dovnitř evropské společnosti?

Je fantastickým nedorozuměním, že se právě těmto nepředstavitelně chamtivým kruhům podporujícím extrémní nerovnost mezi lidmi dostává označení levice či dokonce neomarxistů, což je pochopitelně pouhá součást už všeobecného zmatení pojmů, oné zoufalé snahy udělat si pořádek v jevech tím, že se jednotlivosti zařazují velice nepřesně a bezdůvodně do škatulek a přihrádek. Činí se tak ale podle starého klíče, který už neplatí. Stejně tak jsou úplně vedle lidé, kteří se pokoušejí zařazovat současné západní (i naše české) politické strany k některému modelu z minulosti. Přitom už nějaký čas žádní liberálové nebo konzervativci neexistují, úplně stejně jako neexistuje autentická levice. Politické strany jsou už jako mušky, kterým kdosi utrhl křidélka, a ony se jen zoufale točí dokolečka na stole neschopné už vzlétnout.

Dětské nemoci svobody a demokracie se plynule přelily do obecného chaosu západní civilizace, ve které neexistuje jasný program, směr, a už vůbec zde nejsou přítomny osobnosti, jejichž státnická úroveň by mohla být zárukou toho, že loď opustí mělké vody plné skalisek a vrátí se zpět k plavbě. Pokud možno znovu osvícenským směrem vpřed ve vzácné shodě mezi materiálnem a myšlením, mezi technologiemi a kulturou, mezi rostoucí spotřebou a stejně tak rostoucím pocitem bezpečí, jistot a štěstí. Že bude opět nastaven kurs MÍR a STABILITA.

Dante Alighieri: „Zanechte vší naděje, kdož vstupujete“

Současná zkušenost, kterou prodělává západní společnost asi stejně, jako nemocný prodělává dýmějový mor, vede k velkému oslabení oné původní NADĚJE v pokrok, neboť nikde není ani vidu ani slechu po sebemenším záblesku ochoty elit, politických stran, vlád, médií, osobností vědy a kultury, a dalších vlivných kruhů pootočit kormidlem oné lodi, toho zvláštního bludného Holanďana, jímž se současná západní civilizace nenápadně stává.

Politický prostor se hemží konstrukcemi naprosto nesmyslných obvinění, nejčastěji směřujících proti Rusku, a zatím je Evropa vystavena islámskému terorismu a expanzivní politice Turecka. Evropské společnosti (i ta americká) se rozpadají do navzájem stoprocentně antagonistických a vůči sobě krajně nepřátelských táborů, jaké se k smrti nenávidí už od pouhého pohledu a zásadně spolu nemluví. Zdá se, že dávná nevraživost katolíků a protestantů před Bartolomějskou nocí nebyla o nic více zuřivá, než je dnes nepřátelství mezi stoupenci planetární dominance kapitálu, elitářství, podporovateli cizí nadvlády a omezení demokracie a svobod (tedy takzvanými pravdoláskaři) na straně jedné a vlastenci, zastánci obnovení tradičních hodnot, mírového soužití na planetě a sociálního státu na straně druhé.

Tento souboj, který se nesmírně zuřivým a nevybíravým způsobem odvíjí v prostoru slábnoucí evropské a americké planetární pozice, je pochopitelně velice vítán u konkurence v progresívně se rozvíjející východní Asii. Obrovským omylem se v hlavním proudu českých i evropských médií zmiňuje mezi radujícími se „nepřáteli“ Rusko. Právě naopak, Rusko by namísto západního nepřátelství uvítalo oboustranně výhodnou spolupráci. Bylo a je odmítáno, bylo a je hnáno k jiným spojenectvím, než by bylo to (pro Rusko nevýhodnější) pro západní Evropu. Staré chyby se opakují.

Západní politika, na kterou je ta česká těsně naroubována, je tedy plná fatálních omylů a vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by existovala šance na změnu. Takže vrátíme-li se k původnímu tématu NADĚJE, zdá se být evidentní, že epochy předlistopadová a polistopadová se navzájem lišily právě mírou naděje ve smysluplný vývoj. Před listopadem 1989, uprostřed totality, tato naděje existovala, žila a byla plná síly. Po listopadu část dřívějších iluzí došla naplnění. „Komunistický“ systém padl, Československo se vyvázalo z prostoru sovětských zájmů a bylo vpuštěno „zpět“ do Evropy. Nebývalou měrou se zvýšila nabídka zboží a možnosti zisků a kariéry. Stejně obrovským způsobem vzrostl prostor zábavy. Rozmach technologií byl a je autonomním jevem, nicméně i jej je třeba zakalkulovat k pocitu zlepšení kvality života, jak jej část společnosti přijímá. Namísto jedné politické strany jich vznikly desítky, kvalita veřejně činných osobností se změnila, nikoliv však směrem k lepšímu. Kvalita médií na čas doznala změn směrem k širší nabídce a výraznější pluralitě. Tyto vymoženosti ovšem časem rovněž pohasly. Znovu se objevily snahy o cenzuru „nepřípustných názorů“ a o oprávněnost jediné politické formace.

Existuje snad nějaký „kritický bod“, po jehož dosažení není další vývoj možný?

A tak bychom mohli pokračovat dále a to poměrně dlouho. Není však času nazbyt. Člověk, zúčastněný pozorovatel, si může klást otázku, zda skutečně není v civilizovaných společnostech zbudován nějaký „kritický bod zvratu“, za který není žádné společnosti umožněno pokročit. Zda není snad nutnost vracet se kulturně, vzděláním, myšlením, uměním a dalšími kulturními faktory zpět pevně dána. Nebo dokonce existuje mezi počítačovými technologiemi a myšlením člověka nepřekonatelný rozpor? Tam, kde nastupují počítače, nutně myšlení hyne? Umělá inteligence tedy zatlačuje inteligenci přirozenou? Isaac Asimov, americký spisovatel ruského původu a autor sci-fi, o tomto tématu psal už před půl stoletím. A kde hyne myšlení, tam se logicky vzato nemůže rozvíjet kultura.

Je nepopiratelné, že moderní technologie usnadňují orientaci v bezprostředním prostoru praktické existence. Člověk se může nechat elektronickou navigací navigovat z obývacího pokoje do koupelny, takže sám o sobě nemusí svoji vlastní prostorovou orientaci nijak rozvíjet a časem o ni může přijít úplně. Člověk se může rozhodnout, že shlédne ten či onen film na základě toho, jakou má film sledovanost a jaký počet „lajků“. Jenomže, jak říkával Jan Werich (a opakuji to po něm dost často): „Jak známo, masa má vkus.“ Takovýto postup může vést k oslabení vlastního mínění, které se může cítit nejistě, pokud se mu nelíbí to, co se líbí většině, a naopak. Syndrom osamocenosti pro člověka s vlastním názorem?

Lidé se považují za svobodné a originální, aniž si všímají toho, jak momentální móda zásadně ovlivňuje jejich vlastní názory, oblékání, účesy, zvyky, druhy zábavy a výběr jídel. Současná svoboda je velice šalebná svoboda a zdánlivá originalita nejlepší cestou k epigonství a pak i ke stádnosti. Mizí osobnosti, které jsou nositeli skutečných hodnot, myšlenek a velké kreativity. Ty, které získávají popularitu, v podstatě nemají vůbec nic, co by mohly nabídnout, s výjimkou odrazu jejich pomíjivé slávy. Jejich sláva je skutečně pomíjivá v plném souhlasu s tekutým charakterem naší doby.

Vše je efemérní, jepičí, dočasné a krátkodeché. Jak by nesměla existovat žádná stabilita. Když zemřel Karel Gott, skutečně velká část národa si dobře uvědomovala, že s touto osobností mizí celá epocha stability, kreativity a tradic v pravém a nejlepším slova smyslu. Zemřel Karel Gott a s ním symbolicky zemřel i svět, ve kterém měly všechny věci svoje jasné místo a svůj smysl. Proto ten nelíčený smutek národa při jeho poslední cestě. A kdo si tuto souvislost neuvědomoval v rovině zřetelného názoru, ten totéž cítil hluboko v citové rovině, třeba i v nevědomí.

Současná západní Evropa, jejíž jsme nyní součástí, nemá jasné kontury, chybí jí PROGRAM pro nejbližší budoucnost, o programu na budoucnost vzdálenou ani nemluvě. Utápí se v nesmyslných projektech a evokuje neexistující hrozby namísto těch nejskutečnějších. Je to krajně nešťastná situace, ve které lze spočinout v tiché naději v budoucnost opravdu jen stěží. Přesto by budoucnost neměla zůstávat opuštěna. Spolehnout se na elity a na stávající politické strany je úplně zbytečné. Odtud změna rozhodně nepřijde. Velkému kapitálu tenhle kulturní rozklad, po kterém by měl přijít také zánik sociálních výdobytků, svobod a samotné demokracie, vyhovuje.

Kinematografie už varovala Evropany v sedmdesátých letech minulého století

Je součástí jejího programu. Jak v roce 1977, ve filmu Mort d´un pourri (česky pod titulem Smrt darebáka) řekl Klaus Kinski ztělesňující bohatého poskoka ještě bohatších poskoků: „Ještě než se stačil sjednotit mezinárodní proletariát, sjednotil se mezinárodní kapitál.“ Tehdy, v sedmdesátých letech minulého století, se západoevropská kinematografie, zejména francouzská a italská, věnovaly kritice nebezpečných trendů, které probíhaly v kapitalistických zemích. Stačí vzpomenout filmy jako Le jouet/Hračka (Pierre Richard, Francie) nebo La piovra/Chobotnice (Michele Placido, Itálie).

Současná kinematografie, alespoň v hlavním proudu, už kritická témata dávno opustila ve prospěch mýtů, pohádek, hororů, duchařiny, nasládlých romancí nebo krváků. Klaus Kinski tehdy k Alainu Delonovi, jenž ve filmu ztělesňoval tradiční hodnotu přátelské věrnosti, řekl mnoho i dnes, či právě dnes aktuálního. Stál tam absolutní cynismus moci a peněz proti starému světu hodnot. „Vy mluvíte, jako byste mluvil k našim dědům,“ řekl ve filmu Delonovi. (Cituji možná ne zcela přesně, neboť je to už několik let, kdy jsem viděl film naposledy. Ale takto zněl smysl věty zcela určitě.)

Stručný epilog

Naděje ale umírá jako poslední, a proto nelze skončit jinak než nadějí, že NADĚJE se probudí znovu a že se s její pomocí lidé konečně zbaví vlivu všech těch, kteří vedou jejich zemi i celou evropskou civilizaci skrze úplně absurdní programy a nesmyslné hrozby, ignorujíce přitom hrozby skutečné, k zániku.