Ivo Šebestík míní, že se pandemie stala také zdůvodněním, omluvou, vysvětlením či záminkou nebo prostou kulisou pro řadu procesů, které s ní nemají moc společného.
Dovolte maličko osobní tón následujícího textu. Nejsem virolog ani epidemiolog, takže odbornému posouzení pandemie se, pokud možno, vyhnu. Nicméně, od počátku oné takzvané druhé vlny pandemie a zavádění opatření proti ní, cítím docela jasně, že covid-19 v celém příběhu, který se kolem něj rozehrál ve světě, ale i u nás doma, hraje v podstatě jen vedlejší, málem marginální roli. Jakoby se v jeho rámci či v jeho stínu řešily spíše jiné věci.
Stal se zdůvodněním, omluvou, vysvětlením či záminkou nebo prostou kulisou pro řadu procesů, z nichž jen málokteré opravdu směřují rychle, efektivně, nezištně a empaticky k potlačení tohoto nebezpečného virového onemocnění. Covid-19 v celém mocenském a politicko-ziskovém kontextu funguje jako jakýsi katalyzátor v chemických reakcích, které svým působením urychluje. Až nepochopitelná míra neúčinnosti, která charakterizuje protipandemická opatření mnohých vlád západního světa, tu českou nevyjímaje, budí dojem, že západní svět s virem bojuje metodou americké války proti terorismu, kterou svého času vyhlásil prezident Bush junior. Tedy bojuje se tak, aby nepřítel zůstával pokud možno pořád ve hře. Nebo jako by tento nepřítel ve skutečnosti nebyl tím hlavním nepřítelem, jakého je třeba potřít.
Obvyklá otázka: V čí prospěch?
Česká vláda a ministerstvo zdravotnictví v čele s jeho střídajícími se ministry nenaslouchají doporučení odborníků typu profesora Berana (ale i některých dalších), kteří už dlouhodobě radí chránit raději účinnými způsoby a preventivními léky ohrožené skupiny seniorů a osob se sníženou imunitou v důsledku vážných chorob, než uzavírat celou populaci, jejíž dominantní části ze strany viru vážné nebezpečí nehrozí. Nehledě na to, že jsou často uzavírány oblasti méně rizikových kontaktů a naopak ponechávána bez omezení místa, kde je koncentrace lidí poměrně vysoká a míra přenosu viru tím pádem rizikovější (výrobní haly velkých provozů, hypermarkety, ve kterých se denně potkávají tisíce osob a podobně). Naproti tomu některé vysoce rizikové kontakty, zejména v rodinách, z pochopitelných důvodů „vypnout“ nelze.
Pozorovatel nemusí konstruovat složité teorie, aby za chaosem mnohdy neúčinných opatření (rok bezvýsledného boje s covidem mluví za vše) neobjevil procesy, které se spouštějí samy od sebe v politické i hospodářské rovině. Děje se tak, je-li k dispozici situace, která některým subjektům nabídne zisk a prospěch a současně s tím uvádí celé státy a jejich občany nebo alespoň některé skupiny do nevýhodné pozice, kterou je možno využít. Někteří lidé a kruhy umí využít války, hospodářské krize či přírodních katastrof, tak proč nevyužít (nezneužít) pandemie, když má na to někdo ten „správný“ morální profil?
Prostě se opět nabízí prastará otázka „v čí prospěch?“ V tomto případě může být tato otázka konkretizována asi takto: „Může pandemie covidu-19 přinést zhoršení situace uvnitř ČR? Může přispět k rozpadu někomu „nevyhovujícího“ rozložení politických sil v zemi? Může zhoršit vztahy mezi lidmi, a tím celou společnost znejistit? Může součtem těchto faktorů nakonec i oslabit vzdor ČR jako jedné ze zemí V4 vůči přijímání velkého počtu migrantů, a změnou politické mapy naopak posílit angažmá ve strategii Západu proti Rusku a Číně? Může prodlužování a nezvládání boje s pandemií ještě více oslabit suverenitu ČR?“ Odpověď na všechny otázky zní ano, může, ať už přímo nebo důsledky a výhledově.
Řečeno jinými slovy, vnitřní politická situace v zemi je z pohledu některých kruhů doma i v zahraničí zcela jistě nevyhovující. Chaos kolem nezvládnuté pandemie nebezpečného viru může vést k dalekosáhlým změnám, které právě těmto strukturám přinesou politický užitek a zisky. Co když v řádu mnohem vyšším, týkajícím se celé západní civilizace, probíhá něco podobného? Z posledních desetiletí máme zkušenost s procesy, které obyvatelům Západu vnucují extrémně nebezpečné, zničující a antikulturní strategie, velkým omylem někdy označované za levicové a neomarxistické. Jakoby se úplně vytratil pud sebezáchovy Západu. Tohle ale nutně musí někomu vyhovovat, neboť jinak by neměla zkáza tolik nadšených příznivců. Je možné všechno vysvětlit jen náhlým zhloupnutím části populace nebo nešťastným vývojem, při kterém se do vlivných pozic dostávají právě jen ti nejhloupější? Obyčejní kariéristé sledující jen svůj osobní prospěch?
Nebo se prostě jen projevují obvyklé degenerativní symptomy starých a unavených civilizací, kterým dochází energie, vůle i inspirace? (Viz velice poučně Edward Gibbon: The History of the Decline and Fall of the Roman Empire, 12 svazků, London 1788.) Pokud bude koronavirová pandemie trvat dlouho, pak může skutečně působit jako katalyzátor, kterým se celý proces všestranné dekadence Západu jen urychlí. Dravější civilizace úpadek Západu registrují a jsou připraveny jej využít. Chabá obrana proti pandemii, stejně jako sebevražedná apatie vstříc migraci a islámskému terorismu jsou snadno čitelnými symptomy bezmoci.
Co v souvislosti s pandemií doslova bije do očí?
Co je na chování zejména nejvlivnějších zemí (a nadnárodních struktur) Západu ve světle boje proti pandemii nejnápadnější? Především to, že je ochrana obyvatelstva ani v nejmenším ohledu nemotivuje k tomu, aby alespoň na dobu nezbytně nutnou k obraně před virem zanechaly konfliktních strategií, jimiž cíleně zhoršují situaci v jiných zemích (ale i svoji vlastní), a to zcela bez ohledu na obyvatelstvo. Stále trvá úsilí USA torpédovat sankcemi svobodnou hospodářskou soutěž, onen údajně základní rys kapitalismu, a snaží se zastavit dostavbu Severního proudu 2. Stejně tak USA spolu s Velkou Británií (a přidala se i Francie) otevřely další kolo „případu Navalnyj“, což je jen nový pokus o další oranžovou revoluci namířenou proti Rusku.
V téže době se „sportovní sekce americké zahraniční politiky“, tedy Mezinárodní hokejová federace, rozhodla odebrat Bělorusku spolupořadatelství mistrovství světa v ledním hokeji. Inu, oranžová revoluce v Bělorusku opět (už pokolikáté?) nedosáhla úspěchu, tak aspoň tahle rána Lukašenkovi pod pás. Potrestáni budou ovšem hlavně obyvatelé Běloruska, což by je mělo motivovat k tomu, aby vinu nalezly u svého prezidenta a nehledali ji tam, kde skutečně je, tedy v britské (později i americké) několik staletí trvající strategii obkličování Ruska, k němuž by Bělorusko mělo přispět aspoň tak jako Ukrajina. Tedy pokud možno rozpadem vlastního státu a potoky krve Bělorusů.
Naprosto absurdní „láska za časů cholery“, napsal by možná Márquez, ale je to strategie „naše“! A to vše, prosím, se děje namísto toho, aby se právě tyto technologicky vyspělé země alespoň na čas oprostily od svých geopolitických zájmů a spojily se v boji proti pandemii? A propos, v době, kdy se už i ze Západu tvoří fronta na ruskou vakcínu Sputnik a kdy se prezident Zeman chystá telefonovat do Kremlu, tak přispěchá český ministr zahraničí (osobně nechápu, proč tohle totálně loutkové místo Petříček vzal), aby snaživě a horlivě doporučil další sankce vůči Rusku. Ruský prezident Putin se tak stává maličko doktorem Galénem z Čapkovy Bílé nemoci. Mohl by říct: „Dám vám svůj lék na bílou nemoc, pokud vy dáte konečně Rusku pokoj.“ Putin tohle samozřejmě neřekne, protože vakcína je byznys i pro Rusko, ale pohled na frontu západních „sankcionářů“ tlačících se pod kremelskou zdí si pochopitelně vychutná.
O čem tohle všechno ale svědčí? No nejspíš o tom, že ochrana zdraví a životů lidí se v optice mocností (jejich vůdců) nachází hodně nízko, zatímco vlastní zájmy byznysu a politické moci ční nad zdravím jako Mount Everest nad krtčí hromádkou. Nebo v koronaviru tyto mocnosti žádné skutečné nebezpečí nevidí, a chovají se podle toho? Propad dolaru na burze by je zřejmě trápil mnohem víc. Vzhledem k tomu, že o strategiích těchto demokratických zemí už dávno nerozhodují občané, ale finanční a mocenské elity, a těm je – jak názorně ukazují celé dějiny lidstva – osud prostého lidu zcela ukradený, tak nemusí být toto vysvětlení tak úplně od věci. Možná boj s covidem-19 zajímá pouze velké farmaceutické firmy, které na vakcínách (jaké slíbily, nechaly si zaplatit, ale dodávají v minimálním množství), vydělají značné peníze. Proč se věnují raději vývoji vakcín (teoreticky pro sedm a půl miliardy lidí ve dvou až třech dávkách) než vývoji léků (pouze pro nemocné), můžeme – opět vzhledem ke zkušenostem s korporacemi – uhodnout docela snadno.
Lidé v naprosté většině dodržují protipandemická opatření, mnozí citelně strádají a zatínají zuby. Také přicházejí o živnosti nebo časem přijdou o zaměstnání. Další se chystají zvedat ceny a takto se pokusí zahojit si ztráty. Jiní žijí ve strachu z fyzického kontaktu a zvykají si na izolaci. Možná tento strach bude provázet jejich životy už navždy. Možná život ve fyzické realitě bude chápán jako vysoce riskantní a lidé se začnou sobě navzájem vyhýbat. Virtuální svět všeobjímající digitální demence si zapíše další vítězství nad skutečností. Nastane rozkvět asociálů, přinejmenším osob vychovávaných mimo sociální vztahy. Výchova na internetu v sociálních sítích, strašná to představa! Stovka pohlaví, cenzura pohádek, zakrývání obrazů starých mistrů, Hamlet jako černoch a Johanka z Arku coby původně dcera indiánského náčelníka, kácení soch dalších osvoboditelů… No děs a hrůza!
Média hlavního proudu informují (a zase o tom víme ze zkušenosti) úplně mimo základní požadavky faktů a obecného zájmu, takže jejich kampaně je třeba přijímat s velikým odstupem. A zatímco vlády si počínají chaoticky, zavádějí nějaká „systémová opatření“ typu PES, která pak tichou cestou opouštějí, neboť se zpožděním přijdou na to, že se nejedná o cestu ven z krize, ale o matematickou past bez východiska, tak se pandemie vyvíjí podle scénáře samotného viru a podle tohoto „jeho“ scénáře pandemie patrně jednou také i skončí. Snad. Až si většina populace vytvoří buněčnou odpověď v důsledku prodělání nákazy nebo vakcinace (případně obojí), tak viru zřejmě dojde jeho potenciál a bezprostřední hrozba pomine. Následky ovšem zůstanou. Ty, které způsobil koronavirus, ale i ty, ke kterým došlo v důsledku ne zcela zvládnutých opatření.
Svět nedospěl ke koordinovanému postupu proti pandemii
Je velice nápadné, že za celý rok nedospěl svět ke koordinovanému postupu vůči nebezpečné pandemii, a naopak si to velmoci spolu stále rozdávají, jako by žádná pandemie neexistovala. Nebyl dostatečně osvětlen původ viru, neproběhly skutečně reprezentativní mezinárodní konference špičkových odborníků k tomuto tématu. Nebyl vygenerován optimální způsob obrany, který by přijaly všechny země planety společně. Žádná skutečně velká mezinárodní diskuze k tomu neprobíhá, a pokud ano, pak se její výsledky nedostávají na veřejnost. Toto je velkým varováním pro budoucnost, pro případ, že by lidstvo někdy muselo čelit opravdu smrtící hrozbě, ať už jakéhokoliv původu. Ve „zkoušce“ covidem-19 přinejmenším svět Západu propadl na celé čáře.
Mimořádný chaos byl (a stále je) ve vyhodnocování údajů ze statistik, ve kterých více údajů chybí, než kolik jich ony statistiky skutečně nabízejí. Občan České republiky nemůže mít ani tušení o tom, zda všechny země vyhodnocují své testy podle téže metodiky. Zda všichni „nakažení“ spadají do jedné jediné kategorie, jako je tomu v ČR, nebo některé země rozlišují stupeň nákazy, a nepovažují za nemocné každou osobu, u které byla zjištěna přítomnost viru v organismu. Ani otázka příčin úmrtí u osob, u kterých byla zjištěna přítomnost tohoto nového viru, není vysvětlena uspokojivý způsobem. A opět nevíme, zda se metodika v této oblasti kryje celosvětově. Takže, pokud jsou české výsledky v porovnání s jinými zeměmi Evropy špatné, tak není vůbec jasné, zda se tak děje v důsledku horšího postupu vlády, větší míry nedisciplinovanosti obyvatelstva, z neznámých příčin, nebo prostě proto, že to jinde vyhodnocují jinak.
Myslím, že všechny tyto nevysvětlené věci, nejasnosti, nepřesnosti, domněnky a záhady, spolu s pochybnou logikou některých vyhlašovaných opatření a bez světla na konci tunelu, přispívají k nervozitě, která v české společnosti vládne a která působí spory namísto jednotného postupu v zájmu ochrany zdraví. Což je skutečná priorita těchto měsíců. Zdravotníci pracují s plným nasazením a mimořádnou obětavostí, minimální úspěšnost v boji s pandemií musí být zvláště pro ně frustrující.
Rozum a skutečnost
Asi málokdo pochybuje o tom, že v případě, kdy propukne pandemie neznámého viru, je nezbytně nutné omezit aktivity, při kterých dochází k soustředění velkého množství osob v těsných prostorách. Logika nutnosti mnohonásobně zvýšit hygienická opatření, chránit sebe i okolí nošením roušek (respirátorů) a dodržováním určitých odstupů mezi lidmi, je rovněž nezpochybnitelná. Spor začíná tam, kde se vyhodnocuje logika dalších postupů. Tedy, zda mají být uzavírány malé obchody, restaurace, provozovny služeb, tedy místa, na kterých se potkává menší množství lidí, byť může být kontakt těsnější, nebo naopak by měly být raději uzavřeny hypermarkety, které denně obslouží tisíce zákazníků, či tovární haly, kde pracují stovky zaměstnanců, a to často také v těsném kontaktu. Děti a studenti sami sice nepatří k rizikové skupině, nicméně mohou virus přenášet.
Právě i zde tedy vzniká otázka, kterou jsem zmínil výše, zda by nemělo vyšší účinnost cíleně chránit přibližně dva milióny seniorů a osob, jejichž slabší imunita či souběh vážných nemocí zvyšuje riziko těžkého onemocnění či dokonce úmrtí, zatímco pro zbývajících osm miliónů by stačilo zavést pouze ona hygienická opatření a určité typy omezení fyzického kontaktu, aniž by nutně muselo docházet k uzavírání jejich aktivit. Osobně se domnívám – ale opět připomínám, že zde se jedná o odborné posouzení, které může vyhodnotit jen odborník a nikoliv laická veřejnost – že metodika cílené prevence rizikových skupin s paralelním zajištěním účinných léků (nově vyvinutých i starších) a vakcín i pro ostatní obyvatelstvo by byla účinnější, než postup, který zejména ve druhé vlně pandemie zvolila česká vláda. Ovšem ve shodě s postupem, který je obvyklý i v dalších zemích EU a který vyhlíží jako koordinovaná chybná strategie. Neschopnost pandemii zvládnout během jednoho roku a neschopnost zajistit alespoň dostatečně účinnou, bezpečnou a rychlou vakcinaci, když už ne účinný lék, podezření z koordinovaně chybného postupu vcelku potvrzuje.
A co politická „odpověď“ u nás doma?
Zde soudím, že je třeba věnovat pozornost také tomu, jak v České republice s pandemií naložila opozice. Opět se nabízel logický postup: Obyvatelstvo země je ohroženo neznámým a nebezpečným virem, je tedy nutné na dobu nezbytně nutnou (déle to po opozici nikdo chtít nemůže) zakopat válečnou sekyru. Mainstreamová média, která straní opozici proti Hradu a vládě, mohla po tuto nezbytnou dobu zanechat svého aktivismu a ponechat zemi chvíli na pokoji. Všechny síly, vládní i opoziční, se měly upřít k jedinému cíli, a to k vytvoření účelné logické a co nejefektivnější obrany populace.
No a přesně toto se nestalo. Opozice, jak to tak vypadá, rychle vycítila možnost, kterak potenciálu momentální krizové situace využít ke svým politickým cílům. Hnutí ANO, a zejména jeho šéf Andrej Babiš, odolávali letům urputných útoků vedených prostřednictvím hlavního proudu médií i objednaných zahraničních intervencí, aniž by ztratili podporu cca 30 % voličů, tak nyní se nabízela šance, že když vláda koronavirovou pandemii nezvládne rychle a bez problémů, a díky řadě nepopulárních opatření se bude část obyvatelstva cítit poškozená, tak se voličské preference začnou přesouvat od ANO k opozici.
Ta si v průběhu pandemie (namísto starosti o zdraví obyvatelstva) připravila i další kroky vedoucí k možnému úspěchu u voleb, a sice takové, že se strany, které by u voleb stoprocentně propadly tam, kam už dávno patří, šikovně přimkly k silnějším subjektům. Asi jako se blecha psí přimkne ke kožichu svého hostitele a na něm se projede celou vesnicí. No a nakonec se k opozici připojil i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který pro ni připravil jako lahůdku úpravu českého volebního zákona, kterou vyhlásil právě včas, aby stačila zafungovat už během letošních, v mnoha ohledech mimořádně rozhodujících voleb. Letos opravdu půjde o to, zda u voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a tedy i voleb rozhodujících o podobě příští vlády, zvítězí strany, které by se mohly alespoň maličko pokusit vyvést ČR z jejího periferního a polokoloniálního postavení původně válečné kořisti z času prohrané studené války, nebo uspějí strany, které ji v této potupné situaci, vyhovující západnímu kapitálu, zabetonují per omnia saecula saeculorum, tedy na věky věků.
Cílem významné části momentálně narychlo poslepované opozice je, aby se v České republice plně prosadily strategie, které znejistí obyvatelstvo i v tom, čeho si bylo tisíce let stoprocentně jisté, tedy kolikpak asi příroda ustanovila u savců pohlaví. Dokonce si přejí, aby se Česká republika úplně zbavila byť jen náznaku politiky všech azimutů, což znamená, aby v mezinárodních souvislostech a vztazích neměla sama na výběr, a jakožto země bez přátel „jinde“ byla tak ještě více odkázána na sledování zájmů USA, Německa, případně dalších zemí Západu. Ne subjekt samostatných rozhodnutí, ale pouhý apendix. Odměnou za tento typ státní sebevraždy budiž privilegia pro angažovanou elitu. (České elity měly v dějinách dost často mnohem blíž k cizině než k vlastnímu národu.) Zkrátka definitivní konec samostatnosti české. A jako bonus za toto již nevratné směřování státu obdrží země jistý nikoliv nevýznamný počet nelegálních migrantů ze zemí nekompatibilních s evropskou kulturou, jejími potřebami, zákony, zvyky a tradicemi. Až nastane den voleb, nebude vůbec od věci si tuto skutečnost připomenout. Jde-li u každých voleb o volbu mezi špatným a horším, pak letos se naskytne možnost zvolit to úplně nejhorší a zůstat beznadějně a osamoceně na periferii rozpadajícího se Západu už jednou provždy.
Pokud Andrej Babiš protipandemický neúčinný chaos své vlády ustojí a u voleb získá opět přesvědčivé vítězství, bude to svědčit o tom, že si stále hodně lidí v zemi hrozící rizika spojená s vládou momentálních opozičních slepenců uvědomuje.