Ivo Šebestík se ptá na to, jaké výsledky ve skutečnosti přinese dnešní nouzový stav. Proč opatření v Česku nejsou efektivní?
Už dlouho je docela zřejmé, že koronavirová pandemie a opatření, jež se údajně snaží zamezit šíření tohoto viru a jeho dopadům na životy obyvatel, jsou dvě rozdílné věci, jaké spolu souvisejí jen okrajově. Někteří lidé, jimž se pochopitelně ihned dostane hanlivého označení popíračů či tvůrců konspirativních teorií, zmiňují četné dopady nejenom oné samotné pandemie, ale především celé podivné strategie, která byla v některých zemích přijata coby strategie „boje“ s tímto virovým onemocněním. Chápou proto opatření, jež mají minimální účinnost na covid-19, zato značné dopady na životy lidí, jako dost možná jakýsi test obyvatelstva, jenž zkoumá, kam až mohou vlády (či jejich patroni) zajít při omezování svobod lidí a při manipulaci s jejich myšlením.
I kdyby se nejednalo o záměr, i přesto by byl tento efekt evidentní a snadno měřitelný. Česká cesta v „boji“ proti koronaviru je nejspíš učebnicovou ukázkou vytrvalého udržování takového směru, jaký nevede k cíli a jaký nepřinesl ani ten nejmenší efekt. Přestože byla ona taktika opakovaně neúspěšná, a to prokazatelně neúspěšná, jediné, k čemu (ne)odpovědní lidé ve vládě a na dalších místech sáhli, bylo a zůstává doplňování předchozích neúčinných opatření o nová, ještě neefektivnější. Většina z opatření v „boji proti koronaviru“ nemá dostatečnou či dokonce vůbec žádnou oporu v důkazech o účinnosti. Působí dojmem nahodilého výběru, přičemž selektivní jsou také dopady na jednotlivé vrstvy obyvatelstva.
Vláda svévolně rozdělila populaci podle míry dopadu vydaných opatření
Vláda populaci (velké a malé podnikatele, zaměstnance, byrokratický aparát a další vrstvy) svévolně rozdělila na ty, jichž se protipandemická opatření měla z existenčního a finančního hlediska dotknout minimálně nebo vůbec (majitelé, manažeři a zaměstnanci velkých často zahraničních podniků s mnoha tisíci nebo alespoň stovkami lidí v provozech, dále majitelé a zaměstnanci velkých zahraničních obchodních řetězců, byrokratický aparát, pracovníci na „home-office“, státní zaměstnanci, poslanci, senátoři, funkcionáři samosprávy a podobně) a na ty skupiny, pro které dlouhodobé uzávěry jejich živností ve velmi mnoha případech znamenají likvidaci a konec podnikání. Totéž se týká i jejich zaměstnanců, kteří se zánikem malé provozovny přijdou o obživu stejně jako samotný její provozovatel.
Skutečnost, že neefektivní a ničím nepodložená, zato stále prodlužovaná opatření nenabízející východiska poškozují konkrétně především vrstvu drobných živnostníků a jejich zaměstnanců, představuje velice silný argument ve prospěch důvodného podezření, že pandemie skutečně slouží ke zničení této vrstvy, jejíž byť drobný podíl na ekonomice má následně připadnout dravějším a silnějším podnikatelům, kteří si pak přijdou lacino pro kořist. Drobný segment ekonomiky? Jistě, ale hlad po zisku je nekonečný. Chamtivce nelze nikdy uspokojit. Nikdy žádný z nich neřekne, že má dost. To raději praskne. Proti tomuto podezření nelze vznést žádný uspokojivý argument.
Ani tato fáze nouzového stavu nepřinese žádný efekt. Je však možné pohrát si s čísly
Pokud se ptáme, co bude následovat po cca třech týdnech nového nouzového stavu doplněného o opatření, jaká na základě statistik ze zahraničí můžeme od počátku považovat za úplně neúčinná, pak lze se stoprocentní jistotou říci pouze jedno. Pandemická situace zůstane na stejné úrovni jako na konci února, pokud nebude ještě horší. Vzhledem k tomu, že jsou to vláda a jí pověřené instituce, kdo během celého roku nechávají zpracovat a médii následně šířit statistická data vytržená ze všech možných souvislostí, bude to tedy opět vláda (a jí pověřené orgány), kdo bude mít v ruce klíč k podobě aktuálních statistických dat.
Doposud byly statistiky tvořeny tak, aby na obyvatelstvo působily emotivně. To znamená, že a) kladly důraz na počty pozitivně testovaných osob, aniž byly uváděny údaje o celkovém počtu testovaných lidí; b) Osoby s pozitivním testem byly automaticky prohlašovány za nemocné (nakažené), což představovalo druhé mimořádně silné zkreslení situace. Velmi vysoké procento pozitivně testovaných nejevilo žádné nebo minimální symptomy nemoci. c) Osoby, označené ve statistikách jako „vyléčené“ zahrnovaly naprosto automaticky počty pozitivně testovaných osob, kterým pouze vypršela karanténa. Velmi vysoké procento z nich nebylo nemocných, tudíž se nemělo z čeho vyléčit. Naprostým vrcholem statistického zkreslování byl pak d) údaj o počtech zemřelých „s covidem“. Jejich číslo bylo a je vysoké a takto právem alarmující, jenomže z něj nelze vyčíst reálný stav, tedy kolik z oněch „zemřelých s covidem“ skutečně zemřelo „na covid“, a ne v důsledku souběhu natolik vážných diagnóz, že by pro tyto lidi mohla být osudnou jakákoliv viróza, nejenom covid-19. Zůstává trvale otázkou, proč nemocnice mrtvé „s covidem“ nepitvaly?
V žádném případě zde nechci snižovat tragiku těchto úmrtí. Právě naopak, ztráta každého života je nesmírně bolestná. Jenomže právě u tohoto data bylo nesmírně důležité zjišťovat a následně v několika oddělených kategoriích statisticky vyhodnocovat příčiny úmrtí, respektive nejčastěji souběh příčin úmrtí. Takto by obraz smrtící účinnosti koronaviru byl mnohem přesnější a pravdivější. Bylo by mnohem lépe možno odhadnout, které osoby patří k nejvíce rizikovým. Zda jsou to více lidé se sníženou imunitou, lidé vážně nemocní s jinými diagnózami či lidé ve vysokém věku. Respektive souběh všech těchto nepříznivých okolností. Za jakých okolností vlastně dokáže covid-19 zabít člověka v dobré fyzické kondici, jaký netrpí žádnou vážnou nemocí a jehož věk je relativně nízký? Statistika „úmrtí s covidem“ vlastně neříkala a neříká vůbec nic, z čeho by si lidé mohli udělat obrázek o situaci. Ale je zde ještě celá řada dalších nejasností či podivností.
Kdyby nic jiného, pak statistická data měla být předkládána v mnohonásobně důkladnější strukturované formě. Jenomže v této realističtější podobě by zřejmě neměla alarmující účinek a pro vládu by pak bylo mnohem těžší dosahovat širokého souhlasu populace s dodržováním opatření, jež se skládala z malého jádra logických opatření majících měřitelnou účinnost, tedy například mnohonásobně zvýšená hygienická opatření, bezpečnostní vzdálenosti, omezení hromadných akcí, roušky nebo respirátory. Vedle těchto logických opatření ovšem vláda rozhodla o celé sérii opatření mimořádně selektivní povahy, jejichž logika a účinnost byla a zůstává přinejmenším velice sporná.
Můžeme zmínit úplnou namátkou jen některá z nich. Tak například, proč zůstaly v provozu velké výrobní haly s mnoha tisíci zaměstnanci a velké hypermarkety, které denně obslouží několik tisíc zákazníků, zatímco uzavřeny byly drobné provozovny, ve kterých by jejich majitelé (i zákazníci) dokázali sami – možná z obav před uzavřením – dohlédnout na velice disciplinovanou ochranu? Dále, proč si lidé nemohli koupit boty nebo knihy, ale mohli se zásobit cigaretami a tabákem? Nebo zbraněmi a střelivem? Co u této selekce rozhodovalo? Měla vláda jednoduše strach z velkých a bohatých nadnárodních koncernů? Bál se premiér Babiš o svoje vlastní podnikání v Německu? A proto si (ne)odpovědné orgány při výběru uzavírek jenom hodili kostkou? Co padlo, to padlo a to se tedy uzavřelo? Prostě, logika veškerá žádná, a tak následovalo – za vydatné pomoci médií veřejné služby – nakonec i rozbití jednotného přístupu národa vůči opatřením.
Jak srovnávat lidnaté okresy pražských obvodů, Brna a Ostravy s okresy například v zemědělských či horských oblastech?
Bylo by možné se ptát ještě na mnoho podivností a záhad. Jistotou je, že se vládní opatření dokonale míjejí účinkem a že – a to je už opravdu nevysvětlitelné – se v těchto opatřeních pokračuje i nadále, pouze s doplňky ještě méně účinného typu. Vždyť jaképak omezení pohybu mezi okresy, když jsou z hlediska lidnatosti a koncentrace lidí i úplně všeho ostatního mezi okresy propastné rozdíly? Na jedné straně pražské obvody se statutem okresu (z okresu do okresu jezdí tramvaj nebo metro), neboť Praha je kraj, nebo velká města jako Brno a Ostrava. A na straně druhé okresy, jejichž plochu dominantně zaujímají lesy, hory, louky a zemědělská půda? Vždyť tyhle uzávěry naprosto rozdílných okresů (plocha, lidnatost, struktura) jsou nesmysly už na první pohled!
Ale dost již. Je to celé už jen k vzteku! Co bude po třech týdnech? Vláda buďto „upraví“ statistiky tak, aby vyhlížely jako nastoupení správné cesty (tužka kouzelnice) a požádá o další prodloužení nouzového stavu, přičemž možná – opět selektivně – něco málo z živností, aby se neřeklo, uvolní ze sevření. Nebo ponechá statistiky v jejich obvyklé z kontextu vytržené podobě a rovněž požádá o další prodloužení nouzového stavu, přičemž otestuje důvěřivost, trpělivost a poddajnost obyvatelstva několika dalšími omezeními. Třeba úplným zákazem vycházení z domova nebo nařízením jezdit městem autem jen třicetikilometrovou rychlostí? Nabídka nesmyslů je nevyčerpatelná! Ozve se prostě znovu heslo, že je nutné další zpřísnění.
Třetí možností je, že už lidem dojde trpělivost, vyrazí hromadně do ulic a přinutí vládu podat demisi. Takto se ale nic nevyřeší, jenom se konečně uskuteční sen části parlamentní opozice, která se seskupila do koalic. Fakt to stálo za to! Pandemii se sice nepodaří přemoci, ale antibabišovská opozice konečně (s pomocí koronaviru) porazí Andeje Babiše a hnutí ANO a v příštích volbách se chopí moci. Dobro došli!
Čtvrtý scénář je asi nejpravděpodobnější
Může ale nastat i čtvrtý scénář, a osobně se domnívám, že právě s ním vláda a její (ne)odpovědné orgány (netýká se lékařů a zdravotnického personálu, těm budiž díky a čest!) v předstíraném boji proti pandemii, během kterého projevily obdivuhodně systematickou, vskutku brilantní a nenapodobitelnou neschopnost, počítají. A sice, že díky šířícímu se promoření populace, a možná i s malou efektivitou první vlny očkování coby bonusem, se prostor pro šíření koronaviru sám o sobě zmenší. Opatření sice nebyla k ničemu, což vláda samozřejmě věděla po celou dobu sama velice dobře, ale covid-19 nemá naštěstí nevyčerpatelné zdroje. Proto asi ono neustálé volání po prodlužování nouzového stavu. Přesně tímto způsobem totiž vláda ve své bezmoci a kreativní impotenci dávala koronaviru čas k tomu, aby promořil populaci a vytvořil u ní jistou biologickou odpověď sám na sebe. Tedy posílil její imunitu. Aby prostě koronavirus sám od sebe opustil jeviště příběhu.
Tento výsledek je možný, ba docela i pravděpodobný, ale občané České republiky udělají moc špatně, pokud se nechají přesvědčit vládou či opozicí (tedy jejími médii), že to byly ony, tedy vláda a/nebo opozice, které koronavirus porazily. Nebyly! Neporazily! Nebyly a neporazily ani náhodou a ani v nejmenším ohledu. Naopak propadly na celé čáře a jen se zesměšnily či historicky znemožnily. Neboť způsob jejich postupu se s šířením koronaviru míjel ve všech směrech, a to nejméně po dobu takzvané druhé vlny, tedy od září či října loňského roku.
Kdo se skutečně snažil celou situaci vyřešit, to byli lékaři, zdravotnický personál, pracovníci hygieny a velmi mnozí dobrovolníci z řad občanů. Prostě všichni ti, kteří o strategii protipandemických opatření nerozhodovali, zato veškerou tíhu boje nesli na svých bedrech. Ale takhle to ve světě lidí chodí odjakživa.