Ekonom Jaroslav Ungerman ve svém komentáři míní, že uzávěra průmyslu jako nástroj proti pandemii je fatální omyl.
Stále ještě pokračuje diskuse, kdy se vážně předkládají názory, že nejlepším řešením resp. tím, co by mohlo výrazně podpořit současné úsilí o boji s covidem, by bylo totální uzavření průmyslu.
S návrhem na týdenní uzávěru průmyslu přišel již před časem odborářský předák Josef Středula, který doporučil, aby se využila doba kolem velikonočních svátků a čtyři dny svátků se protáhlo rovnou na celý týden. Jsou i jiné názory – daleko radikálnější, které hovoří přímo o uzávěře průmyslu nejméně na dva týdny a případně i na celý měsíc.
Je to velmi schematické uvažování. Prostě: teď si dáme pauzu na týden, nebo na měsíc, vydržíme to a pak už bude dobře. Covid zmizí a my se vrátíme zase do stavu, co zde byl před epidemií – tedy někam do podzimu roku 2019. Na jedné straně se takovému uvažování člověk nemůže moc divit. Kdo by nechtěl, aby to špatné a hrozné, které současnou epidemii doprovází, někam zmizelo a aby to bylo co nejdříve?
Na druhé straně, je s podivem, že někdo věří tomu, že tímto způsobem, jakoby nějakým zázrakem, to vše pomine a bude zase dobře. Budeme se veselit, na vše špatné zapomeneme a vrátí se nám prosperita, které jsme se těšili předtím. Zase otevřeme služby, restaurace, přijedou turisté a všichni se zase budeme mít dobře.
Tak jednoduché to není a nebude. Všichni ti, co takto uvažují, by si měli uvědomit to úplně nejdůležitější, že čas nelze vrátit zpět. Jak se říká, co se stalo, nelze odestát. Je to sice trochu krkolomné, ale zní to jasně: co již proběhlo, nelze vrátit zpět.
Jsem přesvědčen, že všichni ti, co vidí spásu ze současné epidemie covidu v tom, že na čas zavřou ekonomiku, konkrétně průmysl, se fatálně mýlí.
Podle údajů statistického úřadu v průmyslu funguje 198 tis. firem vč. registrovaných OSVČ a tyto firmy zaměstnávají více než 1,250 mil. osob. Tedy na jednu firmu připadá v průměru 6 zaměstnanců. Přitom podle jednotlivých odvětví existují výraznější rozdíly. Např. v průmyslovém odvětví výroba dřevěných výrobků a zpracování dřeva působí více než 28 tis. firem a ty zaměstnávají 29 tis. osob, tedy jeden člověk na firmu. Obdobně je tomu ve výrobě oděvů 13 tis. firem a 15 tis. zaměstnanců.
Tato data nasvědčují tomu, že je zde patrně nemálo firem spících, bez zaměstnanců nebo opravdu jde o firmy, kde pracuje jen majitel a nikdo jiný. Co bychom asi tak získali, kdybychom tyto firmy uzavřeli?
Na druhém konci tohoto pomyslného žebříčku jsou firmy z farmaceutického průmyslu, kde je registrováno 93 firem s 11 tis. zaměstnanců, tedy v průměru je to bezmála 120 osob na jednu firma. Že bychom v době koronavirové krize měli zavřít právě farmaceutické firmy?
Vůbec největší počet zaměstnanců 180 tis. je zaměstnán v odvětví výroba motorových vozidel, kde působí více než 1000 firem. Průměrný počet zaměstnanců v těchto firmách tedy vychází na více než 160. To je celkem logické, protože do tohoto odvětví patří giganti – automobilky a také další relativně velké firmy, které pracují pro automotive.
Pokud bychom měli hovořit o dalších velkých průmyslových odvětvích, pak sem ještě patří výroba kovových konstrukcí kromě výroby strojů, tedy spíše jde o polotovary a jednoduché výrobky se zaměstnaností 155 tis. osob. Při počtu firem více než 47 tis. to je ovšem v průměru jen něco více než 3 zaměstnanci na firmu. Dále je počtem zaměstnanců významná výroba strojů – více než 125 tis. osob, elektrotechnika 102 tis. a k tomu je možno přidat ještě dva stejně početné obory s 88 tis. zaměstnanců – výrobu potravin a výrobu pryžových a plastových výrobků. V souhrnu tyto všechny uvedené obory představují téměř 60 % průmyslové zaměstnanosti.
To je základní obrázek o rozložení zaměstnanosti v průmyslu. A nyní by zřejmě bylo vhodné si definovat klíč, podle kterého by se měl průmysl zavírat. Z celkového počtu firem v průmyslu je ve velikostní kategorii do 50 zaměstnanců 194 tis. firem (rok 2018), ve velikosti do 250 zaměstnanců je to 3 359 firem a více než 250 zaměstnanců má jen 960 firem.
Pokud bychom tedy měli uvažovat o tom, že je nutno snížit množství kontaktů a hlídat, aby se nákaza nešířila v zaměstnání, pak by mělo smysl hlídat tyto velké firmy s více než 250 zaměstnanci, kde je soustředěna téměř polovina veškeré průmyslové zaměstnanosti. Je proto rozumné, aby právě tyto firmy měly povinnost (což jim už bylo uloženo), aby povinně testovali své zaměstnance na přítomnost nákazy. V tomto počtu firem je kontrola takového postupu ze strany hygieny možná a také žádoucí.
Také v případě firem velikosti 50–250 zaměstnanců je možné požadovat i jejich pravidelné testování, i když jeho kontrola je vzhledem k počtu subjektů sotva možná. Testovat osazenstvo nejmenších firem (a jde i o firmy o jednom zaměstnanci) je vzhledem k počtu firem i počtu zaměstnanosti již relativně méně významné: je to jen čtvrtina průmyslové zaměstnanosti. Navíc je to nekontrolovatelné. Tyto firmy nebudou testování provádět ve svých prostorech a nevyhnutelně zahltí veřejná očkovací místa, kam mají chodit ostatní občané.
Návrhy na uzavření průmyslu počítají s tím, že se v rámci všeobecného lockdownu průmyslu vyčlení část firem, která nemůže být uzavřena, neboť má důležitý význam pro zásobování vnitřního trhu. Mělo by jít o energetiku, zásobování vodou, také farmacii, výrobu potravin, nepochybně další nepřetržité provozy – hutě, petrochemie. Už to samo o sobě by mohlo představovat více než čtvrtinu celkové průmyslové zaměstnanosti. Nejméně 300–350 tis. osob by stejně muselo chodit do práce a mohlo by dál šířit (podle těchto představ) nákazu.
Zbývá otázka, co by se stalo, kdyby skutečně přestala vyrábět třeba na čtrnáct dnů hlavní část průmyslu? Výsledek by byl patrně asi jiný, než navrhovatelé očekávají. Tento výpadek produkce by měl na řadu firem, které se podílejí na výrobní kooperaci (a to je realita velké části českého průmyslu) fatální dopady na jejich odbyt.
Firmy, které by přestaly dodávat svým odběratelům, by nevyhnutelně byly zatíženy sankcemi, pokutami atd. a bezpochyby by v dalším období ztratily odběratele. Ten efekt ztráty odbytu by se patrně nedostavil okamžitě, protože by jejich odběratelé museli najít náhradu. Ovšem naše firma by se ocitla na listině nespolehlivých dodavatelů a to by mělo zásadní dopad na její budoucí pozici na trhu.
Nezapomínejme také, že právě v odvětví automotive působí v ČR řada filiálek mezinárodních koncernů – dodavatelů dílů pro tento průmysl. Tyto firmy by nesporně vyvolaly arbitráž vůči české vládě a požadovaly náhradu škody. Patrně by sice neměly problém vrátit se zpět na trh, ale náhradu škod by nesporně požadovaly.
Ještě je tam jeden problém: agenturní zaměstnanci. Bydlí na ubytovnách a ne vždy jsou to zcela vyhovující hygienické podmínky. Možná bychom měli selektivně zaměřit svoji pozornost v testování právě na tyto ubytovny a jejich obyvatele.
Navrhovatelé takového průmyslového lockdownu operují s tím, že v minulém roce došlo k podobné situaci. To však mělo jiné příčiny. Tehdy se vlivem odbytové krize zastavil automobilový průmysl ve většině zemí Evropy a naše kapacity ho tak mohly následovat bez další újmy. Situace letos a v minulém roce je tak nesrovnatelná.
Nevidím proto východisko v tom, že vyhlásíme uzavření celého průmyslu.
Jsem přesvědčen, že pro zvládnutí pandemie pro nás je klíčové dodržovat především všechna hygienická pravidla. Tato pravidla se nedodržují a to podle mého soudu vysvětluje např. rozdílnou míru nakaženosti populace mezi ČR a třeba sousedním Německem.
Jak vysvětlíme, že je v ČR nakaženo covidem zhruba desetina obyvatelstva a v sousedním Německu jsou to asi 3 %? Máme zde jiný vir, máme méně odolné obyvatele, jinou genetiku, klima atd.? Co vlastně může tak významně odlišovat občany v ČR a v Německu, že se v české populaci viru tak zalíbilo a volně se šíří a v německé populaci se mu tak nedaří?
Moje (možná naivní) vysvětlení je, že se u nás málo dodržují hygienická pravidla zabraňující šíření viru. To je to chození bez respirátorů, otevřené hospody, shlukování, popíjení alkoholu na veřejnosti atd. Naši sousedé jsou v tom vymáhání pravidel daleko důslednější a to je ten výsledek.
Proto žádné uzavření průmyslu není nezbytné. Pokud bychom ho provedli, zase bychom tím dokazovali, že selháváme v tom základním, co skoro nic nestojí, tedy v dodržování hygienických pravidel. Uzavření průmyslu by mělo nemalé národohospodářské náklady a ty neospravedlňují takový krok.