Jiří Malínský ve svém textu míní, že nejen v časech pandemie nemají solidarita a prozíravost pozitivní alternativu.
Tento týden vysílala Česká televize premiérově dokumentární pořad Španělská chřipka. V hutných záběrech televizním divákům přiblížil sto let staré události spjaté s pandemií španělské chřipky i fakta získatelná z dobových pramenů často naprosto neznámých. Lidské zoufalství spojené s nenávratnými ztrátami, jež přinesla, i výší, která přesáhla počet obětí první světové války i následných válečných konfliktů v Německu a Rusku (1918–1923), byl pohromou této pandemie překonán a poté zapomínán a opomíjen. I tehdy za nesrovnatelně nižších možností vědy, hygieny, zdravotnictví a lékařství se však většina napadených dokázala ubránit a uzdravit. I tehdy získané a dnes získatelné údaje jsou přibližné a ve svých konkrétních vyjádřeních zpochybnitelné. Jako všechno lidské poznání vůbec. A to včetně napadaných roušek, které se tehdy nosily na západě Evropy a naopak scházely u nás.
O to otřesněji působí v naší – a nejen naší – společnosti opakované akce tak zvaných popíračů a odpůrců. Disponujeme důvodnou nadějí, že covid se podaří zmoci a že vlna pandemie, která prochází světem, bude zvládnuta a opanována, i když se rodina chřipkovitých virózních chorob podle všeho dále – zřejmě trvale – rozroste. Současně však opakovaně děláme všechno pro opak – významnou částí české veřejnosti i jejích politických parlamentních reprezentací. Nákladná virová zátěž a jejich pohrdání policií, armádou, lékaři, zdravotními sestrami i bratry, učiteli a mnoha dalšími profesemi se zdá být pro určité převážně sebestředně založené lidi zanedbatelnou samozřejmostí. Stejně tak jako existence necovidových – např. rakovinných – onemocnění.
Pohlédneme-li pod tímto zorným úhlem na naši dnešní situaci, nezbývá než žasnout. Srovnání se srovnatelnými zeměmi evropskými i mimoevropskými (Čínou, Tchaj-wanem, Vietnamem, Australským svazem, Novým Zélandem, Finskem, Norskem), které daly přednost záchraně lidských životů před prvoplánovým rádoby ekonomickým – ve skutečnosti právě z tohoto hlediska zvlášť ztrátovým – kalkulem, vyznívá jednoznačně. A v posledním důsledku to pro Evropskou unii znamená zbytečné chudnutí, poměrně dlouhou dobu odříkání (snad dokonce i těch opravdu bohatých, zejména těch, kteří na pandemii doposud naopak bohatnou) a možné osudové mene tekel do budoucna. Neboť to není ani první, ale určitě ani poslední pandemie v prognózovatelných dějinách blízké budoucnosti světového lidstva. Stejně jako evoluční dynamika těchto mikroorganismů.
Protože zkratovitá řešení a „úsporná“ pomíjení přiměřených investic do rozvoje a vzestupu kvality lidského života nám i po stu letech připomínají naši zranitelnost a křehkost. Solidarita a prozíravost nemají pozitivní alternativu, protože jsou to právě ony, kdo ji ztělesňují. I to je poselstvím úterního pořadu České televize, podnětem k zamyšlení a (sebe)zpytování. Nebo snad už člověk a jeho život protihumanisticky přestávají být v naší zemi i významné části Evropské unie skutečnou mírou věcí?