V čem spočívá novátorství dohody mezi Čínou a Íránem? Jaké bude mít důsledky?
Pepe Escobar vidí v nové dohodě o přátelství a spolupráci mezi Íránem a Čínou zrod nového geopolitického paradigmatu. Escobar píše: načasování dohody obou zemí nemohlo být spektakulárnější s ohledem na summit Čtyřky, americko-čínský summit, setkání Lavrova a Wang I v Číně či summit ministrů zahraničí států NATO. Toto vše odkrývá nové geopolitické paradigma.
Dohoda se připravovala pět let. Nyní je, jako výsledek mnoha diskuzí za zavřenými dveřmi, kompletním návodem či „cestovní mapou“ pro kooperaci obou zemí v řadě oblastí. Jedná se znovu o princip win-win v praxi. Pro Írán je dohoda s Čínou nástrojem proti americkým sankcím, Čína si zase zajistí dlouhodobé klíčové dovozy energií, které mají zásadní bezpečnostní význam.
Lůzrem je podle Escobara Trumpova politika maximálního tlaku na Írán.
Profesor Mohamad Marandí z Teheránské univerzity Escobarovi zdůraznil symboliku načasování podpisu dohody – došlo k němu krátce po jednání mezi USA a Čínou na Aljašce. Marandí a íránské ministerstvo zahraničí tvrdí, že dohoda je „cestovní mapou“ spolupráce obou zemí. Írán je země bohatá na energie a je to také jediná země, která se svým „ne“ postavila Spojeným státům a uzavírá partnerství nezávisle. Například s Čínou.
Escobar připomíná, že Írán je největším dovozcem ropy do Číny, a je důležité dodat, že platby neprobíhají v dolarech.
Podle Marandího je důležitá i další skutečnost – dohoda mimo jiné stanovuje roli Íránu v rámci čínské iniciativy Jedno pásmo, jedna cesta. Nedávný incident v Suezském průplavu ještě zdůraznil význam Íránu jako exportéra. Írán bude iniciativu Jedno pásmo, jedna cesta využívat pro svůj rozvoj, zajímavá pro něj bude zejména čínská odbornost v oblasti vysokých technologií a umělé inteligence. Írán je pro Čínu zajímavý svým vlivem v oblasti Středomoří, Rudého moře, Hindúkuše, střední Asie a v Perském zálivu.
Autor si také všiml, že čínský ministr zahraničí Wang I se před návštěvou v Teheránu zastavil v Saúdské Arábii, která Čínu vnímá především jako pragmatického partnera pro probíhající diverzifikaci ekonomiky země.
Důležitý je historický kontext podepsané dohody, který sahá hluboko do dějin Eurasie, do dob existence Hedvábné stezky, Escobar také připomíná roli Persie během dějin Eurasie.
Hedvábná stezka procházela směsicí národů, náboženství a kultur. Dnes je prokazatelné, že pomalu mizet z historie začala v důsledku západního tažení na východ na konci 15. století. Nicméně smrtící rána přišla koncem 17. století, když si Rusové a čínští Mandžuové rozdělili střední Asii. Tehdy se ekonomika Hedvábné stezky – vlastně obchodní ekonomika euroasijského srdce – zhroutila.
Současný nesmírně ambiciózní projekt Jedno pásmo, jedna cesta vede rozšiřování a výstavbu eurasijského prostoru z opačné strany – postupuje nyní z východu na západ.
Čínsko-íránské partnerství tak může být symbolem rozsáhlého globálního jevu. Geoekonomicky činí Čína první krok k upevnění své role stavitele a renovátora infrastruktury, dalším krokem bude role v managementu, píše Escobar.
Koncepční aparát „vládni vlnám“ z pera teoretiků geopolitiky 20. století Mackindera, Mahana a Spykmana je překonán. Z Číny se nyní stává „heartland“ mocnost, přestala být vyčerpanou mocností „rimlandu“, kterou byla až do poloviny 20. století. Stojí přitom, podle Escobarova hodnocení, bok po boku se „strategickým partnerem“, tj. Ruskem, a nyní získává dalšího „strategického partnera“, který byl shodou okolností první historickou eurasijskou mocností, Írán.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.