Věra Beranová píše o osudech opony pražské Státní opery a vztazích mezi historickým uměním a tím současným.
Za promarněnou příležitost můžeme považovat instalaci nové (či staronové) opony ve Státní opeře Praha. Bohužel v současnosti nemáme možnost si ji prohlédnout, stejně jako celý neorokokový interiér novorenesanční stavby operního domu. Budovu, podle plánů známé vídeňské firmy Fellner & Helmer, nechala vystavět pražská německá obec na sklonku 80. let 19. století. V roce 2020 byla ukončena rozsáhlá rekonstrukce a konal se zde slavnostní koncert, který se setkal s dost razantní kritikou. Nás však, v této souvislosti, bude zajímat něco jiného, a to již vzpomínaná opona.
Původní opona Eduarda Veitha korespondovala časově, a tedy přirozeně, s interiérem divadla. Bohužel za nevyjasněných okolností v roce 1945 zmizela. V roce 2002 byla instalována nová, originální opona autora Antonína Střížka na námět Mozartovy Kouzelné flétny. Bohužel divadlo (prý) pro ni nenašlo využití a nevydařil se ani její prodej. A tak se naskytla velmi vzácná příležitost vytvořit oponu novou. Dát možnost vzniku jedinečného výtvarného díla. Bohužel se tak nestalo. Prostor pro jedinečné současné dílo se nenašel. Můžeme se jen ptát proč. V této souvislosti byl pověřen scénograf a výtvarník Martin Černý, který vytvořil repliku opony podle staré černobílé fotografie původní opony Eduarda Veitha. Můžeme se jen ptát, do jaké míry je zde dodržena jistá autenticita. Je smutné, že zde byla promarněna šance pro zrod současného díla, které by jistě vzniklo na základě soutěže a umožnilo současné výtvarné generaci zanechat jedinečnou výtvarnou stopu.
Na první pohled se zdá toto konstatování příliš příkré, ale když se zamyslíme nad tím, co v rámci dějin umění má opravdu svůj význam, co poukazuje na nové cesty v rámci uměleckého/výtvarného vývoje, musíme s tímto soudem souhlasit. Každá doba má také svůj umělecký výraz – říkáme mu sloh, styl, škola, až po tvorbu výrazných jedinců. Právě v tom je kouzlo umění. Je tedy svým způsobem poněkud zpozdilé něco imitovat z let, slohů, stylů předešlých dob. Opravdová umělecká hodnota se odvíjí z dobového výrazu. Jsou však situace, kdy nám z dob minulých zůstávají jen fragmenty (větší, či menší), tedy něco chybí. Jak lze zacházet, zpřístupnit, uvést v život tvorbu/díla minulých let a staletí?
Otevírá se zde řada problémů. Co s rekonstrukcemi? Jak například zpřístupnit klášterní budovu, aby mohla v podstatě fungovat? Jistě, že restauratéři, pracovníci památkové péče, historici umění, zastávají různá řešení. Cest je tady několik: často (hlavně dřív) se jednalo o věrnou rekonstrukci, také se řešila jakoby rekonstrukce napůl, například využitím jiného než původního materiálu, jako například umělého kamene (viz Dům u Kamenného zvonu). Za třetí cestu bychom mohli považovat využití propojení historického se současným uměním.
Jedinečným příkladem, a to z počátku 18. století, je přestavba Klášterního kostela v Kladrubech u Stříbra architekta Blažeje Santiniho, který v období vrcholného baroka místo toho, aby zničil, tak ponechal gotické prvky. Vznikl tak jedinečný prostor, kde se prolíná gotika s tehdy současným barokním pojetím. Na svou dobu tedy jedinečné a velmi odvážné řešení. Prolnutí historického s tehdejším současným, dobovým. Tedy barokní gotizace, gotizující barok.
Za další příklad, propojení na první pohled rozdílných výtvarných projevů, můžeme uvést známý strop pařížské opery (Opéra Garnier), která byla vybudována za Napoleona III. Její strop pak vytvořil Marc Chagall na počátku 60. let 20. století. Právě tento strop se stal jedním z největších magnetů návštěvníků Paříže. Vrátíme-li se k oponám, za pozornost stojí opona v Moravském divadle v Olomouci. V roce 1976 zde vznikl naprostý unikát ručně tkané opony autorky Oluše Vítkové do prostor divadla postaveného v roce 1830 (k oponě také v jednom z dílů Toulavé kamery).
Jistě bychom našli řadu příkladů, které dokumentují jedinečné možnosti citlivého propojení uměleckých děl časově vzdálených. Svědčí to o odvaze, invenci nejen vlastních tvůrců, ale i těch, kteří ve své době rozhodovali o někdy velkých zásazích. Bohužel Státní opera promarnila velkou příležitost. A poukazuje na úzkoprsost a v podstatě nekompetentnost těch, kteří mají moc rozhodovat.