Před třiceti roky se začínal rozhořívat konflikt v Jugoslávii prvními srážkami na hranicích Slovinska.
„Slovinci se chtějí trhnout. My jim v tom naoko bráníme,“ to jsou slova vojáka Jugoslávské lidové armády v televizi Yutel, která na jaře roku 1991 vyvolala smích u všech národů ještě nerozdělené země. Smích, přestože všichni již tušili, že se žene potopa a že v její vodě zhasne každá podobná jiskřička něčeho lidsky normálního. Byl to smích pod tyčící se šibenicí. Tu musel ale někdo postavit.
Voják v televizním záběru byl jakoby jakýsi náš Švejk. Stejně jako u nás to byli většinou kluci, kterým se na vojnu nechtělo. Kdo by chtěl na pětadvacet měsíců být v uniformě. To, že se šlo hromadně s kamarády, činilo problém poněkud jednodušší. Většina chápala, že mýtus o armádě připravené k obraně vlasti je nesmysl, nafouknutý balón. „Nedej bože, aby na nás zaútočili.“
Koncem osmdesátých let se již vzhledem k celkové situaci ve světě a doma v Jugoslávii mezi vojáky zpívala písnička:
„Jakýpak troškař, válčil třikrát,
dá-li štěstí,
chce zas začít.“
Štěstí přišlo! A tak to začalo. Devatenáctiletý vojáček Jugoslávské lidové armády (JNA) z bosenské Tuzly Bahrudin Kaletović leží na pozici v lese, nervózně kolem sebe trhá větvičky stromů v Krakovském Gvozdu. Televizní reportér se k němu obrací: „Co tu děláš?“ „Copak vím. Jedině jasné je, že po nás střílejí,“ říká voják a dodává, že by se nejraději viděl zpátky v kasárnách.
Když večer televize Yutel vysílá popsanou komicko-dramatickou reportáž z bojů ve Slovinsku na linii bojů, zatímco u předchozích záběrů se diváci smáli u dalších záběrů jim úsměv na tváři ztuhl. Bylo jasné, oč tu běží.
Za první oběti budoucího konfliktu je označována smrt svou policistů – jeden Srb a druhý byl Chorvat, oba zemřeli 31.března 1991 v Plitvicích. 2. května téhož roku umírá dvanáct chorvatský policistů a tři ozbrojenci – srbští Chorvaté.
Došlo k tomu tak, že prvního května, hodlali chorvatští policisté vyměnit Jugoslávkou státní vlajku za chorvatskou a byli napadení srbskými ozbrojenci. Ti zabili dva policisty a dva zajali. Druhého dne autobus chorvatských policistů, kteří chtěli své kolegy osvobodit, padl do léčky a dvanáct policistů bylo zabito a kolem dvaceti zraněno. Zatím se jednalo o ojedinělé ozbrojené konflikty, které začaly již v létě roku 1990 (17. 8.) takzvanou srbskou vzpourou „Balvan – revolucí“ v Chorvatsku. Ke skutečné válce došlo 27. června, když se střetla, jak bylo popsáno Jugoslávská lidová armáda se slovinskou teritoriální obranou.
Existují pochopitelně dvě verze důvodu konfliktu, které si umíme představit, ale ta třetí je dnes nejvíce používána a hovoří o tom, že Slovinsko se stalo záminkou, aby bylo rozpoutáno daleko větší peklo na celém teritoriu bývalé Jugoslávie. Slovinská teritoriální armáda se skládala především z mladíků, kterým bylo kolem dvaceti a které do té doby spíše zajímala hudba, sex a drogy, stejně jak to všichni známe a prožili jsme to koncem osmdesátých let. Jugoslávská armáda byla totálně rozložená a její příslušníci neměli ani chuť bojovat a nevěděli ani proti čemu mají bojovat. Proto Bahrudin Kaletović alias Švejk, který viděl umírat jenom ve filmu, se nezmůže než jen na výkřiky do mikrofonu reportéra: „Na co mám teď myslet, jen to, abych zůstal na živu…“ . Nezapomněl podotknout, že nikdo z důstojníků nezahynul zatímco jeho tři spolubojovníci jsou po smrti. Z jeho výrazu je cítit, že má strach. Ten měli všichni kluci, kteří odešli bojovat na sever do Slovinska. Válka trvala jen deset dní a na obou stranách zahynulo 66 lidí převážně mladých.
Článek publikujeme ve spolupráci s webem Balkánské zápisky.