Změny, které vedly k větší privatizaci zdravotnictví, k příležitostné práci v oblasti péče a k oslabení a podfinancování veřejného sektoru, jsou výsledkem politických rozhodnutí na národní a evropské úrovni.
Organizace Corporate Europe Observatory (CEO) se ve svém příspěvku „When the market becomes deadly: How pressures towards privatisation of health and long-term care put Europe on a poor footing for a pandemic“ věnuje dopadům privatizace nejen v souvislosti s pandemií.
***
Přibývá důkazů o tom, že outsourcing a soukromé poskytování zdravotní péče významně zhoršily schopnost členských států EU účinně řešit problém COVID-19, a to od nemocnic až po domovy důchodců. Pod drobnohledem se ocitlo také poskytování dlouhodobé péče a péče o seniory, protože v mnoha evropských zemích došlo k šokujícímu podílu úmrtí na COVID-19 v domovech pro seniory – v první vlně pandemie to bylo až 60 %.
Zdravotní systémy členských států EU (jak ty, které jsou založeny na zdravotním pojištění zaměstnanců, tak ty, které jsou financovány z obecných daní) podléhají politickým tlakům, které podporují plíživou privatizaci zdravotní péče. V roce 2017 organizace CEO odhalila ideologické, korporátní a finanční tlaky – včetně tlaků na úrovni EU –, které vytvořily příznivé podmínky pro rostoucí roli společností soukromého sektoru v této tradičně veřejné službě.
Prohlubování nerovnosti
Ždímání zisků akcionářů ze zdravotnických a pečovatelských služeb však s sebou nese rizika: zhoršování pracovních podmínek, horší platy, snižování počtu zaměstnanců, větší pracovní zátěž, větší stres a zkracování školení a množství ochranných pomůcek, což má vliv na bezpečnost a kvalitu péče. Nerovnost ve zdravotnictví se prohlubuje, protože soukromí ziskoví poskytovatelé si „vybírají“ méně rizikové a platící pacienty, zatímco rizikovější a chudší pacienti nebo ti, kteří potřebují akutní péči, zůstávají odkázáni na veřejné zdravotnické služby, které jsou v důsledku úsporných opatření a rostoucího získávání veřejných prostředků ziskovými poskytovateli značně podfinancované.
V souvislosti s COVID-19 měly tyto trendy katastrofální důsledky pro schopnost zdravotnických a pečovatelských systémů zvládnout pandemii. Škrty v rozpočtech zdravotnictví vedly k nedostatku personálu a snížení celkového počtu nemocničních lůžek, zatímco nárůst počtu soukromých nemocnic jde ruku v ruce s poklesem lůžek intenzivní péče, která jsou pro společnosti méně rentabilní. Ziskově orientované pečovatelské domy udržují své náklady na nízké úrovni tím, že zaměstnávají příliš málo personálu, který je často špatně placený, nedostatečně vyškolený, má nízké nebo žádné nemocenské dávky a nemá jinou možnost než příležitostnou práci ve více zařízeních, což přispívá k šíření viru.
Nebylo tomu tak vždy a nemusí tomu tak být. Změny, které vedly k větší privatizaci zdravotnictví, k příležitostné práci v oblasti péče a k oslabení a podfinancování veřejného sektoru, jsou výsledkem politických rozhodnutí na národní a evropské úrovni. Pro mnoho lidí, kteří byli šokováni stavem těchto odvětví v době pandemie, zůstaly tyto změny v podstatě bez povšimnutí.
COVID-19 byl pro mnohé budíčkem a připomínkou toho, že máme možnost volby, jakým způsobem budou řízeny naše důležité veřejné služby. Tento článek se zabývá jak politickými tlaky EU, tak lobbováním podniků, které prosazují zvýšenou komercializaci a privatizaci zdravotní péče. Tendence, které přispěly k tomu, že systémy zdravotnictví a péče o seniory v Evropě byly na pandemii špatně připraveny. Mezi naše klíčová zjištění patří:
- Soukromá nemocniční lobby v Bruselu hojně využívá pandemie jako příležitosti k prosazování svých zájmů. Analýza mezitím ukázala, že privatizace zdravotní péče snížila dlouhodobou připravenost zemí na řešení pandemií a ve skutečnosti stojí vlády více než veřejná zdravotní péče.
- Tlak EU na snižování veřejných výdajů přispěl ke komercializaci sektoru péče o seniory i zdravotnictví, což mělo v průběhu COVID-19 katastrofální dopady, zejména na domovy důchodců.
- Důkazů proti partnerství veřejného a soukromého sektoru ve zdravotnictví přibývá, ale je třeba změnit myšlení. Takový posun je však nepravděpodobný, pokud Komise přijme pomoc firem, jako je McKinsey (známá svou rolí při zvyšování privatizace britské NHS), při řešení krize COVID-19 a zároveň bude veřejnosti zamlčovat podrobnosti.
- COVID-19 je jasným příkladem selhání privatizovaného modelu poskytování zdravotní a dlouhodobé péče. Boj proti tomuto modelu je bojem za pacienty a pracovníky, za starší a zdravotně postižené osoby, za spravedlnost, rovnost a lidská práva. V souvislosti s plány na vytvoření Evropské zdravotnické unie je nezbytné chránit veřejný neziskový charakter poskytování zdravotní péče v Evropě a zajistit, aby prostředky na postpandemickou obnovu nebyly odčerpány ve prospěch ziskových poskytovatelů.
Krize 2008 a její dopad na zdravotnický sektor
Krátce po vypuknutí eurokrize v důsledku finančního krachu v roce 2008 začala EU přijímat řadu nových postupů k reformě hospodářských politik členských států. Rozpočty měly být přísněji kontrolovány a členské státy měly být povzbuzovány k přijetí většího počtu „strukturálních reforem“, které měly přispět k růstu.
Pravidla EU týkající se hospodářské a fiskální politiky mají na rozpočty členských států v oblasti zdravotnictví několikerý dopad. Kořeny této pravomoci spočívají v takzvaném Paktu stability a růstu, který členským státům ukládá, aby udržovaly své rozpočtové schodky pod 3 % a své dluhy pod 60 % HDP. Z Bruselu do hlavních měst EU však vede mnoho cest: prosazování pravidel hospodářské a fiskální politiky probíhá prostřednictvím množství postupů a zdravotnictví se potenciálně dotýkají všechny z nich.
Nejvýrazněji se tak může stát prostřednictvím dohody o půjčce (loan agreement), jako byly dohody uzavřené mezi EU a Řeckem a Portugalskem v důsledku finanční krize a eurokrize. V portugalské úvěrové dohodě (Memorandu o porozumění) z roku 2011 se snížení nákladů ve zdravotnictví umístilo na předním místě mezi požadavky věřitelů v EU. V důsledku toho byly výdaje na zaměstnance v portugalském zdravotnictví v letech 2010-2012 sníženy o plných 27 %. Stejně tak v Řecku vedly tři po sobě jdoucí ozdravné programy spojené s půjčkami k prudkému poklesu (přibližně o 40 %) výdajů na zdravotnictví na obyvatele v letech 2010 až 2016, jak vyplývá z údajů Světové banky.
Itálie versus Německo
Itálie, ačkoli byla těžce zasažena finanční a hospodářskou krizí, nebyla nikdy předmětem ozdravného programu; místo toho Evropská centrální banka vyvíjela tlak na italskou vládu, aby reformovala výdaje na zdravotnictví, což se nejvíce projevilo v dopise Evropské centrální banky, který požadoval rychlé reformy včetně škrtů ve zdravotnictví. V následujících letech tak italská vláda učinila. Jedním z dědictví této éry je nižší počet nemocničních lůžek – a skutečně, počet akutních lůžek na 100 000 obyvatel klesl v letech 2010-2015 o 13 %, což je trend, který se nepodařilo zvrátit ani v době, kdy udeřil COVID-19. To je pro pandemii velmi významné, neboť bylo zjištěno, že vyšší kapacita nemocničních lůžek snižuje úmrtnost na COVID-19.
Výmluvné je také to, že zatímco v roce 1990 měly Itálie a Německo podobný počet nemocničních lůžek na 1000 obyvatel (Itálie 7, Německo o něco více), po deseti letech úsporných opatření po krizi v roce 2008, kdy byl italský rozpočet na zdravotnictví částečně snížen, aby se vyhovělo výdajovým pravidlům EU, klesl počet lůžek v Itálii na 2,6; zatímco v Německu zůstal nad 6. Ve stejném období, tedy v letech 2008 až 2018, Německo téměř zdvojnásobilo své celkové výdaje na veřejnou zdravotní péči (v nominálním vyjádření, tj. včetně inflace), zatímco v Itálii se zvýšily pouze o 5,3 %.
Důsledky privatizace životně důležitých služeb
Jak potvrdilo šest zvláštních zpravodajů OSN, COVID-19 odhalil katastrofální dopady privatizace životně důležitých služeb. Poznamenali, že státy „nejsou zproštěny svých závazků v oblasti lidských práv tím, že přenechají klíčové statky a služby soukromým společnostem a trhu“, avšak uzavírání smluv na veřejné statky a služby mění nositele práv „v klienty soukromých společností zaměřených na maximalizaci zisku a odpovědných nikoli veřejnosti, ale akcionářům“. Ještě závažnější je zjištění analýzy Rozvojového programu OSN (UNDP), že privatizace zdravotní péče přispívá k většímu rozšíření a většímu počtu úmrtí na COVID-19. Lidé během této pandemie umírají kvůli privatizaci. Boj proti privatizaci zdravotnických a pečovatelských služeb je bojem za záchranu životů.
V listopadu 2020 předložila Evropská komise svůj původní návrh Evropské zdravotnické unie, která by EU poskytla větší pravomoci v oblasti zdravotní politiky. Návrh obsahoval řadu iniciativ, kterých lze dosáhnout beze změny smluv EU, od plánu celoevropské pandemické připravenosti až po navrhovanou novou agenturu pro mimořádné zdravotní situace.
V současné době je zdravotní politika především v kompetenci členských států a orgány EU mají omezené formální pravomoci. Je zřejmé, že existuje silný důvod pro lepší koordinaci mezi vládami EU při řešení pandemií, ale vzhledem k tomu, jak kombinované tlaky na politiku EU (jak je zdokumentováno v této zprávě) přispěly k oslabení systémů veřejného zdravotnictví, je klíčovou otázkou, co by EU dělala, kdyby měla větší pravomoci v oblasti zdravotní politiky.
V rámci své politiky reakce na krizi EU rovněž zahájila mnohamiliardový program financování EU4Health na období 2021-2027, jehož cílem je „vybudovat v EU odolné zdravotnické systémy, které nás lépe připraví na budoucnost“. Vedle navrhovaných opatření na řešení přeshraničních zdravotních hrozeb a zajištění dostupnosti a cenové dostupnosti léčiv zahrnuje program EU4Health třetí pilíř „posilování zdravotnických systémů“. V rámci tohoto bodu chce Komise „zlepšit dostupnost, účinnost a odolnost zdravotnických systémů“ a „snížit nerovnosti v přístupu ke zdravotní péči“. Konkrétní návrhy na posílení zdravotnických systémů mají být teprve předloženy.
Výrazně však chybí uznání významu veřejného a neziskového charakteru systémů zdravotní péče. Komise v minulosti (a chybně) ztotožňovala větší „účinnost“ s větším množstvím soukromých služeb; návrhy na zvýšení účinnosti si proto zaslouží zvláštní pozornost. Kromě toho tato zpráva ukázala, že je stejně důležité, aby EU rozhodla, co nemá dělat.
V zájmu posílení zdravotnických systémů v Evropě by EU měla ukončit neoliberální politiky, které vedly ke škodlivým rozpočtovým škrtům a vytvořily tlak na privatizaci a komercializaci systémů zdravotní péče a péče o seniory, čímž oslabily připravenost Evropy na pandemii.
Celá zpráva je k dispozici v angličtině zde.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.