Veronika Sušová-Salminen rozebrala současné vztahy mezi Ruskem a Čínou s ohledem na projekt Nové Hedvábné stezky a na vzestup Číny.

Ruský prezident Vladimir Putin patří mezi výrazné hosty nedělního a pondělního summitu Nové Hedvábní stezky v Pekingu. Nejde o náhodu, ale o dlouhodobou součást dvoustranné ruské a čínské strategie eurasijského partnerství, kterou posílila krize vztahů Západ-Rusko po roce 2013. V ruském případě se také jedná o další projev ruského zahraničněpolitického obratu na východ, kterým země postupně prochází.

Rusko, SSSR a Čína v minulosti

Rusko a Čína nikdy neměli ideální vztahy. Od 16. století Rusko či moskevský stát pronikal za Ural, což dříve nebo později znamenalo střet s Číňany v oblastech jihovýchodní Sibiře a ruského Dálného východu v rámci formování rusko-čínské hranice.

Nicméně od 16. do 19. století byly obě země spíše v omezeném kontaktu, ve kterém do 19. století hrála prim císařská Čína. Od 60. let 19. století až do roku 1991 získalo silnější postavení Rusko a jeho dnešní předchůdce SSSR. Právě v této epoše se také formovaly některé problémy rusko-čínských vztahů – hlavně otázka hranice a územních nároků obou zemí na některá území na Amuru či Mandžusku, ale také na ruském Dálném východě.

Ani společný ideologický základ po druhé světové válce neznamenal bezproblémové vztahy. SSSR a Čína se po roce 1955 rozešly a v roce 1968 mezi nimi dokonce hrozil vznik vojenského konfliktu. Roky 1955 až 1980 charakterizovala různě silná vzájemná konfrontace.

Rozpad SSSR nechal Rusko oslabené a odkryl strategické nedostatky sovětské sociální a ekonomické politiky na Dálném východě. Naopak Čína byla v roce 1991 zemí v rozletu. Pravda, za neoliberální recepty, které byly jádrem čínských reforem po roce 1979, zaplatila vysokou sociální a také ekologickou cenu. Do vztahů mezi postsovětských Ruskem tak vstoupila nová asymetrie. A také obavy Moskvy z čínského vlivu na Dálném východě, z pronikání čínských peněz ale také lidí do těchto demograficky i ekonomicky slabých oblastí Ruska.

Právě kvůli zmíněné asymetrii se Moskva za Vladimira Putina snažila učinit konec územním sporům. Rusko šlo s Čínou na kompromis a vzdalo se některých sporných území, tak aby se čtyři tisíce dlouhá rusko-čínská hranice dohodami ustálila. V roce 2001 byla podepsána dohoda o strategickém partnerství s Čínou.

Ukrajinský přelom roku 2013

Do přelomu 2013-14 byla obsahově různým ale prioritním vektorem ruské politiky stará ruská strategie: Rusko mělo být strategickým partnerem Evropské unie na základě modelu výměny evropské technologie a inovace (investice) za ruské nerostné zdroje. Z ruské perspektivy podmínkou nicméně byla vnitřní autonomie Ruska a rovný vztah „já pán, ty pán“. Západní země a EU hájily upgradovánou koncepci „civilizační misie“ (či model učitel-učeň). Navíc, EU se ve svém vidění kontinentu od Ruska odlišovala. Její atlantismus znamenal orientaci na zámořské USA, nikoliv na Rusko, se kterým nicméně osudově sdílí kontinent.

Souběžně s tím Rusko plánovalo nový integrační projekt, v mnohém inspirovaný EU, Eurasijskou ekonomickou unii. EAEU měla sjednotit pod ruským vedením postsovětský prostor. Mělo jít o nástroj, jak dosáhnout rovnoprávného postavení s EU, navázat na myšlenky jednoho spojeného prostoru od Lisabonu po Vladivostok (“evropský dům”) a jistě také zaručit Rusku prim v prostoru jeho „životních zájmů“ (formulace z doby Borise Jelcina). Tedy, nejednalo se o úvahy bez bezpečnostních rozměrů.

Tato strategie pohořela na Ukrajině kvůli exkluzivnímu vstupu země do evropského orbitu a následně do bezpečnostního orbitu NATO a USA. Další vývoj už je dobře známý: krvavý konflikt na východní Ukrajině, Krym a výrazné zhoršení vzájemných vztahů mezi EU a Ruskem, včetně uvalení západních sankcí a ruských protisankcí, nárůstu vzájemné nedůvěry a spirály bezpečnostního dilematu na hranicích s Ruskem (NATO-Rusko).

Ukrajinská krize ale fakticky (což bylo zřejmě cílem) oslabila Rusko. K tomu se přidaly ekonomické problémy spojené s dopady Velké recese, poklesu cen ropy a také částečně sankcí, které vedly také k menší přitažlivosti Ruska ekonomicky. V politické oblasti narostla nedůvěra k Rusku v celém postsovětském prostoru díky jeho krokům vůči Ukrajině.

Obrat na východ

Podobně jako po krymské válce (1853-56) Rusko reagovalo na komplikace na evropské vertikále obratem na východ a také velmocenským nástupem na Blízkém východě, v Sýrii. Ukrajinská krize znamenala vyostření konkurence mezi EU a Ruskem ve východní Evropě, v meziprostoru mezi EU a Ruskem (Ukrajina, Bělorusko, Gruzie), a také posílení východního křídla NATO v přímém sousedství Ruska a na ose Baltské moře – Černé moře. Rusko se tak muselo odklonit od myšlenky Velké Evropy se dvěma póly a situovalo se více na primakovskou (podle ministra zahraničí Jevgenije Primakova) strategickou osu v Eurasii.

V rámci toho se Moskva pokusila posílit svoje vztahy v rámci BRICSu (Brazílie, Indie, Čína a Jižní Afrika), vztahy s Tureckem a s Čínou uvnitř Šanghajské organizace spolupráce a také bilaterálně.  Ve vztahu k Číně se nejednalo o stavbu na zelené louce, protože už před tím obě země spolupracovaly ekonomiky i vojensky (Rusko je dlouhodobě významným dovozcem zbraní do Číny) v roli „strategických partnerů“. Nutno dodat, že ruská strana k Číně přese všechno přistupuje s opatrností, která má nejen historický rozměr, ale také odkazuje na asymetrie obou zemí. Rusko je sice jaderná supervelmoc, ale Čína je vedle něj ekonomická supervelmoc.

Čína je dnes jedním z nejvýznamnějších ekonomických partnerů Ruska. Právě Velká recese se stala určitým předělem, což ukazuje, že se nejednalo jen o úzce geopolitickou reakci na ukrajinskou krizi, ale na širší procesy. Statistiky čínských investic jsou pro nedostatek průhledných informací oříšek. Dá se tak konstatovat, že odkladem v roce 2016 činily snad až kolem 32-33 miliardy dolarů, což by ze země dělalo největšího investora v Rusku. Z hlediska trendu obchodní výměny se s jistotou dá říct, že obchod mezi Ruskem a EU padá a ten mezi Ruskem a Čínou roste.

Partnerství společných zájmů

Rusko a Čínu spojují některé zájmy, na kterých v podstatě už od 90. let obě země postupně budují partnerství. Vedle stability prostoru severovýchodní Asie, situace kolem Severní Koreji či ekonomických otázek jsou důležitá širší témata. Obě země jsou v zásadě spokojeny s poválečnou architekturou mezinárodních vztahů, nicméně odmítají hegemonii jedné země a upřednostňují to, co se nazývá jako mnohopolární svět.

Zároveň obě země odmítají vytvoření vojenské aliance jako protivníka západního NATO. Nesouhlasí ale se západní normativní mocí (učitel-učeň) a často jednají koordinovaně v rámci jednání Rady bezpečnosti OSN. Nicméně v některých otázkách uchovávají neutralitu. Kupříkladu Čína neuznala připojení či anexi Krymu, Rusko se drží zpátky v otázce Jihočínského moře.

Hlavní nosníky strategického partnerství

Prvním nosníkem se po roce 2013 stalo alespoň v symbolické rovině přiblížení ruského projektu euroasijské integrace a Nové Hedvábné stezky (2015). Tato iniciativa se objevila pod novou metaforou spojeného ekonomického prostoru od „Petrohradu do Hongkongu“. Moskva tím naznačila, že myšlenku Velké Evropy prozatím pohřbila a přeorientovala se jiným směrem. Nicméně tento obrat se materializuje pomalu a zatím spíš skromně. V Rusku sice dostal široký ohlas v symbolickém smyslu i ve veřejném prostoru. Logicky, vzhledem k tomu, že krach „evropské“ politiky a „válka“ o Ukrajinu se dotknul vlastní národní identity Rusů a geopolitické identity země. V Číně ale Rusko jako partner nehraje tak stěžejní roli.

Pohled na mapu Hedvábné stezky ukazuje, že Rusko se do ní zapojuje zeměpisně oblastmi v evropské části Ruska – tam, kde je největší koncentrace obyvatel, průmyslové a další výroby a nejhustší síť dopravy. Z hlediska ruského Dálného východu je čínský projekt pro Rusko zatím spíše sekundární. Alespoň pro zatím a s jednou výjimkou. Tou činí čínské investice via fond Hedvábné stezky do ruských plynovodů Jamal SPG a Siburu a do dalších ropných a plynových projektů. Moskva se tento deficit snaží nezávisle řešit lákáním dalších zahraničních investic, projektem Vladivostoku jako otevřeného přístavu nebo stolypinským hektarem (rozdáváním půdy státem soukromým osobám). Je to staré téma Ruska: rozvoj a modernizace jeho asijských částí ve vztahu k vnitřním nerovnováhám Ruska jako země (a tím ve vztahu k jednotě).

V červnu 2016 Vladimir Putin navštívil Čínu a přivezl odsud konkrétní výsledky: vedle 12 miliardové investice do Jamal SPG, dohodu o spolupráci nad novým širokotrupým letadlem a těžkým vrtulníkem, dohody o kosmickém programu (čili technologická spolupráce) a dále obrysy spolupráce v oblasti dovozu plynu, dovozu a zpracování ropy a konečně také posun v otázkách investic a realizace dopravního projektu magistrály Moskva-Kazaň. Pekingský summit ukáže, jestli se dlouhodobá vyjednávání mezi Čínou a Ruskem pohnuly dalším směrem. Prozatím na něm Putin ukázal v nedělním projevu gesto směrem k „Velké Eurasii“ jako civilizačnímu prostoru budoucnosti, který změní „geopolitickou krajinu.“

Střední Asie i severní mořská cesta

Druhým nosníkem rusko-čínské spolupráce je Šanghajská organizace spolupráce, která se snaží utvářet a koordinovat politiku obou zemí v prostoru Střední Asie. Po roce 1991 zde potenciálně vznikla hlavní rizika konfliktu o vliv nad regionem, který má strategický význam. A to z hlediska bezpečnosti (hlavně pro Rusko, ale i pro USA a Čínu) a také z hlediska bohatých přírodních zdrojů (pro Čínu). Doposavad se formát uskupení Čína-Rusko a země regionu plus sousedi relativně osvědčil, i když ne vždy byla čínská strana spokojená s aktivností Moskvy v organizaci. „Jeden pás, jedna cesta“ se středoasijským regionem významně počítá, protože jedním z cílů projektu je modernizace severozápadní Číny čili regionů hlavně v sousedství Kazachstánu, který je také členem Euroasijské ekonomické unie. Ta měla pomoci Rusku k návratu do tohoto prostoru. Faktem ale zůstává, že Rusko nemůže Číně hospodářsky konkurovat a jeho vliv ve Střední Asii od roku 1991 poklesl.

Třetím nosníkem se může stát další iniciativa Ruska posledních let – tzv. severní mořská cesta, kterou v neděli Putin jmenoval jako součást eurasijské infrastrukturní „revoluce“. Severní mořská cesta souvisí s dalšími ambicemi Ruska v Arktidě a s posílením komunikace mezi evropskou částí Ruska a Dálným východem (východní Sibiří) po severním obvodu Ruska či od Murmanska až po Vladivostok. V posledních pěti letech objemy dopravy po této cestě narůstají.

Rusko jako most?

Ruský obrat na východ nebyl jenom bezprostřední reakcí na zhoršení vztahů se Západem a kolem Ukrajiny. Z hlediska zeměpisné rozkročenosti Ruska dává smysl sám o sobě. A dává smysl i proto, že Čína se za posledních třicet let stala hospodářským motorem nejen značné části Asie, ale také v globálním měřítku. Dobrý stratég takovou informaci může těžko ignorovat.

Sám projekt jednoho pásma a jedné stezky by mohl Rusku pomoci řešit poměrně palčivé problémy zastaralé infrastruktury a její modernizace. Konečně je tu jeden problém, který souvisí jak se zeměpisem, tak s dějinami.  Rusko má všechny dispozice k tomu mít ve Velkém Eurasii významnou roli geopolitického mostu mezi Asii (Čínou) a Evropou ve vysoce propojeném světě. K tomu ale musí být napřed odstraněny nové zdi nedůvěry, které se staví na jeho západních hranicích s pomocí strachu a ideologii.

Ilustrační obrázek: Oficiální webové stránky prezidenta Ruské federace, www.kremlin.ru