Milan Daniel dovozuje neochotu politiků vnímat zájmy a argumenty protistran v konfliktu na Ukrajině a hledat východisko z nastalé situace. Zmiňuje i pasivitu oficiální české reprezentace.
Raketa, která čtyři kilometry za ukrajinsko-polskými hranicemi zabila dva nic netušící polské zemědělce, otestovala schopnost české politické entity (neplést s elitou!) racionálně uvažovat a hledat řešení nastalé situace. Politikáři většinou propadli, ale čekal snad někdo něco jiného?
Zajímavé je však ticho, které nastalo po předchozím zjištění mise OSN pro lidská práva na Ukrajině, kterou vede australská právnička Matilda Kate Bogner. Obě strany konfliktu podle ní hrubě porušují Evropskou úmluvu o zabránění mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Podstata zjištění není samozřejmě žádnou novinkou, způsob, jakým se zacházelo se zajatci zejména na ukrajinské straně, byl ale pro oficiální média většinou tabu. Až zastřelení deseti ruských vojáků, kteří se údajně jen naoko vzdávali, se dostalo publicity.
Nejde jen o zajatce: mlčenlivá média bez komentáře přinášejí i fotografie „osvobozených“ obyvatel Chersonu, které osvoboditelé přivázali ke sloupům na veřejných místech. Sporé jsou zprávy o zatýkání a věznění „kolaborantů“, kteří se provinili třeba tím, že přijali ruskou humanitární pomoc.
Aby nebylo mýlky: je nepochybné, že násilí, zabíjení a jiného protiprávního jednání se dopouštějí i příslušníci ruské armády. Matilda Bogner uvádí konkrétní údaje v rozhovoru pro Aktualne.cz. Rozsah tohoto jednání je podle ukrajinských úřadů mnohem větší, zjištění mise vedené paní Bogner však nelze nařknout z manipulativní propagandy, kterou jinak hýří obě válčící strany.
Jde jí o zjištění fakt, která by v budoucnu mohla vést ke stíhání a potrestání viníků válečných zločinů. To je zřejmý rozdíl proti fabrikaci falešné reality, na níž se podílejí jak média, tak s nimi kooperující politikářská třída. Je skličující, že se jen zřídka nacházejí aktéři, kterým nejde o konformitu či prospěch, ale o pravdu. Dvojnásob skličující je to, že politiky či novináře, kteří si dovolí pravdu vyslovit, to stádo hyen obvykle uštěká či sežere.
Mnohému se dalo předejít, kdyby na ukrajinské i ruské straně byla opravdová ochota jednat a bez podmínek hledat kompromisní řešení. Válka trvá (jak známo) od roku 2014, do února tohoto roku měla tisíce obětí. „Západní“ média, včetně českých, o ní svorně mlčela, nebo porušování sjednaných dohod připisovala výlučně ruské straně, jakkoliv její angažmá bylo z titulu tehdejší převahy zřejmé. Garanti minských dohod neudělali nic efektivního pro jejich dodržování a žádné úsilí o jejich naplnění nevyvinula ani ukrajinská strana, včetně později zvoleného prezidenta Zelenského, do něhož voliči vkládali velké naděje. Dohody byly vnímány jako akt ponižující zemi a nikdo její vedení značně ovlivňované krajní pravicí nepřesvědčoval o tom, že je to rozumná cesta. Dění na Ukrajině bylo prezentováno jako její vnitřní věc. Ukrajinskou armádu však cvičili specialisté NATO a zřejmá byla i součinnost aliance vykládaná jako podpora demokracie.
Komu „pomáháme“
To, jak demokracie na Ukrajině vypadá, si přitom může každý zjistit z otevřených zdrojů. Zákaz politických stran a tuhá cenzura se dá dejme tomu vysvětlit válkou. Jak však obhájit množinu pomníků a památníků Stepana Bandery, Romana Šuchevyče a dalších zločinných nacionalistů rozesetou po celé zemi? Ulice pojmenované po těchto „hrdinech“, kteří organizovali či se sami dopouštěli masových vražd, najdete v každém větším ukrajinském městě. Představme si, že by v Česku byla nyní náměstí a ulice pojmenované třeba jen po Emanueli Moravcovi či sporném Emilovi Háchovi.
K čemu vede roznícený nacionalismus spojený s materiální bídou je oficiální ukrajinská politika důkazem.
Putin má lehkou práci, když může důvod své „zvláštní operace“ podložit např. zářijovým průzkumem kyjevského sociologického střediska KMIS. Jak informuje Právo ze dne 17. 9. 2022, 43 % respondentů přiznalo podle něho kladný vztah k OUN-UPA, zatímco v roce 2013 to bylo 22 %. Negativně „banderovce“ vnímalo 8 % oproti dřívějším 42 %.
Svědčí to o tom, že prožité utrpení lidi radikalizuje. Údaje o tom sice vypovídají, avšak důvěryhodnost šetření zmíněné domácí instituce je ve válečných podmínkách, kdy režim zjištění jemu nepříznivá odmítá, sporná. Svědčí o tom i jiná šetření KMIS, ve kterých byli náhodně vybraní respondenti oslovováni telefonicky. Vztah k Rusku se podle nich během války vyvíjel výrazně negativně i na územích obývaných etnickými Rusy. Nedalo se však očekávat, že válka nebude mít devastující vliv i na mezilidské vztahy.
Tři varianty konce války
Častým názorem je, že probíhající válku lze ukončit okamžitě. Tím, že Putin z Ukrajiny odejde. To si ruský prezident nemůže dovolit v situaci, kdy do své „zvláštní operace“ investoval kromě politického kapitálu i nemalé lidské a materiální zdroje, které navíc může stále doplňovat. O tom, že porušuje mezinárodní právo, není pochyb. Avšak proti ceně, kterou za to platí a zaplatit bude muset, stojí zisk, jehož může dosáhnout. Proto bude usilovat o zakonzervování hranic dosaženého území.
Je málo pravděpodobné, že válku ukončí ukrajinská armáda vojenským vítězstvím, jakkoliv na Zelenského bubny slyší mnohé země Evropy a samozřejmě USA, které mají zjevné důvody do ní investovat. Ta podpora je stojí miliardy dolarů. Výdaje lze spočítat snadno, zisk je dán jen oslabením Ruska, které je menší, než se čekalo. A zdroje a očekávání investorů mají své meze, zvláště v situaci, kdy v USA podpora války klesá a Evropa prodělává recesi.
Nejrozumnějším řešením je přes všechny výhrady příměří, jehož vyústěním by mohla být po uklidnění garantovaná dohoda o tom, co je a co není pro vzájemné vztahy akceptovatelné a čeho se obě strany musí zdržet. Správa dobytého území by pro Rusy nebyla příliš velkou výhrou, protože by do něj museli investovat astronomické částky. Na rozdíl od případných reparací by je však museli zaplatit.
Cena ostentativního hrdinství
Porošenko, Zelenského předchůdce, přiznal v roce 2018 banderovcům statut válečných veteránů.
Jakkoliv není vztah Ukrajinců k této části vlastní minulosti jednoduchý, je zřejmé, že jejich současný stát stojí na základech militantního nacionalismu, kterým je do značné míry ovlivňována jeho politika. Jeho projevem je totální „ukrajinizace“ provázená bohužel i historicky podmíněnou nenávistí vůči etnickým Rusům. Rusové ji ale válkou, cíleným ničením infrastruktury (jejímž důsledkem je zima, hlad a migrace) vydatně živí a k oživení myšlenek krajního nacionalismu, proti němuž vystupují, paradoxně přispívají.
Statečnost, se kterou Ukrajinci hájí svou zemi, je obdivuhodná. Otázka je, jaké procento zbývajících obyvatel Ukrajiny by bez ohledu na to, na kterém břehu Dněpru mají své domovy, dalo přednost normálnímu životu v míru, beze strachu z nepřátel vně i uvnitř a kdo jim v tom brání.
Nacionální nenávist není v Evropě košer. Chce-li Evropská unie (potažmo koloniální správa její české části) Ukrajině skutečně pomoci, nepomůže, když budou vzájemnou zlobu živit zbraněmi, ale když se ji pokusí utlumit. Pravda je, že intelektuální kapacita úředníků jako je Lipavský, Černochová, Rakušan a spol. na pochopení takové pravdy nestačí. Snad by mohl pomoci předseda Fiala, který má zkušenosti z osvětového působení v Barmě.
Někdo by ale měl vysvětlit Zelenskému to, co ostentativně pomíjí. Říci mu, že pokud se nezbaví těch příšerných strašidel a jejich stínů, pokud neodsoudí nepopiratelné zločiny, neumožní té části Ukrajinců, jež matky učily odmala ruštině, aby byli plnoprávnými občany, ponese nesmazatelnou spoluvinu za současné násobení nenávisti a nikdo mu nepomůže i kdyby na sobě měl dva zelené svetry.
Zelenský to možná všechno ví. Je otázka, jakou má možnost to udělat, když se o militantní nacionalismus opírá. Obávám se, že jeho životní rolí je potvrdit tezi jiné hrdinky, která při jiné příležitosti pravila, že půl milionu mrtvých iráckých dětí za válku stálo. Zemřela bohatá a oplakávali ji i v Praze.
Očekávat, že se v téže Praze, v prostředí koloniální správy, najde statečný muž či žena, který by uvážlivě, s rozvahou a přesvědčivým důrazem dokázal hlasitě a tvrdě pojmenovat příčiny tohoto stavu a zločiny OBOU stran, nedělal z jedněch ďábly, z druhých anděly, je naivní. Dokud ale nepovede česká zahraniční politika k tomu, aby znepřátelené strany dovedla k vzájemné komunikaci a bude nepřátelství naopak jen podněcovat, lidem trpícím válkou to na rozdíl od hrdinných fangličkářů nepomůže.
Ilustrační foto: A1, CC0, via Wikimedia Commons