Doba, na kterou mnozí s láskou vzpomínají a kterou jiní zatracují. Období velké Jugoslávie definitivně skončilo v roce 1992, k radosti mnohých. Jiní dnes naopak hořce litují.
V Bělehradě zapadá slunce, autobusy přijíždějí před Muzeum Jugoslávie, moderní budovu nacházející se v srbském hlavním městě Bělehradě. Proudy lidí nesou květiny a někteří mávají starou vlajkou země. Lidé přišli navštívit mauzoleum, kde je umístěn hrob Josipa Broze Tita, zakladatele socialistické Jugoslávie. Mnoho návštěvníků vyrostlo ve starém systému a přišli na oslavu diktátorových narozenin, které byly před rozpadem Jugoslávie významným státním svátkem. Na akci nechybějí ani mladí lidé. Například 18letý Miloš Tomčič přišel v klobouku a pionýrském šátku jugoslávského socialistického hnutí mládeže. “Chtěl jsem spatřit obraz té doby,” odpovídá na otázku, proč přišel. “Byl to skvělý čas. Všichni se milovali.” Na otázku, zda se považuje za Srba nebo Jugoslávce, odpovídá jednoznačně: „Jugoslávce. Moje maminka je Srbka, tatínek Černohorec, babička Chorvatka.” Moje rodina je vlastně z celé Jugoslávie.
Socialistická federativní republika Jugoslávie se skládala ze šesti republik – Srbska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Slovinska, Černé Hory a Makedonie a též dvou autonomních oblastí – Kosova a Vojvodiny. Republika byla založena Titem v roce 1945. Cílem jeho státu bylo sjednotit různé etnické a náboženské skupiny v regionu pod heslem „jednota a bratrství“. Rostoucí nacionalismus v jednotlivých částech po Titově smrti v roce 1980 vedl k rozpadu Jugoslávie v roce 1992 a krvavým jugoslávským válkám v 90. letech. Během těchto let bylo běžné říkat, že Tito téměř půl století nutil různé národy, aby spolu žily proti jejich vůli. Přesto však i po 30 letech mnozí stále chovají hlubokou náklonnost k zemi, která již neexistuje, a litují jejího rozpadu. Například v Srbsku 81 % tázaných uvedlo, že věří, že rozchod byl pro jejich zemi špatný. V Bosně, která byla vždy nejmultikulturnější z republik, sdílí tento sentiment 77 %. Dokonce i ve Slovinsku, které bylo první ex-jugoslávskou zemí, jež vstoupila do EU a je všeobecně považována za nejúspěšnější, stále 45 % obyvatel tvrdí, že rozchod byl ke škodě. Není překvapením, že naopak pouze 10 % občanů Kosova, které v Jugoslávii nemělo úplnou nezávislost, lituje rozpadu. Záliba ve starém systému je často označována jako “Yugonostalgie”.
Larisa Kurtovićová, politická antropoložka ze Sarajeva, která se dlouhodobě zabývá postjugoslávskou identitou v Bosně, je však s tímto termínem opatrná. “Nostalgie znamená nějaký druh melancholie nebo touhy,” říká a zmiňuje řadu restaurací a penzionů po celém regionu ve stylu bývalé Jugoslávie, jako je například slavná kavárna Café Tito v Sarajevu. Kurtovićová ale dodává, že existuje i hnutí mladších lidí, kteří se na toto období dívají kritičtěji a kromě jeho pozitiv hodnotí i negativa. „Období socialismu si velmi vážíme, je spojeno s ekonomickým růstem a obrovským zlepšením životní úrovně,“ říká a dodává, že „nesplněné sliby“ tzv. jugoslávského projektu bledly ve srovnání s nacionalismem a násilím, které následovaly po rozpadu země. Většina bývalých jugoslávských států zaznamenala od válek obrovský hospodářský úpadek a stále trpí vysokou mírou odlivu mozků. Zejména Bosna a Srbsko jsou sužovány politickými spory a jejich kdysi utopická brutalistická sídliště a železnice postavené v Jugoslávii chátrají. Pouze Chorvatsko a Slovinsko nalezly jako členové EU relativní stabilitu, žádosti ostatních zemí se zastavily a jednání se nepodařilo uskutečnit, takže mnozí pochybují, zda se někdy k bloku připojí. V této souvislosti se někteří ptají, zda by minulost mohla obsahovat nějaká řešení pro budoucnost.
Kurtovićová též zmiňuje hnutí za práva pracujících, která se v Bosně objevila v posledním desetiletí na základě starého jugoslávského socialistického modelu sebeorganizace pracujících. „Tento systém byl velmi specifický pro Jugoslávii,“ vysvětluje jeho odlišnost od stalinského státního vlastnictví průmyslu. Ačkoliv i Jugoslávie byla státem jedné strany, existovaly výrazné rozdíly oproti ostatním zemím železné opony. Jako výhodné a přínosné je mnohdy bráno i cestování z jugoslávských dob. Tito totiž udržoval vyrovnané vztahy mezi západem a SSSR a jugoslávští občané tak mohli cestovat do obou regionů. O „síle“ starého jugoslávského pasu se zmiňují mnozí a stěžují si, že nyní ke vstupu do většiny zemí potřebují víza. Dalším společným tématem, které Kurtovićová vidí a zmiňuje, je ztráta postavení a vnímání přechodu od relativně velké, respektované země k mnohem menším, méně významným zemím. Například George Peraloc, který se narodil v Makedonii (nyní Severní Makedonie) v roce 1989, ale v současné době žije v Bangkoku, uvádí: “Kdykoli musím udělat něco byrokratického, jako je otevření bankovního účtu zde, nikdy nemohou najít Severní Makedonii ve svém systému, mohu ale najít Jugoslávii”. “Pokud se mě ptáte, stále bychom mohli mít prospěch z federace, i když to nebude Jugoslávie, protože sami o sobě jsme malí a bezvýznamní.” Věří, že tyto pocity jsou běžné i mezi lidmi jeho věku, kteří ve skutečnosti nikdy nežili ve starém systému. „Veškerá naše infrastruktura pochází z tohoto období a nyní se rozpadá,“ dodává.
Také internet poskytuje lidem bránu ke znovuobjevení přehlížených aspektů jejich dědictví. Několik populárních instagramových účtů dokumentuje nábytek, brutalistní architekturu a grafický design té doby. Peter Korchnak, který vyrostl v tehdejším Československu, spustil v roce 2020 podcast Remembering Jugoslavia . „Když jsem vyrůstal, Jugoslávie mi připadala jako ráj,“ vysvětluje, proč mnoho lidí prchajících před československým režimem uteklo do Jugoslávie. Disidenti z jiných komunistických zemí, jako je Rumunsko z Ceaușescovy éry, často dělali totéž. Někteří jsou však k romantizování si minulého období kritičtější. Rodina Arnely Išerićové pochází z Bosny a uprchla do USA, kde vyrůstala během války. „Jako dítě jsem měl dojem, že Jugoslávie byla ta nejkrásnější doba a všechno bylo harmonické,“ říká. “Ale když jsem vyrostla, uvědomila jsem si, že byly věci, které se mi nelíbí.” Uvádí například nedostatek práv LGBT a potlačování politického disentu. Říká však, že se stále dokáže ztotožnit s „duchem“ Jugoslávie. „Když cestuji do jiných částí regionu, jako je Černá Hora nebo Chorvatsko, vždy mám pocit, že se spojuji s lidmi. Umím mluvit jejich jazykem a máme podobnou kulturu.“ Jak čas plyne a mladší lidé jsou méně přímo zasaženi válečným traumatem, analyzovat toto období přestává být tabu a stává se módou.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.