Při hledání nájemního bydlení v Bologni se často objevuje věta „žádní cizinci“.

Itálie se již několik let potýká s krizí bydlení. Není to tak, že by tento problém zůstal bez povšimnutí. V národních – a dokonce i v mezinárodních – médiích se objevily články o tom, že studenti mají problémy s dostupností ubytování. Nedávno si studenti v rámci sílícího protestního hnutí proti vysokým nájmům postavili před univerzitními budovami stany. Demonstrace zahájila Ilaria Lamera, studentka inženýrství na milánské polytechnice, která zjistila, že není možné sehnat pokoj za méně než 600 eur. Protesty se od té doby rozšířily i do dalších italských měst.

V Bologni, odkud píšu, vzrostl počet studentů a pronájmy přes Airbnb připravily mnohé o možnost bydlení, napsalaSarah Walkerová pro The Conversation. Mladí lidé se však potýkají i s dalším, méně medializovaným problémem: s přetrvávajícím rasismem vůči těm, kteří jsou považováni za „cizince“ nebo „jiné“.

Při hledání nájemního bydlení v Bologni se často objevuje věta „žádní cizinci“. Tato rasová diskriminace je normalizována realitními kancelářemi. Je prezentována, jako by se jednalo o kritérium „způsobilosti“ pro pronajímatele, podobně jako požadavek na pracovní smlouvu a reference. Jako by bylo naprosto normální a přijatelné, že pronajímatelé nechtějí pronajímat byty „cizincům“, čímž mají na mysli ty, kteří jsou rasově odlišní, a ne mě jako bílou Britku – také „cizinku“.

Někdy je to ještě jasnější. Například dobrovolnici v místní charitě pomáhající migrantům s bydlením řekl realitní agent: „Paní! Měla jste mi říct, že žádáte jménem Afričana! My tady černochům nepronajímáme“ poté, co přišla na prohlídku bytu společně s mladým černochem z Afriky.

Výzkum Sarah Walkerové na Boloňské univerzitě, který byl zahájen v roce 2022 a financován fondem Leverhulme Trust, se zabývá dlouhodobějším osudem mladých mužů ze západní Afriky, kteří přišli do Itálie jako děti žádající o azyl, a jsou proto byrokraticky označováni jako „nezletilí bez doprovodu“.

Zatímco o zkušenostech nezletilých bez doprovodu v dětství se toho napsalo již mnoho, méně se ví o tom, co se děje poté, co dosáhnou osmnácti let. Přitom právě v tomto okamžiku mohou ztratit práva, která jim jako dětem náleží, včetně ubytování.

Ve svém nejnovějším článku, který vychází z mého doktorandského výzkumu prováděného v letech 2017-2018, analyzuji, co se děje poté, co se stanou dospělými a musí opustit přijímací středisko, které je hostilo jako děti, v sociálně-politické krajině, která je stále více proti migrantům, píše dále Walkerová. Vycházím z etnografické účasti/pozorování v přijímacím středisku pro nezletilé bez doprovodu v Bologni během osmiměsíční práce dobrovolného klíčového pracovníka v období od května 2017 do prosince 2018. Byly provedeny hloubkové a opakované rozhovory s 12 mladými africkými muži (šesti Gambijci, čtyřmi Nigerijci, Ghaňanem a Somálcem) ve věku od 16 do 21 let. Můj současný výzkum zahrnuje návrat na místo mého terénního výzkumu po čtyřech letech a zahrnuje rozhovory s pěti z těchto mladých mužů (2 Nigerijci a 3 Gambijci) s cílem posoudit jejich dlouhodobější výsledky v dospělosti.

Innocent*, kterému je nyní 22 let a do Itálie přijel jako dvanáctiletý z Nigérie, mi říká, že už několik měsíců hledá bydlení k pronájmu. Realitní makléři mu často říkají věci jako „majitel je starší, nechce žádné cizince“ nebo „bojí se, protože jsi černoch“.

Edrisa, mladý Gambijčan, kterému je nyní 22 let, přišel do Itálie v šestnácti letech a přemýšlí o tom, jak těžké je najít si bydlení, když se ocitne mimo přijímací systém. Hraje si s italským názvem pro povolení k pobytu (permesso di soggiorno, což znamená povolení k pobytu) a říká mi, že mnoho migrantů, včetně jeho, má „povolení k pobytu, ale žádné místo k pobytu [un permesso di soggiorno ma nessun posto di soggiorno], to nedává smysl. Není to správné“. Tato zdánlivě rozporuplná situace, kdy jsou migranti zaměstnaní, platí daně a mají legální právo na pobyt, ale nemohou najít bydlení, je velmi rozšířená.

Edrisa vysvětluje, že přestože jako kvalifikovaný stavař pravidelně pracoval na stavbách, byl téměř čtyři měsíce bez domova, přespával u kamarádů a někdy dokonce ve své pracovní dodávce. „Pro cizince je opravdu těžké najít zde dům, vlastně ne pro všechny cizince, ale pokud jste černoch… Italové nechtějí pronajímat dům černošským migrantům. Je to tak těžké.“

Pro Edrisu je to kombinace bytové krize a rasismu, kterému jako mladý černoch v Itálii čelí. Veřejný diskurz o imigraci v Itálii se vyznačuje stigmatizací rasově odlišných migrantů, kteří jsou rámováni jako méněcenní a hrozba.

Kromě pronajímatelů je Itálie již dlouho poznamenána rasismem

Je však zřejmé, že není možné tvrdit, že rasismus se týká pouze majitelů domů jako individuální mentality nebo výjimky z normy. Spíše musíme hlouběji proniknout do přetrvávajícího koloniálního dědictví rasismu, které se projevuje při pronajímání bytů.

Jak si před více než deseti lety všiml antropolog Bruno Riccio, „kulturalistické“ čtení odlišností vedlo k rezidenční segregaci a diskriminaci na italském trhu s bydlením. To je jasně patrné z nedávného prohlášení italského ministra zemědělství Francesca Lollobrigidy, že nízká porodnost v Itálii znamená, že Italové čelí „etnické výměně“. Podobně se v minulosti vyjádřila i italská premiérka Giorgia Meloniová, rovněž členka krajně pravicové politické strany Bratři Itálie.

Koaliční vláda nedávno zavedla nový imigrační zákon, tzv. dekret Cutro, pojmenovaný podle kalábrijského města, v jehož blízkosti letos v únoru při ztroskotání lodi zahynulo nejméně 72 lidí. Nový zákon je kontroverzní a sklidil rozsáhlou kritiku ze strany lidskoprávních organizací, které se obávají zvýšené nejistoty a neregulérnosti, jež by tím vznikla. Pojmenování zákona, který zavádí stále restriktivnější imigrační praktiky, po ztroskotání lodi, které bylo podle některých organizací na ochranu práv důsledkem zpřísnění zákonů téže vlády spolu s širšími politikami EU, je hluboce problematické. Ačkoli se zákon přímo nedotýká mladých mužů v mé studii, jeho účinky jsou všudypřítomné a zvyšují přetrvávající nepřátelství vůči migrantům jiné barvy pleti, stejně jako předchozí imigrační legislativa zavedená za vlády krajně pravicové strany. Propast mezi „námi” [(bílými) Italy] a „jimi“ [rasovými migranty] se stále prohlubuje.

V Bologni, stejně jako v jiných gentrifikujících se globálních městech globálního Severu, je mobilita elit v ostrém kontrastu s těmi, kteří jsou rasově znevýhodněni a nemají přístup do města, které se stále častěji stává podívanou na privilegia elit a turistický konzum.

*Všechna jména jsou pseudonymy.

Celý článek najdete zde v angličtině.

Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.