Historik Jiří Malínský pokračuje v eseji věnované osobnosti Ludvíka Svobody, sedmého prezidenta Československa. První část najdete zde.
Vzpomínky a práce na nich
Při všech těchto aktivitách je nemyslitelné, aby se kdokoliv na takovém nebo srovnatelném místě, jaké zastával sedmý prezident, obešel bez blízkých spolupracovníků. To také umožňuje pochopit, jak jsem už uvedl, povahu prací na Cestách života. Svoboda pointuje každou kapitolu citací veršů českých básníků (Josef Hora, Karel Toman, František Hrubín); základní text, založený na jeho zřejmě pečlivě vedených válečných denících, je oživován historickými exkurzy, vzpomínkami na účast v prvním odboji i líčením válečných osudů Svobodovy manželky i dětí. A bylo to také Pražské jaro, které mu umožnilo – i za nastupující normalizace – projevit svůj názor na nesnadné problémy doby. Probírat podrobně obsah tohoto svazku by indikovalo také zabývat se první (prvním dílem), podstatně osobněji psanou vzpomínkovou knihou, která je věnována prezidentovu mládí, působení v prvoodbojových ruských legiích a jeho prvorepublikové vojenské službě. Pro potřeby zamyšlení nad Svobodovým myšlenkovým světem a hodnotovými orientacemi to však nutné není.
Vzpomínky na první okamžiky nejistoty v Kamenci Podolském severovýchodně od Černovic přerůstají do líčení vnitřních sporů mezi tzv. „hvězdáři“ a „frantíky“, tj. až otrockými přívrženci země sovětů a nositeli hlasů o nutnosti co nejrychlejšího přechodu do Francie, kde zásluhou Československého národního výboru od podzimu 1939 vznikala 1. československá pěší divize ve Francii. Na to navazují i dojmy z podpisu paktu Molotov–Ribbentrop a zachycení převládajícího názoru v jednotce: „Pro nás Čechoslováky to bylo zlé. Prezident Beneš, jehož jsme uznávali za hlavu našeho zahraničního odboje a jemuž jsme se v zájmu tohoto odboje podřizovali, sídlil přece na Západě a spojil s řečenou válkou plány na osvobození Československa. Byli jsme tudíž v očích sovětských představitelů, stejně jako v očích všech komunistů, skupinou přívrženců imperialistické války.“ (s. 47) Začaly i první kontakty s NKVD, na nichž si prezident opakovaně ověřil svou životní zkušenost, že jednou věcí je ideologie a druhou kvalita osobnosti jejích představitelů. Střídala se také místa jejich pobytů, z nichž nejproslulejším se staly Oranky (někdejší klášterní areál) několik desítek kilometrů na jihovýchod od Nižního Novgorodu, které této části Východní skupiny také daly její dobové pojmenování (oranská skupina). Zde se vyprofiloval základ budoucí exilové druhoodbojové východní armády (svobodovců).
Docházelo tu k různým nedorozuměním. Na jedné z přednášek byli konfrontováni s dobovou oficiální komunistickou propagandou: „Pokud si vzpomínám, profesor mluvil o tom, že dřívější odlišování mezi buržoazní demokracií a fašismem ztratilo smysl, neboť válka je imperialistická. Hitler prý nabídl Anglii a Francii mír, avšak tyto země nabídku odmítly. Staly se tím prý hlavními prodlužovateli a viníky imperialistické války.“ (s. 82) Cíle československého odboje, formulované EB, byly právě opačné a založené na důkladném studiu Hitlerem podepsané knihy Můj boj (Mein Kampf). Mnohé vyjasnil vývoj na frontách, zejména blitzkrieg na severu a západu Evropy, jehož vyvrcholením se stala kapitulace Francie 22. června 1940 a letní letecká bitva o Británii, v níž nacistické Německo poprvé během války utrpělo citelnou porážku a definitivně bylo nuceno upustit od svých plánů na invazi na největší evropský ostrov. Tváří v tvář těmto faktům se začalo měnit chování sovětských představitelů, s nimiž prezident přicházel do kontaktu. Zprvu v náznacích, později více či méně otevřeně naznačovali, že konflikt mezi Moskvou a Berlínem je neodvratný. Promyšlená prozíravost Benešova přístupu se začala projevovat a bylo o to přesvědčivější, že sdílela představy většiny zotročeného národa o poválečných radikálních sociálních a ekonomických reformách (šlo o historický evropský vývojový trend vyvozený z drásavých zkušeností s velkou hospodářskou krizí třicátých let).
Poměrně stereotypní míjení dnů, jež Čechoslováky očekávalo na jednotlivých místech jejich ne vždy zcela dobrovolných pobytů, oživovaly odjezdy jednotlivých skupin vojáků směřující na Blízký Východ (do Západní Asie); z nich tu Svobodův přítel podplukovník Karel Klapálek budoval 11. Československý pěší prapor – východní, který se během roku 1942 proslavil při obraně libyjského přístavu Tobruk. Po 22. červnu 1941 se relativní klid kolem československých vojáků začal měnit. Nevlídný major NKVD se při jedné z neshod na Svobodu utrhl: „Ujišťuji vás, že v Sovětském svazu se žádné československé jednotky tvořit nebudou. Jste všichni nepřátelé Sovětského svazu. A my vás máme v hrsti, to si uvědomte!“ (s. 178). K dokreslení tohoto způsobu-nezpůsobu komunikace cituje Svoboda dosti obsáhle z nevydaných pamětí podplukovníka Ladislava Bedřicha (1901–1986), politického vězně padesátých let, který byl po dobu nepřítomnosti LS jeho zástupcem v dalším působišti nepočetné jednotky v Suzdalu, a plně Svobodovy rozkazy, odmítl dát důstojníkům zřejmě NKVD vojáky pro parašustické výcviky a následné vysazení v protektorátu. (Kniha obsahuje dobové kreslířské portréty všech členů oraňské skupiny.)
Skutečné Svobodovy názory a ohlasy Husákova vedení
Do Svobodových zpravodajských kontaktů, zčásti v intencích československého Londýna, zčásti z iniciativy NKVD přibyla nová osobnost – jeho legionářský druh plukovník Heliodor Píka (1897–1949). Svobodův názor na tohoto ruského legionáře a zpravodajce byl jednoznačný: „Pokud jde o plk. Heliodora Píku, poznal jsem ho jako čestného obětavého vlastence. Jeho názory a metody jednání se někdy střetaly s mými, ale rozhodně nebyl nepřítelem Sovětského svazu, jak mu bylo přičítáno. Později za války upřímně věřil ve vítězství sovětského lidu. Pokud se někdy jeho činnost ve funkci náčelníka vojenské mise vyznačovala jistou rezervovaností ve vztahu k Sovětům, řekl bych, že byl do této polohy tlačen spíše direktivami z Londýna než svým vlastním přesvědčením. Když bylo proti němu v roce 1948 vzneseno lživé obvinění z velezrady a po několika měsících byl odsouzen k trestu smrti, intervenoval jsem v jeho prospěch. Bohužel marně.“ (s. 121) Výsledkem tohoto úsilí byla dohoda o činnosti československé vojenské mise v SSSR, která zde začala konspirativně působit ještě před přepadem SSSSR nacisty a pro prezidenta Beneše se časem stala zdrojem informací o skutečné tváři gulagu a Stalinova režimu.
V obdobném duchu je líčen i prezidentův vztah k londýnskému exilovému ústředí a také úspěšná buzulucká návštěva ministra národní obrany generála Sergěje Ingra (1894–1956) v Buzuluku v létě 1942. Způsob psaní této uskutečněné části Svobodova memoárového záměru naznačuje, že v tomto duchu by byl býval psal i další díly. Výmluvný byl i komentář hamburské sociálně demokratické revue Die Zeit po vydání prvního dílu: „Z knihy nemluví komunistický politik, nýbrž poněkud naivní staromódní vlastenec a voják, kterého vynesl nevypočitatelný osud do nejvyššího grémia jedné z evropských komunistických stran, ačkoli mu, jak se zdá, komunistická terminologie dodneška dělá potíže a hledisko marxistické (stalinistické – JM) historiografie mu zůstalo cizí.“ (s. 13–14). Následovala i reakce z druhé strany. 5. dubna 1972 šestasedmdesátiletý prezident četl vzrušeně osobní dopis Gustáva Husáka: „Mezi členy naší strany rostou okolo Tvé knihy rozpaky, nejasnosti i kritika, jak je Ti jistě známo, západní propaganda soustavně zneužívá rozdílných názorů z Tvé knihy proti stanoviskům KSČ v propagandě proti našemu státu. … Proto doporučuji, aby se nepospíchalo s přepracováním prvního dílu Tvých vzpomínek a zejména publikací opraveného vydání a aby se nepospíchalo příliš také s vydáváním dalšího dílu.“ (s. 5)
Dopis byl pro LS ranou hned ránou dvojitou; po 21. srpnu 1968 nerezignoval na svou funkci jen proto, že mu Husák podle Richterova líčení snad rukoudáním slíbil pokračování v politice Ledna. Jak dále uvádí autor předmluvy k druhému dílu Cest života historik Karel Richter (1930–2021), k napsání pětidílného kompletu svých pamětí se tehdy penzionovaný armádní generál rozhodl r. 1966. V květnu 1970 sezval na Hrad svůj tříčlenný pracovní tým a vymínil si, že nebude předběžně cenzurován; chtěl se také vyjádřit věcně s vědomím dobových limitů k ožehavým otázkám otevřeným rehabilitačními komisemi a zejména v průběhu Pražského jara reformním (dobově progresivistickým) křídlem KSČ. Richter cituje i Svobodovu srpnovou vzpomínku, v níž po něm bylo vymáháno vyhlášení dělnickorolnické vlády, které odmítl. A dodal, že jako prezident svými vzpomínkami narazil v ČSSR a byl také odmítnut se svou osobitou memoárovou knihou i v NDR a SSSR.
Jak už bylo naznačeno, mimořádně kritické byly i stalinistické výhrady k prvnímu dílu. Stalinističtí historikové mj. uvedli: „Hodnocení událostí našich a světových dějin není vždy v souladu s významnými stranickými dokumenty poslední doby, zejména Poučení a Teze k 50. výročí KSČ, a opírá se o myšlenky a koncepce v podstatě nežádoucích autorů. Otvírají se ideové a politicky problematické teze, aniž se marxisticky zodpovídají, a nabízejí se tak přímo k interpretaci z nemarxistických pozic. Autor se téměř nedotýká činnosti KSČ …“ (s. 14). Obdobné výhrady k prezidentovi vznášel již ultrastalinista generálplukovník Mechlis (1889–1953), blízký spolupracovník Stalina. A ve stejné tónině se vyjadřovali i čeští stalinisté Bedřich Reicin a armádní generál Jaroslav Procházka (1897–1980, od r. 1925 člen KSČ, v letech 1931–1945 člen VKS (b)). Tyto „důvěrnosti“ byly dovršeny r. 1972, když důstojník Hlavní politické správy ČSLA lstí vymámil k vydání připravený druhý díl pamětí na zodpovědné nakladatelské redaktorce (rukopis byl připraven k vytištění) údajně na Svobodův pokyn pro okamžitou potřebu generálního tajemníka Husáka. Richter si druhý den zrána nechal vyvolat z Vladislavského sálu, kde právě probíhalo jednání ÚV KSČ, prezidenta, aby ho s touto skandální skutečností seznámil. Státníkova reakce byla zemitá a okamžitá: „Syčáci! Ani s posledním kočím by si nedovolili jednat tak jako se mnou, ale já si zjednám pořádek!“ (s. 15) Okamžitě si dal vyvolat zrozpačitělého generálního tajemníka Gustáva Husáka, který se poněkud přerývaně odvolával na rozhodnutí předsednictva (politbyra) KSČ. Posléze normalizace nalezla i „lék“: obětním beránkem se měli stát prezidentovi spolupracovníci. Pro Svobodu začala doba poklesu politického vlivu a následného nástupu mozkových a dalších příhod.
Osobnost a dějinný význam sedmého prezidenta
Obviňovat prezidenta armádního generála Ludvíka Svobodu ze zbabělosti a neschopnosti po tom, co bylo uvedeno v předcházejících pasážích tohoto pohledu, není dost dobře možné. Tento rázný vlastenec a bojovný muž byl vždy především vojákem a prvořadým faktorem byla pro něj vedle demokracie oddanost prvorepublikové státní myšlence a té formě a obsahu navazující zahraniční politiky, které byly zárukou svobodného rozvoje československého státu (prezident se např. účastnil natáčení filmu o prvorepublikovém válečném hrdinovi ruských legií plukovníku Josefu Jiřím Švecovi /1883–1918/). Pocházel z venkovských zproletarizovaných středních vrstev; proto jeho nesporně levicová orientace, úzce vázaná na oba demokratické československé prezidenty, byla nesporná (u LS je možné konstatovat určitou blízkost k demokratickým socialistickým stranám; obdobná hodnotová a ideová orientace byla určujícím trendem v celé prvo- a posléze i druholegionářské generaci).
Mnichov na této orientaci mnoho nezměnil a nově vyjádřený vztah k ruskému lidu, plynoucí z účasti SSSR v protihitlerovské koalici Spojené národy, byl přirozený a posílený mírou obětí a nákladů, které Rudá armáda – vedle jejich západních spojenců, Francie a Číny – vložila do osvobození a obnovení Československa. Proto mu vyhovovaly oba určující demokratické programy druhého odboje: program domácího demokratického druhého odboje Za svobodu i ideje demokracie socializující, vyjádřené prezidentem Benešem v jeho nejpopulárnější a také nejpřekládanější knize Demokracie dnes a zítra. Z toho vyplývalo také jeho chápání Košického vládního programu a třetirepublikové Národní fronty postavené po neblahých zkušenostech s mnichovanstvím západních demokracií na přátelství se SSSR jako spolehlivou zárukou prevence vylučující neblahou zkušenost s mnichovskou konferencí a jejich s tím úzce souvisejícím opakovaným appesearským (smiřovačským) selháním ve třicátých letech.
Ve dnech únorové krize 1948 Svoboda tápal (22. února ve snaze získat klíčové informace navštívil v jeho bytě Bohumila Laušmana) a patřil k těm, kdo prezidenta Beneše žádali, aby nedemisionoval. Zpětnou vazbu v tomto ohledu představují nejen Reicinovy nebo Slánského výhrady, ale i fakt, že se spolu s armádním generálem Klapálkem snažil v poúnorovém Československu bojovat o existenční i občanskou záchranu legionářské důstojnické generace, k níž sami patřili, jež v té době byla společensky, trestně a v některých případech i fyzicky likvidována. Oba dva byli postiženi komunistickou perzekucí a oba dva i v tomto ohledu přinesli své oběti. Obtížně prohlédnutelná třetirepubliková prezidentova optika, v jejíž podstatě zjistíme Svobodovu úzkostlivou starost o československou státnost, o kterou bojoval během celého svého života, dotváří tento složitý obraz. Je to obraz vojensky smýšlejícího, vojensky jednajícího a vojensky se prezentujícího stárnoucího člověka na konci života. Člověka lidského, a tedy také chybujícího a v mnohém na počátku sedmdesátých let také politicky tragicky osamělého.
Výsledný tvar prezidentovy osobnosti je jednou z variant rezistence-boje se stalinismem a na něm založenou sovětizací Československa. A jak už jsem uvedl, v žádném případě není možné mluvit o Svobodově zbabělosti, proradnosti či vědomém selhávání a rezignaci. Ptáme-li se po našich národních hrdinech, nikoli trapně frázovitě čítankových vzorech (politických kýčích), ale po lidech z masa a kostí, není pochyb o tom, že tento důstojník, armádní generál a evropsky i globálně cítící prezident-vlastenec k nim nepochybně patří.