Historik Jiří Malínský věnoval dnes svůj článek historika umění a mediální hvězdy Pražského jara Václava Viléma Štecha.
Nedávné křížové tažení několika senátorů a kontroverzního Ústavu pro studium totalitních režimů vedeného Ladislavem Kudrnou (vybaveným „křehkou“ docenturou) v rolích farizejských mravokárců proti soudci Fremrovi ukazuje na obojetnost (případně vícečetnost) žluklé morálky, na níž bylo založeno. Nevadí, že srovnatelných obtížně vymezitelných hříchů „se dopustil“ současný předseda Ústavního soudu a že tato „zrůda“ zastává jedno z klíčových míst v soustavě našich obecných soudů. Účelová honba za fata morganou údajných hříchů však nabízí i jiná „sytá sousta“. Jedno dávám v následujících řádcích k dispozici: mediální hvězdu Pražského jara profesora Václava Viléma Štecha (1885–1974).
Profesor Štech, syn muže více zaměření Václava Štecha (1859–1947), původním povoláním učitele, posléze člena správní rady pojišťovny Slávie, ředitele proslulých divadel na Vinohradech a v Brně, současně i spisovatele, byl historikem dějin umění. Od roku 1905 byl členem staropražského hnutí kulturního dědictví, tj. Klubu Za starou Prahu. Na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity byl posluchačem přednášek profesorů Josefa Pekaře, Josefa Šusty, Otakara Hostinského a své vzdělání obohatil a doplnil rovněž návštěvami Humboldtovy univerzity a Sorbonny. Jeho prvním pracovištěm bylo dnešní Muzeum Hlavního města Prahy, kde byl zaměstnán jako asistent jeho ředitele (1910–1918).
Docelené vysokoškolské vzdělání se pro mladého historika stalo odrazištěm pro posléze pedagogickou vysokoškolskou dráhu. Fakticky ji zahájil svým odborným účinkováním v Benešově týmu při vyjednávání o budoucí podobě již existujícího Československa ve Versailles (1919). Po návratu do Prahy působil pět let (1919–1924) na ministerstvu školství a národní osvěty, odkud jako pedagog přešel na Uměleckoprůmyslovou školu (1924–1930); roku 1930 se stal mimořádným profesorem na Akademii výtvarných umění. Po nacistickém vpádu byl internován a nedobrovolně strávil tři léta v koncentračním táboře Buchenwald (1939–1942); zdá se, že ho vysvobodil Háchův zásah u Heydricha z dubna téhož roku.
Vysoké výtvarné umělecké školství se stalo Štechovým životním údělem. Od r. 1945 znovu – tentokrát již jako řádný profesor – působil na Akademii výtvarných umění a nově i na Českém vysokém učení technickém. Štech již od přelomu dvacátých a třicátých let cestou evoluční píle vyzrál v reprezentativní osobnost českého dějepisectví výtvarného umění. Byl Masarykovým uměleckým poradcem při doplňování výtvarných sbírek Hradu. V komunistickém období, již s pověstí „nebezpečné“ chodící encyklopedie bránil největším škodám na českém kulturním dědictví. Byl autoritou natolik silnou, že jeho proslulé, opravdu ryze odborné a vědecké kvality uznaly i poválečné československé režimy. Roku 1946 obdržel Cenu Antonína Matějíčka, r. 1959 byl vyznamenán Řádem práce a o osm let později se stal laureátem Státní ceny; tehdy nesla jméno Klementa Gottwalda.
Znalec staré Prahy a historik baroka podpořil své pedagogické působení kontinuitní vědeckou literární tvorbou. První publikace pocházejí ještě z černožluté doby (Zmizelá Praha 1 Staré a Nové Město s Podskalím, 1913 s Václavem Vojtíškem a Zdeňkem Wirthem; Pražská domovní znamení, 1915; Mistr Jan Hus ve výtvarném umění, 1. vydání 1916), další již z prvorepublikové éry (Josef Václav Myslbek, 1922; Mistr Jan Hus ve výtvarném umění, 2. vydání 1924; Moderní český dřevoryt, 1933; Procházka Moderní galerií, 1934; Sochaři pražského baroku, 1935). Většina Štechovy tvorby spadá do poválečného období (Skutečnost umění. Úvaha o příčinách, způsobech a smyslu tvorby, 1946; Z obrazárny Pražského hradu. České malířství 19. století, 1950; Alšova „Vlast“, 1952; Rozprava o reliefu, 1958; Italská renesanční plastika, 1960; Vincenc Beneš, spoluautor Luboš Hlaváček, 1967) a uzavírají ji jednak výbor ze Štechových studií a článků (Dohady a jistoty, 1967) a dva svazky historikových vzpomínek (V zamlženém zrcadle. První díl, 1967; Za plotem domova. Druhý díl, 1970).
Poměrně obsáhlá, byť stále výrazně výběrová zmínka o Štechově rozkošatělé slovesné tvorbě naznačuje jeho mimořádný lidský i autorský záběr. Štechovi však byla popřána ještě jedna, v jeho generaci ojedinělá příležitost: volný publicistický cyklus Československé televize Václav Vilém Štech vzpomíná a vypravuje (natočeno a vyrobeno v letech 1965–1969). Profesor byl také podobně jako o generaci mladší Jan Werich častým hostem na televizní obrazovce v roce Pražského jara – v revolučním roce 1968. Ač stár, ale stále vybaven precizně neomylnou pamětí připomněl 50. výročí vzniku Československé (tehdy socialistické) republiky, ze vzpomínek i osobních křísil rozverně radostnou atmosféru 28. října 1918. V podstatě tak navazoval na svůj již zmíněný vzpomínkový cyklus, který zaslouží alespoň částečné lidské připomenutí pojednaných jmen a událostí, jež jinak známe „jen“ jako encyklopedická hesla.
Je dobré si uvědomit, že Štech byl starší než všichni sourozenci Čapkovi včetně spisovatelky Heleny Čapkové-Palivcové a z osobností předválečné, ještě mládí v habsburskolotrinském soustátí prožívající generace (generací) znal osobně prakticky všechny. Jeho evokace těchto osobností veřejného života, literatury, hudby, divadla i výtvarných umění byla všeobsažná. Podobně jako většina historických osobností české vědy se často veřejně vyjadřoval. Přispíval do obou nekomunistických deníků, dnes už zapomenutého národně (československého) socialistického Svobodného slova i lidovecké Lidové demokracie. Byl také pravidelným, vždy vítaným hostem na vlnách Československého rozhlasu.
Na těchto Štechových odborných znalostech, přepočetných osobních kontaktech i výrazné historikově osobnosti se v šedesátých letech otevíral prostor pro velkorysé mediální ztvárnění, u jehož počátku stála Československá televize pelikánovské éry obrody a naděje. Poslední zmínka není náhodná: r. 1958 měl být historik umění vyhozen (odejit) z Akademie výtvarných umění; mohlo však také – musím dodat – jít o necitlivost motivovanou nominálním profesorovým věkem (73 let).
Štech, tehdy už osmdesátník, působil na televizní obrazovce příznačně přitažlivým dojmem. Jeho pedagogická dikce, zušlechtěná tisíci hodin mnoha desetiletí profesorova působení na vysokých školách Karlova města i vlastním hluboce prožitým životním evropanstvím, působila jako forma sochařské práce. Jako by dlátem své kultivované češtiny tesal nadčasové věty objímající nejen jeho vědeckou erudici, ale i naprosto neobvyklý faktografický záběr a to všechno halil do nadčasového hávu svých osobních vzpomínek, jež ho v této rovině povyšovaly na rovnocennou součást dějů, které doslova vytahoval ze své neselhávající paměti. Je to esence nalézané a z bezživotí kříšené novodobé paměti našeho národa a jeho státnosti.
Muž Masarykovy a Benešovy doby, té předříjnové i následné prvorepublikové, byl vítaným a vlastně i hledaným a nacházeným pamětníkem v dobových souvislostech tohoto relativně demokratického a osvíceného historického okamžiku. Roku 1965 byly natočeny dva zhruba dvacetiminutové pořady věnované Praze a Národnímu divadlu. V roce 1967 stoupnul jejich počet pro mimořádně příznivý divácký ohlas na 5; postihly Staré Město, Vyšehrad, souznění Prahy s Vltavou, Pražský hrad a Žižkov. Z dochovaných záznamů víme pro rok 1968 o dvou pro tehdejší dobu relativně citlivých tématech: o minulé době, Manifestu českých spisovatelů (květen 1917), počátku probuzení národa, jaru 1918 aktualizačně ztotožněnému Štechem s obrodným procesem Pražského jara, Národní přísaze 13. dubna 1918, o počátcích československé státnosti, jak byly uloženy v paměti jeho srdce; a o osobnosti svatého Václava jako symbolu české a tehdy i svým způsobem také československé historické státnosti.
Ve většině případů byl jeho průvodcem a zasvěceným posluchačem dobově proslulý literární historik a popularizační spisovatel literatury faktu profesor Vladimír Kovářík (1913–1982). Tehdejším divákům tak byl zpřítomněn ještě monarchistický černožlutý svět tehdejšího českého divadla (Jindřich Mošna, Eduard Vojan, Hana Kvapilová, vídeňský Čech Vojtěch Hynais), osobnosti sochařů Josefa Václava Myslbeka a Jana Štursy, citlivé ztvárnění světového českého malíře Josefa Lady, „odčítánkovávání“ básníka Svatopluka Čecha a malířů Mikoláše Alše i křehkého Antonína Slavíčka. Pokud si dáte tu námahu i tu radost podívat se do starcovy tváře po více než padesáti letech, budete znovu přítomni zblízka tomuto zázraku prvorepublikové inteligence. Myslím, že nezůstane při jednom nadčasovém setkání s mužem, kterého dnes připomíná zašlý náhrobek na slánském hřbitově a busta s pamětní deskou v malostranské Nerudově ulici.
Polistopadová schizofrenie vnímání nejen novodobých, ale přímo našich národních a státních dějin by tady při dostatečné míře současné dobové čtvrtvzdělanosti (nechci urážet polovzdělance) a zavilosti našla celou řadu rádobydůkazů o Štechově virtuální – polistopadovsku řečeno morální – „rozvrácenosti“. Naštěstí ne všechny životy protagonistů doby našich prvých velikých prezidentů a jejich spolupracovníků vyhasly beze stopy a nemusí být vždy kříšeny ze zažloutlých papírů nebo namáhavě rozpoznávány ze zašlých filmových a magnetofonových či gramofonových nosičů archivních fondů.
Nadčasový Václav Vilém Štech patří nesporně k těm nejvýznamnějším.