Historik Jiří Malínský dnes píše o osobnosti novináře Julia Fučíka (1903-1943), od jehož násilné smrti rukou nacistů uplynulo v pátek 8. září 80 let.
Mládí a počátky
8. září 1943 byl v pověstné nacistické věznici v Berlíně-Plötzensee popraven český a československý intelektuál, novinář, reportér, literární kritik, politik, spisovatel, žák profesorů F. X. Šaldy a Z. Nejedlého Julius Fučík. Muž, jehož osud a pověst neurčoval po dlouhá desetiletí jeho vlastní život, ale tu karikaturně oslavné nebo naopak vesměs trapně pomlouvačné mýty. Pokud však platí zásada, že člověk výlučně zodpovídá zato, co opravdu doložitelně a nevývratně prožil a vykonal, je posuzování jeho odkazu odkázáno výlučně na tuto výhradně faktograficky doložitelnou matérii.
Je nevývratné, že Julius Fučík, syn dělnického operního pěvce Karla Fučíka (1876–1951), původně soustružníka, a synovec stejnojmenného hudebníka-kapelníka a úspěšného skladatele Julia Fučíka (1872–1916), se narodil v Praze-Smíchově v Duškově ulici nedaleko Ringhofferovky (dnes obchodní centrum Nový Smíchov, předtím ČKD Tatra Smíchov) 23. února 1903; rodina se r. 1913 přestěhovala do Plzně, v níž otec-divadelní ochotník získal angažmá v operním souboru plzeňského tehdejšího Městského divadla. Plzeňské divadlo se také stalo pro romanticky založeného chlapce místem jeho hereckého vystupování; sehrál tu s poměrným úspěchem desítky rolí. Dělnický původ a životní zkušenost přivedly 16letého jinocha r. 1919 k vystoupení z katolické církve. Po maturitě na plzeňském reálném gymnáziu začal externě studovat na filozofické fakultě Univerzity Karlovy a r. 1921 se stal zakládajícím členem Komunistické strany Československa; zůstal jí věren a zasvětil jí i komunistickým humanistickým ideálům beztřídní společnosti celý svůj život.
Není dostatečně známo, že v levicovém mládežnickém prostředí se Julius Fučík pohyboval od samého počátku dvacátých let již v jinošském věku. Byl magicky přitahován novinářskou prací a postupně během dvacátých let přispíval do levicových časopisů Socialista, Avantgarda, Proletkult, Kmen, Rudé právo, Tvorba, Rudý večerník, Haló noviny, Revue Devětsil, Host; velice rychle se prosadil i v prostředí mladé levicové inteligence, v níž neméně aktivně vystupovali jeho vrstevníci dr. Ivan Sekanina (1900–1940), Eduard Urx (1903–1942), Vítězslav Nezval (1900–1958), Jiří Wolker (1900–1924), Jaroslav Seifert (1901–1986), Kurt Konrad-Beer (1908–1941), dr. Vladislav Vančura (1891–1942), Jan Šverma (1901–1944), Zdena Ančík (1900–1972), Záviš Kalandra (1902–1950), dr. Vladimír Vlado Clementis (1902–1952), Josef Hora (1891–1945), Jiří Weil (1900–1959), Stanislav Kostka Neumann (1875–1947), Franz Carl Weiskopf (1900–1955), Alois Wachsmann (1898–1942), Karel Teige (1900–1951); duchovními vůdci-inspirátory se mu stali profesoři filozofické fakulty Univerzity Karlovy František Xaver Šalda (1867–1937), Zdeněk Nejedlý (1878–1962) a Otokar Fischer (1883–1938). Mimo jiné možnosti mu důležitým průnikem do tohoto prostředí byl také legendární spolek levicový spolek Devětsil, jehož členem se stal r. 1926. R. 1928 publikoval svou první reportáž o skandálním stavebním neštěstí (zřícení domu v třídě Na poříčí); tím vlastně vyzrál jeho osobitý, také literárně propracovaný žurnalistický styl.
Setkání a splývání s „bolševizací“
Vnitrostranická krize, která naplno vyhřezla po nezvládnutém rezistentním Rudém dnu r. 1928, KSČ výrazně oslabila. Zvolená alternativa, generační seskupení tzv. karlínských kluků (a jedné karlínské maminky), vyvolávalo neskrývané obavy, které vyvrcholily po jejím formálním vítězství na V. sjezdu (18.–23. února 1929); do čela se vydatným přičiněním stalinské i kominternovské Moskvy dostalo doposud ne zcela známé Gottwaldovo vedení sdílející sektářskou linii V. (1924) a VI. (1928) kongresu Komunistické internacionály a faktického ignorování viditelného vzestupu evropského fašismu a – jak se v dobové socialistické politické řeči říkalo – i reakce. Rozklad stranické odborové ústředny (Mezinárodního odborového svazu), protesty 26 komunistických parlamentníků a 7 spisovatelů vedly mimo řady odstoupení z členství také k řadě vyloučení pro údajnou pravou úchylku (první předseda strany Josef Muna /1886–1943/, předchozí generální tajemník Bohumil Jílek /1892–1963/, místopředseda Václav Bolen /1887–1963/, předseda senátorského klubu dr. Václav Houser /1871–1958/, později také Josef Guttmann /1902–1956 a řada dalších/).
Julius Fučík měl v této zvichřené atmosféře těžkou úlohu; podobně jako většina socialistů sdílel imperativ jednoty stranických řad i dobový názor o brzké proletářské (komunistické) revoluci. Rozporuplná politika německých komunistů, protkávaná dogmatismem a sektářstvím (stalinismem), která poměrně významně spoluusnadnila Hitlerův nástup k moci, vedla ke sporům v nejužším vedení KSČ, jež se soustředily kolem vystupování kritického recenzenta chování KSN Josefa Guttmanna. Protože možné prameny osvětlující Fučíkovo uvažování během těchto přelomových dob se nedochovaly, spokojme se možnou alternativní modelovou rekonstrukcí dějů týdnů a měsíců na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století zachycenou v memoárech Vzpomínky manželky Fučíkova přítele Jana Švermy Marie Švermové-Švábové (1902–1992).
Guttmann, ve vzpomínce Marie Švermové „Byla to skutečně hlava, nejen teoretická, ale i politická. Všichni jsme ho takto hodnotili. Dokázal i základní teoretické zásady vyložit prostě a srozumitelně. Jeho malá brožurka Základy marxismu byla populárním výkladem marxismu a na stranických školeních byla velmi užívaným prostředkem.“ Jeho kritika stalinistických prvků, viditelně inspirovaná Leninovou úvahou Dětská nemoc levičáctví z r. 1920, vyvrcholila vnitrokomunistickou publikací jeho stanoviska v dokumentu Memorandum a odmítnutím jet do Moskvy, kde se měl ze své údajné hereze jednostranně „zpovídat“. Marie Švermová k tomu ve svých vzpomínkách dodala: „Pro nás, kteří jsme měli Guttmanna rádi a vážili si ho, to bylo tehdy nesmírně těžké. Byly však jen dvě možnosti – buď se k němu připojit a postavit se proti straně nebo naopak. … I když jsme věděli, že Guttmann má v podstatě pravdu, autorita Moskvy byla příliš silná. A byla to opět ta zatracená stranická disciplína, která jednoznačně ovlivňovala naše rozhodnutí.“ (s. 117 Vzpomínek).
Jinou charakteristickou příhodou z prvních měsíců působení Gottwaldova vedení byl spor kolem obtížně věcně obhajitelné stalinistické teze o údajné fašizaci prvorepublikového Československa s vedoucím středoevropského sekretariátu Kominterny Knorinem. Marie Švermová s Janem Švermou jej navštívili na podzim 1931 v jeho moskevském bytě. Budoucí oběť stalinské zvůle (byl „popraven“ r. 1936, posmrtně rehabilitován) se živě vyptávala na možné zdroje vzniku fašismu v První republice. Předmětem Knorinových dotazů byla i osobnost prezidenta Osvoboditele. Ruský aparátník měl jasno: Masaryk je budoucím ztělesnitelem budoucího československého fašismu. Švermová k tomu dodala: „Byli jsme udiveni, že právě Hrad a dokonce Masaryk by měli být nositeli fašistického nebezpečí. Svými pochybnostmi jsme se netajili ani Honza, ani já. Knorin ale trval na svém.“ a v další pasáži své vzpomínkové knihy si povzdechla: „Už tehdy se zřejmě dávalo více váhy různým informátorům z řad domácích donašečů nebo vyslaných pracovníků KI (Komunistické internacionály – JM, vnitrokomunisticky dobově tzv. astrachánům), kteří neznali tradice, prostředí a skutečnou tvář naší země. Jim se více věřilo než Ústřednímu výboru naší komunistické strany.“
Po zkušenostech z počátku dvacátých let zachovávala prvorepubliková moc vůči KSČ nezbytnou opatrnost (ilustrativní byla proslulá Gottwaldova inaugurační řeč v Národním shromáždění z r. 1929, v níž československým demokratům sliboval věšení a kroucení krků poučené ze zkušeností a praktik sovětského stalinismu). Fučíkova proslulá „uhlířská víra“ ho proto často zaváděla do neudržitelných tezí a obtížně obhajitelných formulací. V letech 1930–1932 poprvé navštívil SSSR a z tohoto pobytu vytěžil knihu tendenčních reportáží V zemi, kde zítra již znamená včera; v SSSR právě probíhajících zločinů mj. také tzv. kolektivizace, o nichž bylo v prvorepublikovém Československu poměrně dost zpráv; kniha, vydaná r. 1932, zákonitě působila v dobovém mimokomunistickém demokratickém i nedemokratickém prostředí až přízračně.
Třicátá léta
Nevyhnul se ani trestnímu stíhání, během kterého byl povolán k výkonu základní vojenské služby (1932–1933). Poprvé ve svém životě Fučík konspiroval maskován jako středoškolský profesor, ačkoliv místo jeho novinářských aktivit bylo známo; v Rudém právu působil jako vedoucí kulturní rubriky a také jako šéfredaktor Tvorby. Obdobně tento divadelnictvím poznamenaný muž působil i po svém návratu z druhého pobytu v SSSR (1934–1936). Jeho trestní stíhání pokračovalo – opět v prvorepublikovém duchu. V trvalém bydlišti se neobjevoval, doručenou poštu včetně policejních obsílek nepřebíral a stejně tak nebyl k zastižení v blízkém karlínském ústředí KSČ, kde sídlilo i Rudé právo a ostatní mediální periodika československé sekce Třetí internacionály. Bylo veřejným tajemstvím, že pracuje a zdržuje se trvale v nedaleké kavárně Opera. Stranický advokát, novinářův přítel dr. Ivan Sekanina, nelenil a hledal cesty k ukončení Fučíkova trestního stíhání; po nezdaru o začlenění do Benešovy prezidentské amnestie ze zimy 1936 se mu to podařilo až na jaře 1938. Přes veškerou svou angažovanost se však Fučík intelektem, vzděláním i nesporným značným literárním talentem a někdy velmi nekonvenčním životním stylem vymykal aparátnickým hrátkám; proto nejužší vedení komunistické strany ve vztahu k němu zachovávalo preventivně určitou „tichou“ nedůvěru.
Fučíkovo novinářské působení se neomezovalo na Rudé právo; psal i do dalších stranických periodik. Stejně tak pokračovalo jeho působení v duchu jeho osobní „víry uhlířské“. Veřejně hájil i neobhajitelné činy sovětské moci a neskrblil kritikou publikačních aktivit těch, kdo respektovali svůj lidský rozum: zejména Záviše Kalandry (proslavil se svým sarkastickým „doznáním“ k účasti v aktivitách českého středověkého šlechtice Miloty z Dědic /zemř. 1307/ a spoluvině na porážce krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli r. 1278) a Josefa Guttmanna. Podobně reagoval i na vydání románu Moskva hranice svého dalšího přítele Jiřího Weila; tento příběh z prostředí GULAGu a KI vynesl autorovi vyloučení z KSČ. Pro přesvědčené komunisty, k nimž Fučík patřil, nebylo v té době volby: buď Hitler, nebo Stalin. Atmosféra doby byla zvláštní: r. 1934 byly navázány diplomatické styky s Moskvou, 16. května 1935 podepsána smlouva o spolupráci navazující na obdobný smluvně zachycený vztah mezi Moskvou a Paříží (spojeneckou smlouvu Praha podepsala s Paříží 25. ledna 1924) a v létě 1935 SSSR navštívil ministr zahraničí Edvard Beneš.
Během předmnichovských měsíců proběhla celá řada vzájemných výměnných zájezdů, delegace obou armád se opakovaně účastnily manévrů takto spřátelených zemí, v československých kinech byly promítány za velkého diváckého zájmu sovětské filmy. Julius Fučík se na těchto kontaktech podílel. VII. sjezd (11.–14. dubna 1936) Komunistické strany Československa potvrdil volky nevolky kroky prozatímního Švermova vedení (1934–1936) a KSČ navázala na jaře 1938 osobní kontakty s československou pravicí (mladočeským Národním sjednocením, ale také benešovskou Československou stranou národně socialistickou). Poslední protifašistické hry Voskovcova, Werichova a Ježkova Osvobozeného divadla více či méně souhlasně ve svých recenzích glosoval i smíchovský rodák. Komunista se měnil ve vlastence; po vyhlášení zářijové mobilizace r. 1938 odhodlán bránit vlast rukoval do armády a ve vojenské uniformě strávil několik měsíců.
Pokračování příště