Veronika Sušová-Salminen začíná českou část investigativní reportáže o dole Turów v česko-polském pohraničí. V čem je turówský příběh zajímavý a proč je odrazem velkých problémů dneška?
Případ hnědouhelného dolu v Turówě na hranicích Polska a Česka v roce 2021 a 2022 plnil nejen česká a polská média. Hlavním důvodem byla poměrně unikátní česká žaloba u Evropského soudního dvora. Žaloba byla jenom vyvrcholením letitých sporů kolem dopadů těžby a fungování tohoto rozsáhlého otevřeného dolu, který sice funguje na území Polska, nicméně těžba v dolu i spalování uhlí v místní elektrárně ovlivňují také blízké sousedy v Česku a v Německu. Jedná se o celý okruh přeshraničních dopadů, z nichž nejzávažnější se jeví dlouhodobá ztráta podzemních vod, vysoušení krajiny a také geologické posuny půdy, které pociťují také v německém sousedství. Kromě nich tu jsou také dopady na zdraví lidí, které jsou spojeny s využíváním uhlí jako zdrojem energie. Nejde jenom o vysoké emise CO2 při spalování uhlí ale také o prach a prašnost, které znečišťují vzduch, a tak prokazatelně způsobují řadu zdravotních problémů a nemocí. Nicméně právě odpovědnost za dopady a také míra těchto dopadů se stala v minulosti podstatou sporů kolem Turówa.
Příběh Turówa se ale týká nejen místní situace, je malým příběhem, který odkazuje na „velké problémy“ současného světa. K těm patří například složitá otázka slibovaného přechodu k zelené ekonomice v Evropské unii, spravedlivé transformace a tzv. odchodu od uhlí, který je staršího data než Zelený úděl. Všechny otázky se velmi silně v domácích i přeshraničních kontextech týkají Česka, Polska i Německa, ale nejenom jich. Nemluvíme tak jenom o zelené ekonomice s nízkými emisemi, ale také o pracovních místech, živobytí a zdraví lidí i o kvalitě životního prostředí, dostatku vody nebo o budoucnosti v tom nejširším smyslu slova. Otázkou je také technologická, sociální a politická změna, kterou přinese plánovaný odchod od fosilních zdrojů, které vytvořily rámec pro modernizaci evropských společností, a co vlastně bude znamenat v budoucnu. Povede k větší demokratizaci nebo naopak? Je za nimi opravdová péče o přírodu, nebo na zisk orientovaná snaha o technologickou nadvládu? Dalším velkým otazníkem je skutečnost, že ani Zelený úděl se neoprostil od exploatačního paradigmatu, na kterém stál moderní průmyslový věk a který je jednou z příčin současné ekologické krize. Toto paradigma pořád stojí na panství člověka nad přírodou a na hlavním rysu moderního věku „Dobudu, tedy jsem.“ Je očividné, že i „zelená“ ekonomika, i když nebude stát primárně na spalování, bude potřebovat těžbu se všemi jejími dopady a důsledky. „Klimatická krize redukuje ekologickou krizi. Uhlíkový koncept redukuje ekologickou krizi, která se týká planetárních změn, nejen těch lokálních. Je zřejmé, že systém institucí moderního světa není schopen zaměřit na tuto komplexitu problému,“ řekl nám sociolog a specialista na ekologickou krizi Oleg Suša z české Akademie věd. „Už bych nehovořil o ekologické krizi, ale o směřování k ekologické katastrofě. Jejím urychlovačem je globální kapitál zaměřený na zisky. Jejím zdrojem je plundrování a devastace světového ekosystému, což je pokračující proces.“ Český sociolog se především obává toho, aby se Zelený úděl nestal jen nástrojem sloužící zájmům byznysu v rámci takzvané kooptace podvratných myšlenek jako tomu bylo v řadě případů v minulosti.
Kauza Turówa tak není z českého pohledu jenom příběhem ekologického aktivismu v kontextu odcházejícího věku uhlí na česko-polském pomezí nebo příběhem jednoho přeshraničního sporu mezi dvěma sousedy. Týká se mnohem širších problémů. Proto jsme se na toto téma snažili v našich reportážích podívat z vícero úhlů i z těch, které v českém mediálním prostoru v minulosti tolik nerezonovaly, jak ukázala už před časem analýza Newton media.
Liberecký kraj na severu České republiky není uhelným regionem, nicméně lidé na hranici s Polskem – zvláště v Hrádku nad Nisou a v okolních vesnicích jako jsou Václavice a Uhelná, ale i na Frýdlantsku, řeší dopady těžby uhlí každodenně. Někdo jenom v podobě silné prašnosti, jiní se potýkají s rostoucím nedostatkem vody pro svoje domácnosti nebo pro svoje farmy a okolní přírodu, který si s dolem spojují. Majitelka našeho penzionu v Hrádku nad Nisou na slova důl Turów hned podotkla, že skoro denně stírá prach ze stolků na zahrádce, protože ten je tu na denním pořádku. Z vysoké prašnosti viní důl a nedalekou tepelnou elektrárnu v Turówě. Lidé v malebné vísce Uhelná na samotné hranici s Polskem a v téměř bezprostřední vzdálenosti od dolu si dlouhodobě stěžují na nedostatek vody, hluk, prach i světelné znečistění, které těžba v blízkosti jejich domovů přináší. Česko se kvůli těžební činnosti v dole dokonce soudilo s Polskem a důl se stal příkladem poměrně úspěšné kampaně zdola. Mnozí místní dnes ale o problému Turówa už nechtějí nic slyšet, protože nevěří, že by se něco mohlo změnit. Další se o spor nebo důl ani nezajímají a nikdy nezajímali. Jako všude i v Uhelné a na Hrádecku mají různí lidé různé názory. Jenže důl tu pořád je a spory a otazníky kolem něj neutichají. Aktuálně se kvůli rozšíření dolu soudí také německé město Žitava, které rovněž leží v blízkosti dolu, na německé straně hranic.
Turówský důl se má podle polských plánů rozšířit až na vzdálenost 70 metrů od české hranice a na dohled od nejbližší české vesnice. Právě tento nápad se vedle povolení prodloužení těžby v dolu nakonec až do roku 2044 stal hlavním bodem sporu mezi dvěma sousedními zeměmi, spojenci v NATO a členy EU. Polsko, které na uhelné energii stále výrazně závisí, dávalo české straně velmi nekompromisně najevo, že zdejší nepříliš kvalitní hnědé uhlí bude těžit „až do konce“ bez ohledu na zájmy a problémy ostatních na druhé straně hranice, protože to odpovídá polským národním zájmům.
Pro lepší představu, o čem budeme hovořit. Důl Turów je asi 225 m hluboký a jeho rozsah je asi kolem 28 km2, takže představuje obrovskou expandující díru v zemi, ze které se ročně těží kolem 27,7 milionů tun hnědého uhlí, které pak zdejší tepelná elektrárna mění spalováním na elektrickou energii a teplo. Vlastníkem dolu i elektrárny je firma Polska Grupa Energeticzna, PGE, která je více či méně polským analogem ČEZu, skoro 60 % firmy vlastní polský stát (v případě ČEZu se jedná o téměř 70% vlastnictví státu). Důl existuje od začátku 20. století a je pomníkem klasické industriální éry, která na uhlí a na jeho spalování stála. O uhlí se tu vědělo nejméně od 18. století. Jeho poloha je taková, že ho jakožto „apendix“ obklopuje české a německé území, důl se tak „zakusuje“ do oblasti dvou jiných zemí a funguje v naprostém sousedství s dvěma zeměmi. Název nejbližší české vesnice Uhelná, původně německy Kohlige, nicméně mate, protože ta nese jméno po osadě uhlířů, kteří zde pálili dřevěné uhlí; s těžbou lignitu nemá paradoxně nic společného, i když uhlí je dnes hlavním problémem vesnice. Jak nám místní vysvětlili, jeden z důvodů osídlení tohoto místa bylo, že zde byl historicky dostatek vody. Z pohledu dneška, kdy se místní bojí o to, že jim voda dojde, je to paradox.
Seriál investigativních reportáží v česko-polské kooperaci vznikl díky finanční podpoře Journalismfund.eu.
Journalismfund.eu v rámci své finanční podpory nezasahuje do práce novinářů a zaručuje jim v jejich práci naprostou nezávislost .